S Němci nechci nic mít, říká po letech válečný veterán
Jedním z mála zbývajících válečných veteránů žijících v Anglii je plukovník Arnošt Polák. Tento muž oslaví 21. září své 88. narozeniny. Patří ke generaci vlastenců, která nám za 2. světové války pomohla vybojovat svobodu. Pan Polák sloužil u letectva a dnes žije v městečku Cobham v hrabství Surrey u Londýna. O svých válečných zkušenostech napsal také knížku.
Pražský rodák Arnošt Polák byl členem 311. československé bombardovací perutě Královského letectva. Do Anglie přijel v srpnu 1939, tedy krátce před začátkem války. První dva roky pracoval na farmě jako nádeník a na pobyt mu přispíval také jeden příslušník náboženské organizace kvakerů.
„Narukoval jsem v roce 1941, když mi bylo osmnáct. Hlásil jsem se k letcům jako pilot, ale těch bylo dostatek. Potřebovali střelce a radiotelegrafisty, tak jsem se jím stal – šlo o spojené funkce,“ vzpomíná Arnošt Polák.
Výcvik byl náročný. Jeho součástí byly i těžké zkoušky, ale pro zdatného a nadšeného vlastence to nebylo nic nepřekonatelného. Jaké byly jeho nejsilnější zážitky? „Každý operační let byl silný zážitek, poněvadž vždycky tu byla možnost, že se nevrátím,“ shrnuje Arnošt Polák.
Strach neměl, byl přesvědčený, že se mu nic nemůže stát. „Dělali jsme hlídkové lety – protiponorkové a protilodní hlídky – původně na dvoumotorových wellingtonech. Ty trvaly tak osm devět hodin. A pak jsme byli přeškoleni na liberátory,“ vypráví Arnošt Polák.
Na velkých čtyřmotorových amerických letadlech strávili 13, 14 nebo i 15 hodin v kuse, když prováděli protiponorkové hlídky nad severním a západním Atlantikem nebo nad Biskajským zálivem.
„Někdy jsme měli nepříjemné mechanické problémy, třeba když nám vynechaly motory. Ale vždycky jsme se dostali domů. Měl jsem štěstí, že jsem byl vždycky v posádce s výborným pilotem,“ dodává válečný veterán.
Jeho rodiče byli jako Židé za protektorátu perzekvováni, převezeni do Terezína a pak do Polska. Maminku Arnošta Poláka Němci zavraždili v roce 1942 v Sobiboru a tatínka o něco později v jiném táboře. Arnošt Polák se to dozvěděl až po válce od svého bratra, který byl v československé západní armádě příslušníkem obrněné brigády.
Jak dnes Arnošt Polák smýšlí o Němcích? „Nechci s nimi mít nic společného. Když mohli ukázat takovou povahu, tak za padesát let se to moc nemohlo změnit. Někde to v nich musí ještě viset,“ říká rozhodně.
Po válce se Arnošt Polák stejně jako jeho bratr vrátil do rodné Prahy, ale dlouho tam nevydržel. Z bytu v Jungmannově ulici, kde si našel skromné ubytování, byl vykázán rozhodnutím komunistického náměstka primátora a ještě v roce 1945 odjel zpátky do Anglie. Tady si spolu s kolegou letcem Ivanem Schwarzem založil obchodní firmu, kde působil až do odchodu do důchodu.
Jeho hlavním zájmem je dnes předsednictví Svazu letců nezávislého Československa. Členů svazu v poslední době rychle ubývá. Nyní je jich už jen čtrnáct. S přispěním grantů českého ministra zahraničí se starají o hřbitov v Brookwoodu, kde sní věčný sen jejich kolegové veteráni.
Počítá Arnošt Polák s tím, že se k nim časem také připojí? „Myslím, že ne. To záleží na mých dětech. Asi se nechám spálit a ať to tady potom třeba vyhodí do povětří. To je přece volovina mít na hřbitově nějaký kámen,“ uzavírá.
Lidí, jako je Arnošt Polák, je dnes už pouhá hrstka. O to víc bychom si jich měli vážit. Já osobně k nim cítím hluboký vděk.
