Sebevrazi a utonulí lákají turisty. Na hřbitově bezejmenných se přemýšlí o smrti
Každou první neděli po dušičkách se na okraji Vídně koná neobvyklá smuteční slavnost. Na takzvaném hřbitově bezejmenných se vzpomíná na oběti Dunaje, na lidi, kteří utonuli v jeho vodách a buď se nikdy nenašli, nebo jsou pochováni na malinkém hřbitově.
Není jednoduché vídeňský hřbitov bezejmenných najít. Musíte se proplést areálem přístavu na břehu Dunaje a na jižním cípu Dunajského ostrova najdete pod koruny stromů tiché místo. Na prostoru velkém jako tenisové hřiště jsou desítky náhrobků obětí Dunaje.
Jak mi říká správce Josef Fuchs, hřbitov přestal fungovat v roce 1940. Poté už byly všechny oběti Dunaje pohřbívány na centrálním vídeňském hřbitově. Žádný nový nebožtík už tady nepřibyl.
Majitelem hřbitova je vídeňský přístav, ale pan Fuchs navázal na rodinnou tradici. Péči o hřbitov převzal po svém dědečkovi a rodičích. „Chodím sem minimálně jednou týdně. Podívat se, jestli je vše v pořádku, jestli náhodou někdo hroby neponičil nebo se nevloupal do kaple,“ vysvětluje.
Z 90 % tu leží sebevrazi, vysvětluje samozvaný správce hřbitova
Kaple je běžně uzavřená, ale každou první neděli v měsíci tu mají bohoslužbu. Otevřeno je samozřejmě také během vzpomínkové akce na utonulé. V tu dobu postaví rybáři květinový vor, který pak pošlou po Dunaji. „Loďka je obklopená květinami a věnci. Připomíná rakev. Je to památka na oběti Dunaje, na lidi, kteří se nikdy nenašli a nemohli tak být pohřbeni,“ vysvětluje pan Fuchs.
Bezejmenní pak leží na hřbitově, který zná celý svět i díky romantickému filmu Před úsvitem. Herci Ethan Hawke a Julie Delpy se procházeli mezi náhrobky. Na hřbitově bezejmenných ale najdete i náhrobky, které mají jména. Některá znějí česky, ale pan Fuchs nemůže potvrdit, o koho přesně šlo.
„Osudy a příběhy všech obětí neznám. Můžu však potvrdit, že zhruba 90 % tvoří lidé, kteří spáchali sebevraždu skokem do Dunaje. Pak jde o utonulé rybáře, náhodné plavce,“ popisuje a dodává, že řadu z nich se nepodařilo identifikovat. V době utonutí u sebe neměli doklady. Ti pak mají na náhrobku cedulku s nápisem Bezejmenný.
Proč někoho zajímá malý, zapomenutý hřbitov?
O tomto malém hřbitově se píše v knihách, hudební skupiny o něm skládají písně. Přitahuje svou atmosférou a osudem lidí tady pohřebných. „Je to hodně zvláštní místo. Člověk tady přemýšlí o smrti, o tom, co ho čeká, jaký život měli ti neznámí lidé,“ přitakává pán, který se přijel na hřbitov podívat. „Byl jsem tu už v létě a seděl tři čtyři hodiny v úplném tichu. Přicházeli sem turisté z celého světa. Je pro mě fascinující, že někoho zajímá tak malý, zapomenutý hřbitov,“ dodává zamyšleně.
Josef Fuchs, dobrovolný správce, tomu rozumí: „Jsou to turisté z celé Evropy, ale také z dalekých zemí jako z Japonska nebo Číny. Jsou to lidé, kteří jezdí po světě a navštěvují nejrůznější neobvyklé hřbitovy. Jako třeba tento pro bezejmenné.“
