Švýcarská garda slouží papežům přes půl tisíciletí
Nejstarší, nejmenší, nejfotografovanější a také nejbarevnější pravidelná armáda na světě vznikla v roce 1506, kdy do Říma vpochodovalo 150 žoldnéřů ze švýcarských kantonů, odkud si je vyžádal papež Julius II. Svou pověst udatných a oddaných válečníků potvrdili 6. května 1527. Při drancování Říma vojsky císaře Karla V. zachránili papeži život, když ho z Vatikánu převedli do pevnosti Andělský hrad. Ze 189 Švýcarů jich však tehdy 147 padlo. Na paměť této události dnes příslušníci švýcarské gardy každoročně 6. května přísahají svou věrnost papeži.
Pomalým důstojným krokem nastupují na nádvoří svatého Damase ve Vatikánu nováčci švýcarské gardy oblečení ve slavnostních uniformách. Jejich trup svírá brnění, helmice zdobí červené chocholy, které načechrává mírný větřík.
Vojáci se řadí čelem k vatikánským hodnostářům a pozvaným hostům, mezi kterými nechybí představitelé Švýcarska. Další místa na nádvoří patří rodinám a přátelům gardistů ze švýcarských měst a vesnic, odkud pocházejí.
„Rozhodl se dobře, vždycky to byl jeho sen. A teď svého cíle dosáhl,“ říká bratr jednoho z nových gardistů. „Celá naše rodina je hodně katolická. Bratrův kamarád je v gardě už tři roky. Je to určitě dobrá zkušenost a šance být církvi blíž.“
„Vždycky si přál být v gardě, takže když přišel čas, požádal o to a teď skládá přísahu. To je přeci krásné. Jsem šťastný. A nejen já – jeho rodina i celá moje farnost je šťastná, že máme někoho, kdo slouží papežovi,“ říká nadšený farář z Haltenu u Solothurnu. Kolem něj sedí lidé z vesnice s očima upřenýma na Luku Millera, v tuto chvíli svého nejslavnějšího rodáka.
„Dostáváme asi 200 žádostí ročně, ale přijmout můžeme jen kolem třiceti lidí. Musí být ve věku od 20 do 30 let, katolického vyznání a po základní vojenské službě ve Švýcarsku. Musí být svobodní a mít nejméně 174 centimetrů,“ vypočítává podmínky přijetí jeden ze sloužících gardistů, který má na starosti výstroj vojáků.
„Také musí předložit dobrozdání, že žijí spořádaně. Vystavuje jim ho stát i jejich farnost. Jak vidíte, vstoupit do švýcarské gardy není jednoduché,“ dodává. Vojáci jeden po druhém přistupují ke gardovému praporu, aby složili přísahu.
Žerď pevně drží v levé ruce, pravou mají zvednutou se vztyčeným palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbolem svaté Trojice. Jistým a odhodlaným hlasem přísahají obětovat pro papeže i svůj vlastní život.
Po přísaze se noví příslušníci švýcarské gardy setkávají se svými rodinami. „Jsme na něj pyšní a jsme šťastní. Myslím, že se rozhodl správně. Bude to jeho práce a myslím, že ji bude dělat dobře. Švýcaři jsou hrdí na gardu. Pocházíme z Haltenu u Solothurnu, žije tam 700 lidí. Všichni o tom vědí a jsou rádi,“ svěřuje se mi viditelně spokojený otec a nadšeně vítá syna Luku, který přichází v uniformě a s helmicí v podpaždí.
„Je to sen z dětství. Jednou jsem přijel s rodiči do Vatikánu. Papežem byl Jan Pavel II., bylo mi tak pět šest let. Fotografovali jsme se se švýcarskou gardou a od té doby mne zajímala. Hodně jsem o ní slyšel a četl a těšil se na to, až se budu moct přihlásit,“ líčí čerstvý gardista a dodává: „Chci tady zůstat dlouho, podmínkou jsou nejméně dva roky.“
Důstojník jménem Daniel už slouží v gardě 18 let a ještě chce zůstat. Nejdůležitější je sloužit Svatému otci a celé církvi. „Pravidelně jednou týdně cvičíme, trénujeme střelbu, sebeobranu a další věci,“ popisuje. Podle zkušeného člena gardy jde o zajímavou práci, kterou sice nemůže dělat každý, ale která také umožní mladým lidem získat neocenitelné zkušenosti pro další život.
