Schodišťová spirála jako DNA. „Dělal jsem schody i pro Fujimota,“ popisuje projektant

Jak pracujete? Stačí vám pravítko, kružítko a kalkulačka v hlavě?

Ano, jsem tak naučený, stačí mi A3, protože většina schodišť se tam vejde v měřítku 1:10, když to předám chlapům na stavbu, tak rozměry jsou přesné. Nebo přímo na místě vezmeme tužky, vyměřujeme na betonu, tam to nakreslíme a obráceně si to přepíšeme do poznámek. Chlapi si to zapíšou a podle toho to postavěj.

Čtěte také

Nový Hlavák? Do Prahy se za ním bude jezdit, chválí architekt. Jedna věc ho ale překvapila

O schodech není moc literatury, teď je novinka – kniha Schody, jejímž jste spoluautorem. Cílem bylo ukázat, jaká schodiště se hlavně v 21. století v Česku povedlo vytvořit. Jaká vy máte v srdci zapsaná?

Je tam pár kategorií, třeba největší schodiště. To největší je v jedné bance v Praze, spirála 5 cm v průměru, schodiště má dva metry a na výšku je to až devět metrů. Jsou to takové dvě spirály naproti sobě.

Mně nejmilejší, to jsme dělali s Davidem Maštálkou a Lenkou Křemenovou, když si stavili svůj dům a ateliér. Byla to první spirálka, které byla broušená – broušené betony. To bylo takové zlomové schodiště, tam se to hodně posunulo tímto směrem. A nejsložitější je schodiště v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí, tam je taková dvojitá spirála, které upozorňuje na prvek DNA, spirálu kyseliny.

Špatně navržené schodiště se musí řešit nějakými náhražkami, je to poznat i na tvaru

Tohle vaše spirálové schodiště v muzejní expozici má význam i v propojení s přírodou…

Nejenom s přírodou, ale i s místními lidmi, je to zajímavý prostor nejenom svými obrázky, ale i muzikou. A spirála, to je takové nekonečné schodiště, pro mě to bylo nejnáročnější schodiště jak technologicky, tak na výpočet, protože zadání bylo, že to má připomínat schody, spirálu, a současně to musí být funkční schodiště s podchodnými výškami. Takže nejnáročnější prvek.

Břetislav Eichler, designér a projektant|foto:Patricie Strouhalová, Český rozhlas

Nejstarší spirálový tvar údajně pochází z 5. století před naším letopočtem?

Je to tak, v knize se nám pan Plos rozepsal o historii schodišť, o tom, jak to vznikalo.

Proč je spirálové schodiště vaše vášeň?

Měl jsem ho na zkoušce z deskriptivy, a ta dopadla naštěstí dobře. Nějak mi to začalo dávat smysl, při první spirále mi kamarád říká – ono to vypadá jako DNA. Prostě jsem nad tím začal dumat, byl to vývoj. Začali jsme od jednodušších zatočení do L, do U a podobně. Ale byl jsem připravený, když někdo přijde s inspirací, to zrealizovat.

Čím vás oslovil japonský architekt Kazunori Fujimoto?

Před třemi, čtyřmi lety jsem objevil na architektonickém portálu fotky jeho schodiště – čistá spirála, která končí ve středu v jednom bodě. Hledal jsem další fotky, videa, jak to projektoval. A vymyslel jsem si, že kdyby přijel klient, tak bych mu takové schody nabídnul. A přijel David Maštálka, že má malou spirálu metr třicet. Tak říkám – nezkusíme Fujimota? Klient řekl ano, udělali jsme vzorek. A od té doby jsme postavili sedm. Pan Fujimoto má doma čtyři.

Čtěte také

U rozvojových projektů se zapomíná na zapojení místních a na pochopení jejich potřeb, upozorňuje architekt Tillinger

A líbilo se mu, jak jste to udělal?

Byl tady, speciálně jsem ho vzal na jednu stavbu, kde byly dvě schodiště nad sebou. Byl nadšený, klientovi dokonce schody podepsal, viděl tam detaily, které na svých schodech zatím třeba ještě neuplatnil, a my jsme už začali trošku vylepšovat. Tak to se mu moc líbilo.

Jak se daří spojovat moderní konstrukci s designem? Aby opět schody byly artefaktem, na který jsem zvyklí třeba ze zámků?

Snažíme se, možná máme rukopis už surovějšího, brutalistnějšího betonu. Když se teď dělají hladké omítky, pohledové betony, stěny a podobně, tak nám to přijde jako zajímavý doplněk, kontrapunkt. A asi to hodně oslovuje i víc lidí než jenom nás.

Břetislav Eichler je spoluautorem publikace Schody, jejímž cílem je ukázat, jaká schodiště se hlavně v 21. století v Česku povedlo vytvořit|foto:Patricie Strouhalová, Český rozhlas

Jak poznám dobré schodiště?

Plynulé, nejsou tam ostré přechody. Jak jdu do let, tak se zabývám víc teorií, detaily v zatočeních, tam se snažím přidat nějaký centimetr, protože vím, že to může být úskalí pro starší nebo i malé děti. Takže hledám univerzálnější tvar, pořád nacházím nové věci.

Co je nejtěžší při vymýšlení schodišť?

Představivost. Předat to architektovi, který má nějakou představu, sladit jeho představy s normou, aby z toho vyšlo pohodlné schodiště. V prvé řadě se snažím, aby to bylo pohodlné, aby bylo bezpečné, a pak se snažíme, aby bylo i hezké.

Jak se v architektuře pracuje s prvky jako je schodiště? Poslechněte si celý rozhovor.