Slovensko ’68
Čierná nad Tisou: Poslední pokus vyhnout se invazi, poslední polibky s Brežněvem
Na konci července 1968 chtěl československý reformní komunista Alexander Dubček přesvědčit sovětského vůdce Leonida Brežněva, že socialismus s lidskou tváří v Československu je ta správná cesta a Sovětský svaz z něj nemusí mít obavy. Oba vrcholní představitelé komunistických stran svých zemí se sešli 29. července na nádraží v Čierné nad Tisou na hranici Československa a Sovětského svazu.
Oba přijeli vlakem a jednali spolu tři dny. Československá delegace si pak tři týdny myslela, že jednání dopadlo dobře a reformy můžou pokračovat. Invaze ovšem ukázala realitu komunismu.
Brežněv dával Dubčekovi za vinu, že si neumí hlídat média
„Brežněv přijel po spojovací koleji na Ruské nástupiště,“ vypráví penzista Igor Tarbaj, který začínal v Čierné nad Tisou jako výpravčí. Ruské nástupiště ale železničáři používali mnohem dřív, a to kvůli širokorozchodné koleji, která tam končila. Z druhé strany vedla k perónu úzkorozchodná kolej.
Nástupiště je dnes zarostlé, beton se rozpadává a je zřejmé, že tam vlak nezastavil mnoho let. „I před padesáti lety bylo tohle nástupiště stranou, takže cestující ve vlacích netušili, co se tu odehrává,“ dodává Tarbaj, který se časem stal šéfem odborů, a právě jim patřila budova, kde se delegace scházely.
Alexander Dubček byl naivní, když chtěl v Československu svobodu
Pražské kino Lucerna uvádí až do srpna snímek Laca Halamy Dubček. Jeho hlavním hrdinou je Alexander Dubček, od ledna 1968 generální tajemník KSČ a faktický vůdce Československa.
„Jednání bylo původně sice tajné, ale v Československu se to rozkřiklo, a i to dával Brežněv za vinu Dubčekovi, že si neumí pohlídat média,“ říká historik Miroslav Breitfelder ze Západočeské univerzity. Město bylo částečně uzavřené, všude hlídali policisté a delegace odjížděly na jednání do takzvaného Uzlového domu, což je odborářská budova naproti nádraží. Ta je dnes vybydlená, léta nevyužívaná a jenom zaprášené stěny zdobí dvě mozaiky. „Brežněv s delegací nezůstávali v Čierné na Tisou, ale každý den se vraceli na Ukrajinu, a to i na oběd,“ připomíná historik Breitfelder.
Jednání mělo být původně krátké, ale protáhlo se na tři dny. S tím podle Breitfeldera nepočítala ani sovětská delegace, která si nepřipravila za hranicí žádné zázemí. „Vlak parkoval v tabákovém poli,“ říká historik, podle kterého byla československá delegace sice doma, ale v nevýhodě. „Sověti hráli přesilovku, KGB měla nádraží pod kontrolou, monitorovala telefonáty československých představitelů. Brežněv se naopak bez problémů domlouval s vůdci ostatních států Varšavské smlouvy.“
Třídenní jednání nakonec žádný zásadní výsledek nepřineslo, českoslovenští komunisté ale odjížděli mírně optimističtí.
Samotné nádraží už jen připomíná zašlou slávu
Čierná nad Tisou se stala na několik dnů jedním z nejdůležitějších míst v Evropě a kvůli schůzce získala o rok později statut města. „Brežněv tudy ještě jednou projížděl v roce 1971, podepsal se do nádražní kroniky,“ ukazuje zápis náčelník stanice. Velkoformátové fotografie, na kterých sovětského vůdce vítají pionýři a představitelé města, leží zaprášené ve sklepě Uzlového domu.
Karel Hvížďala: V červenci 1968 se rozhodlo o okupaci ČSSR
"Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc."
Samotné nádraží už také jen připomíná zašlou slávu. Přes celou stěnu je vymalovaný obraz vítězné Sovětské armády a sluce dopadá do haly přes leptané obrazy v oknech. Jsou na nich vyobrazené české a slovenské hrady a města. Provoz je tu minimální. Žena s malým synem si kupuje lístek na vlak, mluví maďarsky. „Brežněv? To já nevím, nejsem odsud,“ odpovídá se smíchem slovensky.
Pohraniční město Čierná nad Tisou vzniklo na močálech jako překladiště kvůli širokému rozchodu sovětských železnic. Tady se „převazovaly“, tedy překládaly ze širokého na úzký rozchod osobní vagóny s cestujícími a hlavně vagóny s uhlím a železnou rudou.
„Největší rozkvět zažilo městečko v 70. letech minulého století. Po roce 1989 nastal prudký útlum,“ říká primátorka Marta Vozáriková v kanceláři úřadu uprostřed malého sídliště z bytovek. „Stavělo se na zelené louce, a proto tu máme ulice v pravém úhlu jako v New Yorku,“ směje se primátorka, zvedne telefon a okamžitě přechází do maďarštiny.
Kolem nádraží se táhne rovina, kam oko dohlédne. Městečko je omšelé, zapadlé na východní hranici. Jedinou připomínkou setkání z konce července 1968 je nenápadná deska na odborovém domě. Jestli už v té době Sověti rozhodli o invazi, není ale podle historiků stále ještě jasné. Pravdu zatím skrývají dobře utajené ruské archivy.
Související
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
