Sociální projekt a rozumný byznys v jednom. Vídeňský hotel zaměstnává uprchlíky a má vyprodáno
Právě před dvěma lety projížděly Vídní statisíce uprchlíků. Městem tehdy vedla hlavní migrační trasa přes Balkán do Německa. Tou dobou už poblíž vídeňského Prátru stál nenápadný hotel, kde pracovali převážně uprchlíci. Zpráva o něm proletěla evropskými médii, než ji přebily jiné, dramatičtější, o davech migrantů směrujících do Evropy. Unikátní hotel ale funguje pořád a teprve teď se ukazuje, jak úspěšný nápad to byl.
Vybavení pokojů je poněkud spartánské – jako byste vyklidili starý byt po babičce a jeho vybavení roztrousili po hotelových místnostech. Noční stolek udělaný z židle rozříznuté napůl, lampa s pleteným stínidlem a koupelna s minimálním zařízením.
Ve druhém patře dnes uklízí pokojská Toita z Čečenska. Před 12 lety utekla před válkou a mizérií. Už dva roky je součástí týmu hotelu MagDas. „Hotel šel za tu dobu hodně nahoru,“ hodnotí. „Hosté se se mnou často baví, ptají se, odkud jsem, kolik mám dětí a tak. Jsou moc milí.“
Žádný luxus, ale hostům se tu líbí
Max a Francisca si v hotelu zamluvili nocleh. Max zná příběh téhle stavby – ví, že to dřív byl domov důchodců a že ho vídeňská katolická Charita přestavěla na hotel, kde pracují uprchlíci.
Mladý pár si hotel vybral záměrně a nevadí mu ani trochu nižší komfort. Počítali s tím, že se původní nábytek většinou jenom zrecykloval a nový se nekupoval. Za 70 eur na noc a s výhledem na Prátr je to na Vídeň perfektní poměr cena-výkon.
Hotel se jmenuje Magdas – tak to aspoň většinou čtou cizinci. Ředitelka hotelu Martina Healy ale doporučuje správnou německou intonaci. Pak je z toho najednou Mag-Das. „Žádná Magda neexistuje,“ usmívá se. „Mag-Das je zkratka německého ‚Ich mag das‘, tedy ‚To se mi líbí‘.“
Máme plno a inspirujeme další
Po dvou a půl letech provozu je hotel dobře obsazený a podle ředitelky stále platí i původní cíl splatit náklady na jeho opravu do pěti let. Rekonstrukce přišla na půldruhého milionu eur. Šanci dal hotel zatím 20 uprchlíkům. Rozloučit se zatím museli jenom se dvěma.
„Někdo prostě zjistí, že na tu práci není ten pravý. Jiný se naopak posouvá tak rychle dopředu, že už mu tahle práce přestává stačit,“ vysvětluje Martina Healy.
„Za těch dva a půl roku jsme zjistili, že potřebujeme víc odborného personálu, který by s uprchlíky pracoval, abychom garantovali potřebnou kvalitu. Celkově to ale funguje ještě líp, než jsme si představovali. A zájemce o práci musíme dokonce odmítat.“
Ředitelka Healy si je taky jistá, že příběh hotelu inspiroval i další rakouské firmy, nejen hotely, aby uprchlíky s uděleným azylem zaměstnaly.
To, že tenhle průkopnický projekt vznikl právě ve Vídni, taky není žádná náhoda. Každý druhý obyvatel města má přistěhovalecké kořeny. A už od války tu vládnou sociální demokraté, kteří integraci cizinců a rovné šance pro všechny prosazují.
