Spánek mezi krysami, nebo střelba a boj? Na předměstí Doněcku je volba jasná
Myši a potkani mají rádi lidskou společnost – zajišťuje jim relativně pohodlné živobytí. Zvlášť když se nikdo nestará o svoz odpadků. Platí to dvojnásob na vybombardovaném předměstí Doněcku Piesky, kde bydlí téměř výhradně ukrajinští vojáci a na nějakou úzkostlivou čistotu a pořádek nemají čas. O společnost se jim proto starají hlavně hlodavci.
Jsme u jedné ze základen 93. brigády ukrajinské armády, pár kilometrů od Doněcka. Je v ruině nedokončené rezidence, kterou si údajně nechal stavět nějaký prominent nebo mafián. V jedné ze zdí je obrovská díra po zásahu tankem, okna jsou skoro všechna vytlučená a směrem k pozicím separatistů zarovnaná těžkými pytli s pískem a štěrkem. Tady vojáci přespávají a tráví volný čas, odsud vyrážejí na strážní služby.
„Psovi říkáme Kaska. Jako výraz pro helmu,“ představuje staršina Konstantin Bernatovič němého kamaráda zdejší posádky. Je to nesmírně zajímavý tvor, zřejmě kříženec vlčáka a jezevčíka. Nejde o jedinou zvířecí společnost, kterou vojáci mají. Co chvíli zahlédnu, jak se na zemi mihne malý tvoreček.
Když se střelba ručními zbraněmi považuje za příměří...
„Myši jdou tam, kde žijí lidé. A teď tady bydlí jenom vojáci. Letos tu máme spousty vos a much, ale hlavně myši. Kočky už to nezvládají,“ dozvídám se.
„Viděl jsem už taky pěkně velké krysy. Říká se, že kde jsou myši, nejsou krysy, ale tady to neplatí. U jednoho oddílu běhala skutečně vypasená krysa a oni jí pojmenovali. Jmenovala se Gríša,“ vysvětluje Konstantin.
Je pozdní noc. Mám dojem, že mě uslyšeli Ukrajinci a separatisté a rozhodli se mi ukázat, v čem je opravdové nebezpečí. Začali po sobě v každém případě pálit doslova ostošest. Střílejí prý jen z ručních zbraní, takže technicky neporušují příměří. Ale v tuhle chvíli už mi myšky tolik nevadí. Půjdu se raději znovu schovat za nimi – do vlhké, ale bezpečné temnoty sklepa.
