Šikana na základních školách

4. únor 2005
Školáci

Přes 40 procent dětí na základních školách už na vlastní kůži zažilo šikanu. Zdá se vám to neuvěřitelné? Průzkumy dokládají, že realita je právě taková. Navíc roste brutalita malých agresorů a jejich oběťmi se stávají stále mladší děti, někdy dokonce v předškolním věku. Všechna tato fakta nás nutí nezavírat před tímto problémem oči. No a právě proto jsme mu dnes věnovali náš pravidelný cyklus.

Marek býval na základní škole drobný, zakřiknutý chlapec. Zřejmě i proto si ho vyhlédli jako vhodnou oběť dva starší a silnější kluci.

Projev občana: Šel jsem třeba ze školy, chytili mě, vzali mi tašku, já nevím, kopali do mě. Prostě dá se říct, že mě týrali fyzicky, ale vlastně i psychicky.

Škola se pak stala místem, kam velmi nerad chodil. A vyhýbal se jí, jak jen to šlo.

Projev občana: Doma jsem tátovi nic říct nechtěl, protože by mě měli jednak za sraba, potom by jsem se bál, že by to bylo ještě horší, že by si to se mnou vyřídili.

Marek totiž věděl, že jeho trýznitelé by si z nějakých poznámek nebo dvojek z chování nic nedělali. Psychoterapeut a specialista na šikanu, Michal Kolář, říká, není bohužel nic neobvyklého, že děti tento problém tají i před těmi nejbližšími.

Michal Kolář: Je velice důležité, aby ten rodič dokázal zachytit ty varovné signály nepřímé, tam patří třeba to, že to dítě přichází ze školy smutné, depresivní, nemluví vlastně o tom, co se tam děje, přichází s potrhanými věcmi, rozbitými pomůckami. Ráno ho bolí bříško a nechce jít do školy. samozřejmě nemusí jít vždycky o šikanu, ale bylo by na místě, aby ten rodič si to ověřil.

Pokud už se šikana potvrdí, je důležité, aby se rodič za dítě postavil a informoval o problému školu. Mělo by ho zajímat, zda bude ochotna a také schopna jej řešit. I ze strany školy to vyžaduje určitou odvahu a hlavně odborné znalosti. A ty často učitelům chybí. Stává se také, že školy mají tendenci šikanu tak zvaně zatloukat, aby uchránily svou pověst. Rozhodně ale dítěti nedoporučujte, aby se agresorovi začalo bránit samo. Ten je totiž vždycky v převaze.

Michal Kolář: Že to dítě, kdy se postavilo, což se někdy i stane, potom někdy výjimečně, tak to končí tragicky, protože ta šikana je rozjetá vlastně a hrozí, že se do něj ta skupina vrhne a vyloženě ho těžce poraní.

Prevence šikany je nesmírně obtížná, ale existuje. Důležité je, aby na školách panovala otevřená atmosféra a pozitivní ladění a také, aby kantoři stavěli na důvěře vztahy k dětem. Že to funguje, dokládá příklad Marie Novákové z Prahy. Ta učila třídu, která byla postrachem celé školy, ale místo trestů začala děti chválit a dosáhla toho, že se otevřely a jeden z jejích žáků si dokonce dokázal přiznat, že šikanoval ostatní.

Marie Nováková: Od tohoto chlapce jsem dostala dopis a bylo tam, našel jsem se. Mám dvě masky, jedna je ta jemná, citlivá, zranitelná, kterou jsem měl vždycky a našel jsem jinou. Je to ta tvrdá, zlá, agresivní. A já jsem se rozhodl, rozhodl jsem se, že tuhletu zlou masku už si nebudu nasazovat. Doufám, že to zvládnu.

Chlapec svůj slib dodržel a opravdu se změnil. V tomto příběhu je naděje, ale i výzva, šikanu rozhodně nepodceňujme, varuje doktor Kolář. Zkusme si představit, jestliže je 40 procent žáků šikanováno, kolik je asi těch, kteří jim ubližují a jak bude vypadat svět za pár desítek let, až právě tyto děti dospějí.

Michal Kolář: Mluvil jsem s jedním takovým zajímavým člověkem, který říkal, opravdu bysme se měli naučit tu agresivitu a případně tu destrukci, případně krutost, nějakým způsobem kultivovat a pracovat na sobě, protože jinak vlastně hrozí sebezničení civilizace.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio
autor: Pavla Dluhoschová