Se stářím se musí umět zacházet. Učím se laskavosti, tvrdí legendární pražský češtinář Miloš Hoznauer

„To bývá někde napsané, proto se to nemusíte učit. Sám znám sotva čtvrtinu díla Vrchlického,“ přiznává v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou. Navíc nikdy neměl v lásce zkoušení, spíš si se studenty o literatuře povídal. „Hovořili jsme o tom, co jste přečetli. Vždycky jste mi utkvěli podle toho, jak jste dokázali literaturu vidět,“ přibližuje.

Někdo o Miloši Hoznauerovi napsal, že pojal češtinu jako svébytné divadelní představení. Navrhoval třeba témata slohových prací tak, aby je studenti skutečně rádi psali. „Na každý měsíc byl zadán slohový úkol, a tak byl měsíc čas si to promyslet, někoho se zeptat a tak dále. Ono se to nějak vykrystalizovalo. Někdy se studenti těšili, jak budou svou práci číst,“ vysvětluje své pojetí výuky.

Úspěch slavilo třeba téma nazvané: Kdybych byl… „Sen něco udělat, o tom se dobře píše,“ myslí si Miloš Hoznauer. „Realizace je těžká, ale můžu o všem krásně psát,“ dodává.

Sám je autorem poměrně otevřené knihy Stařec na čekané. „Ve stáří, Lucie, vám nezbývá mnoho radosti,“ obrací se na moderátorku. Se stářím se podle jeho slov musí umět zacházet. „Mám 16 vnoučat a jsem jediný dědeček. Teď si představte, jediný dědeček a ještě mrzutý. Musím se proto učit laskavosti, abych nepodléhal věku,“ tvrdí.

Audio záznam rozhovoru, ve kterém se dozvíte mnoho dalšího, si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.