Jak opilý Maďar obsazoval Československo

„Skončili jsme trénink, měli jsme šanci dostat se do první ligy, a tak jsme to ještě probírali v krčmě u Vágnera. Dojdu domů a volá mi strýc, že se na poště střílelo, že jsou tam chlapi v uniformách a mluví maďarsky,“ vzpomíná psychiatr a publicista Peter Hunčík (67) na teplý srpnový večer v pohraničním městě Šahy. 

Čtěte takéOkupace Československa v roce 1968 stála život i několik desítek Slováků

„Bylo to divné. Člověk v uniformě vždycky mluvil slovensky, to byl úřad, autorita.“ Mladý fotbalista se tak rozběhl na náměstí k poště, kde už se houfovali lidé. Před úřadem stál vojenský gazík a několik vojáků. 

Hunčík si vybavuje důstojníka, který říkal, že je poslal soudruh Kádár, aby Slováky chránili. „Na to bylo těžké reagovat. Na důstojníkovi bylo vidět, že je pod vlivem alkoholu, a ještě ho i rozdával. V podstatě to trvalo dobrou hodinu, než jsme pochopili, že je to okupace.“  

Komplikovaná situace

To už začaly přijíždět tanky a pokračovaly na sever a na Nitru.  Šahy byly kvůli solidnímu mostu přes řeku Ipeľ důležitým strategickým bodem, kudy maďarská armáda mohla postupovat. 

Čtěte takéSymbolem slovenského odporu proti okupaci 68 je světoznámá fotografie

Situace byla o to komplikovanější, že jih Slovenska kdysi patřil Maďarsku, hranice se v minulosti několikrát přesunovala stejně jako obyvatelstvo a velkou roli hrál nacionalismus. 

„V době pražského jara se tak rozebíraly Benešovy dekrety a vzájemná slovensko-maďarská traumata,“ říká historik z univerzity v Komárně Laszlo Szarka. „Objevili se i lidé, zvlášť starší Maďaři nebo komunisté, kteří okupanty vítali. Obecně ale Maďaři na Slovensku byli naladění proreformně a invazi odmítali.“

Do operace Zala, jak maďarská generalita invazi pojmenovala, se zapojilo zhruba patnáct tisíc vojáků. Podle Szarky armáda kvůli logistickým problémům zabavovala civilnímu obyvatelstvu i nákladní automobily. 

Začalo to částečnou mobilizací záložáků 23. července, to ale ještě vojáci netušili, co je čeká. Znám případ, kdy vesničané protestovali u kasáren, protože byla sklizeň a potřebovali chlapy na poli.
Laszlo Szarka

„Od 27. července už převzali velení Sověti. První den invaze tvořila první sled maďarská armáda a teprve za nimi postupovaly tři sovětské divize.“ 

Zapojení Maďarska nechtěl ani Kádár

Okupační armádě díky srozumitelné maďarštině a snadnému pokrytí signálem pomáhalo šířit propagandu rozhlasové vysílání z Budapešti. Proti tomu se okamžitě postavilo Rádio Obilí. Tak nazvali redaktoři Československého rozhlasu stanici, která několik dnů tajně vysílala z odlehlé části Bratislavy. 

Čtěte takéPro invazi v srpnu 1968 byl, navzdory legendám, i maďarský vůdce Kádár

V prvních dnech invaze pracoval v terénu i začínající novinář stranického deníku Uj Szo Jozsef Silvassy, který se pokoušel zpovídat maďarské vojáky. „Důstojníci mlčeli, ale ti obyčejní vojáci byli překvapeni tím, co viděli. Jaký je rozdíl mezi propagandou v Budapešti a situací na Slovensku.“ 

S tím souvisí podle historika Szarky i dvě sebevraždy maďarských vojáků. Jsou známé i případy, kdy si maďarský voják našel na jihu Slovenska nevěstu. 

Jeden z takových příběhů popisuje nový dokument v produkci slovenského režiséra Petera Kerekéše Okupace 1968. Někde pomáhali vojáci při žních, což budapešťský tisk opět využil k propagandě. „V každém případě zapojení Maďarska do invaze nechtěl ani tehdejší maďarský vůdce Jánoš Kádár, považoval to za svoje selhání, “ připomíná historik Szarka.

Omluva po 40 letech

Čtěte takéSlovensko by si mělo výročí okupace z roku 1968 připomínat poctivěji, myslí si bývalí političtí vězni

Během invaze přišla maďarská armáda o čtyři vojáky, dva spáchali sebevraždu, dva se zabili při nehodě v tanku nedaleko města Šahy. Z Československa se maďarská armáda stáhla 31. října 1968.  

O čtyřicet let později, 21. srpna 2008, se Maďarská republika oficiálně za invazi do Československa omluvila. „Byla to agrese, útok proti svobodnějšímu myšlení. Musíme se omluvit, i když maďarská armáda se okupace zúčastnila pod nátlakem Sovětského svazu,“ řekl maďarský ministr kultury István Hiller.