Šanghaj se probouzí do starých dobrých časů

V klubu hraje jazz, po nábřeží se prochází Marlene Dietrichová, Charlie Chaplin nebo herečka a zpěvačka Čou Süan přezdívaná jako čínská Marilyn Monroe. Po silnici se pak prohánějí fordy a buicky. Nenacházíme se však ani v New Yorku, v Paříži nebo Berlíně, ale v Šanghaji. Konkrétně na nábřeží Bund.

Dým z cigaret a doutníků stoupá ke stropu nejslavnějšího hotelu Peace. V rohu sedí spisovatel Noel Coward píšící knihu Private Lives, u baru se baví skupinka žen v tradičních šatech čchi-pchao a v baru zní jazz. Ano, stará dobrá 30. léta, kdy se Šanghaj stala skutečnou perlou orientu a vyhledávaným místem smetánky z celého světa.

Její sláva ovšem uhasla s příchodem Japonců a vypuknutím druhé světové války. Ostatně konec této předválečné éry Bundu si mohou filmoví diváci připomenout prostřednictvím snímku Stevena Spielberga Říše slunce. Samotný jazz pak zakázali komunisté a ze Šanghaje vybudovali šedé průmyslové město.

Naštěstí na konci 70. let přišla doba otevírání se světu a Šanghaj začala zažívat zmrtvýchvstání. Především pak v posledních letech díky konání světové výstavy EXPO. „Za uplynulých 30 let se to obrovsky změnilo. Když se nyní díváte přes řeku Chuang-pchu, vidíte moderní výškové budovy. Když jsem tu byl naposledy, tedy v roce 1970, nebylo tam nic, vůbec nic. A přiznávám, že takhle se mi to líbí mnohem více a doufám, že naše města budou ještě krásnější, právě jako Šanghaj,“ vzpomíná 83letý Sun z Ta-lienu.

Nábřeží, které je historicky vymezené ulicí Ja-nan, dříve Edvarda VII., na jihu a mostem Waj-paj-tu na severu, se opět hemží lidmi. Potkáte tu milenecké páry, turisty z celého světa i starousedlíky obdivující opravené historické budovy i nová panoramata.

„Poté, co jsme odešly do důchodu, chodíme já a mé dvě kamarádky vždycky sem. Téměř denně. Už máme takový rituál. Nejprve se vydáme metrem do centrálního parku a pak zamíříme sem. A kocháme se pohledem na druhou stranu, na Pchu-tung,“ říká mi asi 60letá paní Ču, která je evidentně v dobré náladě.

„Máme upřímnou radost z toho, že lidé, přátelé z celého světa přijíždějí do Šanghaje, na EXPO a my vidíme, jak se jim u nás líbí,“ dodává. Její kamarádka, paní Lu si nemůže současnou podobu Šanghaje vynachválit, zejména pak právě skloubení minulosti s modernou a v neposlední řadě i kvalitní veřejnou dopravu.

„Vše jde v ruku v ruce. Máme díky Expu nové metro a díky němu sem zase můžeme snáze a rychleji jezdit. Je to pohodlné a příjemné. A o to jsme tu častěji,“ říká paní Lu.

Díky renovaci Bundu se výrazně změnily místní komunikace. Na konci minulého století se totiž před zašlými, zchátralými neoklasicistními, historizujícími budovami proháněla auta v celkem osmi pruzích. To už je, naštěstí, minulostí. Vláda do opravy a zlepšení infrastruktury investovala desítky miliard dolarů.

„Je to nesrovnatelné. V ulicích se dá konečně jezdit, a ne jen popojíždět. Je to skvělé. A že to stálo tolik? To mně vůbec nevadí, naopak,“ je spokojen 25letý Čang.

Bund ovšem tvoří především historické skvosty. Mezi ně patří i třetí nejvyšší hodinová věž na světě, která je součástí někdejšího celního úřadu. Seznam všech zrekonstruovaných památek by byl určitě dlouhý. V každém případě si po jejich prohlídce zajděte odpočinout do hotelu Peace. Jeho interiér a především slavná kapela vás zavede o několik desetiletí zpět.

A mimochodem, samotní hudebníci, mezi nimi třeba hráč na bicí Čcheng Jüe-čchiang nebo trumpetista Čou Wan-žung, sami „staré dobré časy“ pamatují.