Secese nebo kukátkové divadlo. Vizuální pojetí Divadla Járy Cimrmana vymýšlel Jaroslav Weigel

Na sklonku roku 1969 odešli Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka na protest proti politickému vývoji z Československého rozhlasu. Poslední záznam jejich hlasů je z 28. listopadu z ptačí hitparády Šest na bidýlku, což byl lehce recesistický pořad. Vystupují ale už pod smýšlenými jmény.

Zdeňku Svěrákovi se v následujících letech hodil pseudonym, který si vymyslel, když psal texty pro smyčcový orchestr nevlastního strýce Antonína Ulricha. Jako Emil Synek, což byla složenina křestního jména manželčina tatínka a dívčího příjmení maminky, podepsal kromě jiných texty Mám ráda hajnýho, Mravenci v kredenci, Holubí dům či Šípková Růženka. Zákaz účinkování platil pouze pro rozhlas.

Z existenčních důvodů přechází do Divadla Járy Cimrmana grafik Jaroslav Weigel, z redakce Mladého světa se znali s Ladislavem Smoljakem. „Všechny programy a všechno, co měli v prvních hrách, to se všechno nechalo dělat přes redakci Mladého světa, čili zadarmo, tím pádem jsem měl tu možnost chodit do Malostranské besedy,“ vzpomíná.

Vymýšlel vizuální pojetí divadla, k čemuž se nechal inspirovat dobou, ve které Cimrman žil – začátek a vrchol secese. „Co se týče výtvarných scén, tak spíše kukátkové divadlo, to, co bylo v té době nejběžnější, tedy kočovné společnosti a podobně,“ vzpomíná.

První rolí Jaroslava Weigla byl továrník Bierhanzel. Ladislav Smoljak mu prý sliboval malou roli. „Netušil jsem, že budu mít nejdelší seminář, který existuje,“ říká s úsměvem.

Detektivní hra Vražda v salonním coupé měla premiéru 14. května 1970. 73letý Petr Brukner předal roli praktikanta Hlaváčka Vojtovi Kotkovi a Josefu Čepelkovi, kteří v Divadle Járy Cimrmana hostují v rámci projektu Synové pomáhají otcům.