S horolezcem Josefem Šimůnkem o zdolávání Himalájí

Host (Josef Šimůnek): Ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na ČVUT. No a vyzkoušel nejrůznější sporty, včetně bezmotorového létání až mu učarovalo lezení, ostatně do Prachova to měl kousek. Odsud se přes Tatry, Kavkaz, Alpy dostal až do Himalájí. Podnikl celkem devět expedic na osmitisícovky. Stanul na vrcholech hor Šiša Panima v roce 1995, Makalu v roce 98 a o rok později na Lhoce. Josef Šimůnek je ženatý, má dceru Gábinu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? Expedici na Lhoce, kterou jste vedl, protože je to zatím nejvyšší bod, kterého jste dosáhl nebo nějakou jinou výpravu?

Host (Josef Šimůnek): Já bych trošku zeširoka o tom. Největší úspěch to je dost složitý v horách. Já si myslím, že největší úspěch je návrat, to už je i krédo v naší knížce, která vyšla. A největší úspěch opravdu považuju za to, že z těch devíti expedic na osmitisícovky, jsme se vrátili vždycky všichni celí a zdraví domu. Takže to si myslím, že je jeden z největších úspěchů. Samozřejmě ty vrcholy jsou velmi příjemný a je to samozřejmě to je druhej úspěch, kterej jde ruku v ruce s tímhlectím prvním.

Moderátor (Naděžda Hávová): A jaká ta z expedic byla nejnáročnější?

Host (Josef Šimůnek): Já si myslím, že nejnáročnější byla vůbec ta první, protože jsme nevěděli do čeho jdeme. A samozřejmě náročný byly ty expedice na kopce, kde žádná česká výprava zatím nebyla, což byla Kančinžunga v roce 2000 a další výpravy. Třeba Lhoce 99, tam taky vlastně žádná výprava nebyla, i když jste se pohybovali po trase, která je shodná s trasou na Ewerest.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hora K 2 - Chokuri je považována za nejtěžší osmitisícovku světa, výstup na její vrchol je prý mimořádným sportovním výkonem. Oč je tedy ten výstup těžší než u jiných tisícovek?

Host (Josef Šimůnek): No tak ta Ká dvojka, respektive ostatní kopce tý osmitisícovky jsou různě geologicky tvarovaný, kde teda technický lezení nebo nějaké lezení vyššího stupně obtížnosti než 2 až 3 střídá třeba snadnější terén, kde se dá jít pouze s teleskopickými holemi. V podstatě je to taková vysokohorská turistika, čímž to nechci zlehčovat, protože jsme byli stále ve výškách sedmi tisíc metrů. A pak zase následuje nějaký, nějaká technická pasáž, která je potřeba lízt teda s cepíny a s mačkami na nohou. Kdežto K 2 jako taková nezná žádnou lehkou trasu. I ta klasická trasa, výstup nebo výstupců Lachediliho a Kompagnoliho takzvaný Abruziho pilíř, je náročná technicky. Takže tam není snadný úsek a ještě k tomu se snoubí vlastně ta výška, kdy K 2, jako druhá nejvyšší hora světa má 8600 metrů nebo 611 přesně. Takže tam se pohybujeme vysoko nad hranicí osmi a půl kilometru, která je opravdu už velice náročná.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jste se vraceli ze Šiša Pangmy, což byla vaše třetí expedice do Himalájí před sedmi lety, sjel jste na lyžích z výšky 7 500 metrů. To zní skoro hrozivě. Dají se popsat pocity?

Host (Josef Šimůnek): No tak já bych se vrátil k podzimní výpravě 2002, kdy kluci taky sjeli ze sedmi a půl tisíc metrů na lyžích, kdežto já jsem v tom 95. roce disponoval vybavením, který se s dnešním nedá srovnávat. A vlastně když se poohlídnu po tom roce 95, tak lyže tam mělo opravdu maličko lidí, hrozně lidí. Dneska nebo respektive loni na podzim tam měl lyže skoro každej. To je velkej rozdíl. No a co se týká těch pocitů, tak spíš jde o to vyzkoušet si to, jak to vypadá. A spíš šlo o to, jestli to vůbec se dá s tím, s tím, s těma znalostma, co člověk má. Takže o nějakým kvalitním lyžování nedá se hovořit, protože se tam člověk potácí mezi nějakou krustou, prašanem a zmrzlym sněhem, spíš ledem, takže se jednalo spíš o to, nějak sjet a nezlomit si nohu a nebo prostě se nikde nevymlátit.

Moderátor (Naděžda Hávová): A stojí to vůbec za to tedy si tam ty lyže nahoru brát?

Host (Josef Šimůnek): Já si myslím, že to je velkej zážitek, když člověk pak, když letí letadlem kolem toho kopce a říká si, za jednadvacet sem jedu na lyžích, tak to je fakt takovej vlek, kterej nemáme v Čechách.

Moderátor (Vladimír Kroc): Taky je fantastické, jak ta technika jde dopředu. Sám jste řekl, že vlastně s rozdílem necelých deseti let i právě to skialpové vybavení hodně postoupilo. Dneska vlastně laik už možná ani pořádně nerozezná ten rozdíl mezi lyžemi klasickými a skialpovými?

Host (Josef Šimůnek): No to je jeden z takovej myslim hitů moderní doby, kdy lidi se vydávaj do volnejch terénů. A v podstatě dneska takzvaný skialpinistický vybavení, i když by se hodilo lépe říci skituringo vybavení, kdy vlastně máte lyže, které jsou schopny po nalepení stoupacích pásů na spodní stranu skluznice stoupat. A jako jakmile ty pásy sundáte, zafixujete si patu a máte v podstatě kvalitní sjezdařský vybavení. Který pokud někdo s ním bude lyžovat na sjezdovce, tak z dálky ani nepoznáte, že má vlastně výbavu, která je schopná, s kterou je schopno vlastně dosáhnout někam chodit. Takže to vopravdu postoupilo vysoko a daleko. A dneska konstruktéři lyží už mají tvary, které se shodují se sjezdařskými, sjezdařskými lyžemi a to vybavení pak poskytuje velmi komfortní styl jízdy. A můžete si vybrat mezi velmi lehkými závodními lyžemi nejlépe na skialpinismus s extrémními lyžemi, carvingovými lyžemi a tak dále. To je široký záběr.

Moderátor (Vladimír Kroc): No a další, co pokročilo tedy ta technika, tak to je ta komunikační technika. Protože vaše první expedice doprovázel vlastně takový ten velký telefon, který byl samozřejmě tedy satelitní, nicméně byl to těžký, řekl bych krám skoro. Vy teď už s sebou vozíte leccos, během znělky jsme se dozvěděli, že dokonce jste se v základním kempu na podzim dívali na video, že jste tam měli domácí kino.

Host (Josef Šimůnek): No tak já bych nechtěl, aby to vypadalo, že tam jezdíme někam k moři. Jo? Ale je fakt, že když jsme v roce 93 vyrazili s kolegy z Boudova se skřivanem na Čohoju, tak jsme prostě vodletěli a dva a půl měsíce vo nás vůbec nikdo nevěděl, až jsme se ozvali z Katlandu, že jsme živí a zdraví. Kdežto dneska jsem byl na vynášce v kempu číslo 2 a v kapse my zvonil telefon, byl jsem v Tibetu podotýkám v sedmi tisících metrech. Či-li ta technika postoupila šíleně daleko a dneska satelitní systém IRIDUM poskytuje opravdu perfektní komunikaci kdekoli na zeměkouli. To je jedna teda věc, která pokročila. Zase, když si vzpomenu zpátky na náš první přístroj, kterým jsme informovali posluchače Radiožurnálu a dalších rádií o tom, kde jsme, tak ten měl opravdu formu kufříku, něco jako trošku to připomínalo ten kufřík z informací z války v Zálivu, když byla někdy v tom devadesátym roce. A co se týká toho vide, no tak to byl takovej navíc, protože vlastně Martin Kratochvíl disponuje DVD, dývýdýčkama jak se říká, takže náš počítač to zvládal, takže jsme se dívali na filmy. No to já jsem za posledních deset let viděl šestnáct filmů, z toho patnáct na podzim v Pošiša Pangma.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak dlouho se člověk na podobný sportovní výkon připravuje?

Host (Josef Šimůnek): Ono to je otázka, která, která se nedá zodpovědět. Protože připravovat se na výstup na osmitisícovku v Čechách, kde nejvyšší hora je Sněžka 1600 metrů, je prostě nemožný. Takže jedinou možnost, kterou člověk má, je jezdit lízt, aby si byl jistej v technickejch terénech. Aby lezl ledopády, aby byl schopen pracovat s mačkama, aby byl schopen se dobře pohybovat na ledovci. To si myslim, že by měl bejt schopen udělat umět i ten, kdo chodí na normální výlety na Grossglockner. Pak bychom se vyhnuli různým problémům. To je jedna věc a druhá věc je samozřejmě jako fyzická příprava. Jeden Polda Solovský ten řekl jednou, že osmitisícovka se tě neptá, cos dělal poslední tři měsíce, ale cos dělal celej život, což si myslím, že je jako velmi, s tím bych souhlasil úplně. A to je věc, která jako se neda vokecat, jak se takzvaně, prostě člověk jezdí na horskym kole, jezdí na těch skialpech, na běžkách a nevim co všecko. Takže ta příprava je různorodá. A samozřejmě potom následně sbírat zkušenosti s výškou. To znamená postupně pěkně nabírat výšku, zkusit si šestitisícovku, sedmitisícovku a pak nějakou nižší osmitisícovku a tak dále.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď jenom ty zkušenosti a fyzická kondice nestačí, protože dneska je potřeba štěstí při pokusu o Manaslu vám nepřálo počasí. Ztratili jste veškerý materiál z výškových táborů a pro husté sněžení a nebezpečí lavin jste se museli tehdy vrátit. Počasí je vlastně rozhodující faktor. Do jaké míry se s ním dá počítat?

Host (Josef Šimůnek): No tak počasí. V minulosti jsme, jak jsem říkal, vlastně vypadli do hor a nikdo, nikdo o nás nevěděl, neměli jsme přehled. V současné době třeba na K 2, tam byl Honza Rýdl jako reportér, který s náma pojede i na Everest, tak ten v podstatě sbíral předpovědi počasí. Dostávali jsme předpovědi počasí přes matematický model, čistě pro K 2, kde jsme dostávali předpověď větru, tlaku, vlhkosti a dalších parametrů počasí po tisíci metrech. To znamená, že to je velká pomoc, zvláště pak na K 2.

Moderátor (Naděžda Hávová):

Jak to bylo přesně ty předpovědi?

Host (Josef Šimůnek): Sedělo to vopravdu dobře, byly tam asi dva omyly. Bohužel jeden z nich byl, když jsme se vydávali k vrcholu. Takže my jsme pořád volali Honzovi do kempu, jak to, že sněží, když má bejt hezky. A on prostě řikal, já to tady čtu. Prostě to se stane, to se stane i tady. Ale bez toho si výstup, seriózní výstup, nějakou náročnou trasu těžko představovat a já si moc dobře pamatuju, že pokud my jsme znali předpověď počasí, tak jsme se stali centrem v tom bejskempu. Všechny výpravy k nám chodily sledovat, jak bude a co se bude dít. Protože dneska se to počasí mění vopravdu velmi rychle. A i na tý K 2, kde jsou známý takzvaný sadum storm, to jsou náhlý bouře, kdy vlastně spousta věhlasných horolezců zahynulo při takovýchto zvratech počasí, kdy během několika hodin se změní počasí na několik dní. A tomu jsme se chtěli vyvarovat, takže ta předpověď počasí je velmi důležitá.

Moderátor (Naděžda Hávová): Před výstupem na Lhoce, jste hned v základním táboře uspořádali slavnost na usmíření Bohů Fudža. Co to obnáší? Chtěli jste si je usmířit, aby počasí vám přálo?

Host (Josef Šimůnek): No tak Fudža to je něco jako když, představte si, že máte nějaký místo, kam jezdíte na dovolenou a dycky tam navštívíte hostinskýho v tý hospodě. Že jo? Řeknete, ahoj, jak se máš, jakej byl rok a kolik tady máš lidí a dáte si u něj pivo a nebo eventuelně, když jste někde jinde, tak něco jinýho. Ta Fudža to je takový to, že přijedete, tak jsme zase tady Bohové, jak se máte, co jste dělali celej rok. A máme tam Fámu, což je většinou náš přítel Lakadorži Šerpa, kterej předříkává tantreský modlitby, obětuje se rýže, v některých případech, pokud máme, tak i český pivo. Takže je to takový jako celá, celá ta výprava si sedne kolem tý kamenný mohylky nazývající se Džortem, vyvěsíme modlitební praporky budhistický a je to takový zastavení se před tím výstupem. Trošku člověk se uklidní a, a taky by se měl sám v sobě srovnat, vo co mu tady de. Jestli jde vopravdu takzvaně pokořit vrchol a nebo se laxně dostat sám k sobě trošku blíž. Tak nějak si najít nějakou tu svojí cestu a ty hory, až jsou to hory šutrů a ledu, tak si myslím, že maj taky trochu svojí duši a poznaj kdo je kdo.

Moderátor (Naděžda Hávová): V pořadu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu posloucháte pořad Dva na jednoho. Tentokrát s horolezcem Josefem Šimůnkem, který se spolu s dalšími kolegy a mezi nimi i Soňou Vomáčkovou-Voštíkovou, chystá zhruba za měsíc na už devátou výpravu na střechu světa, tedy na desátou výpravu, tady na mě Josef Šimůnek ukazuje. Tak se opravuji na desátou výpravu na střechu světa tedy do nejvyšších hor, tentokrát přímo na Mont Everest. Chcete se pokusit o prvovýstup, v čem má spočívat?

Host (Josef Šimůnek): No tak, když jsme začali objíždět ty velký kopce, tak jsme si řikali, že kdy pojedem na Everest a co tam vlastně budem dělat? Protože Everest je slezen z mnoha stran, klasická cesta z jihu je vystoupena tisíckrát, tam se leze s kyslíkem, jsou tam velký davy lidí. Ze severu to je jakbysmet, z tibetský strany. Takže jsme si říkali, no tak a ještě k tomu to je drahý jo. Takže jsme si řikali, že na Everest polezem v šedesáti s umělym kyslíkem, to jako by ještě odpovídalo. A nebo teda tam něco vymyslíme. Tak jsme furt špekulovali o co de a jaký tam jsou možnosti. Až pak jeden z významných českých horolezců Pepa Nežerka přišel k nám do vobchodu a říká, hele tajdle je taková cesta, my jsme tam byli ještě s Pepou Rákoncem a ještě to není dolezený, že jo. Tak jsem začal různě špekulovat a ukázal jsem to klukům a celkem se to i líbilo. Poslal jsem to i do Ameriky na everestní com., což je takovej výraznej servr. Kde teda je takový fórum lidí. Takže celkem se to setkalo se zajímavým ohlasem, no tak se o to pokusíme. Ovšem samozřejmě překážka všech těch výprav jsou finance, takže uvidíme, kolik se nám jich sejde. Pokud by se to nepodařilo, tak bysme se pokusili ze severní strany prostoupit horu Bainovým kuloárem, což je taky velmi zajímavá trasa. A myslím, že tam byl Švýcar Erhat Loreton, kterj má vystoupený všechny osmitisícovky. Prostě jsme si řekl, že na Everest bychom chtěli lízt u příležitosti těch padesáti let vystoupení, kdy vlastně 29. května 2003 to bude přesně padesát let, co vylez Edmund Hillary. Tak jsme si říkali, že by bylo docela fajn tam udělat nějakou takovou zajímavou akci. Protože, jak jsem řikal tou klasickou trasou až teda v mým případě až za dvacet tři let.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na druhou stranu ale právě v té době tam bude asi spousta lidí, v podstatě asi všichni, kdo v horolezectví něco znamenají, turisté, novináři. Nebude tam přelidněno?

Host (Josef Šimůnek): Určitě. Stoprocentně tam bude přelidněno. Ovšem na tý naší trase nebude, předpokládám vůbec nikdo. Takže částí těch, pokud by se nám podařilo sehnat dostatek peněz, tak pokud polezem z Nepálu, tak tam se teda budem setkávat s těmi davy až do kempu číslo 2, kterej je v 6 400 metrech. Tam už jsme byli, v podstatě na Lhoce ta trasa probíhá dost podobně. A pokud pudem z Tibetu, tak tam taky v podstatě část tý trasy budem se všemi ostatními, ale pak se asi voddělíme, budeme sami. A pak až s nima se eventuálně setkáme na vrcholu, když to dobře dopadne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Soňa Vomáčková-Voštíková, pokud se váš pokus podaří, by byl první ženou, která by vystoupila bez umělého kyslíku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tuhle trasu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Touhle trasou?

Host (Josef Šimůnek): Pokud by se zdařil výstup ženě, tak by to byl asi první výstup bez použití umělého kyslíku jinou, než klasickou trasou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste říkal, že lezete už desátou expedici do Himalájí. Naplánovali jste jí úmyslně?

Host (Josef Šimůnek): Správně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano, kvůli tomu výročí výstupu Edmunda Hillaryho. Mimochodem věříte, že byli se svým šerpou opravdu první na vrcholu?

Host (Josef Šimůnek): Tato diskuse se odvíjela už v roce 99, kdy se našly zbytky Malloryho a Erwinovy výbavy, kdy teda ty vystupovali už před nimi v těch třicátých letech. No je to těžký odhadnout. Já si myslím, že dokud se nenajde fotografický aparát, kterej tam s sebou měli a nepodaří se vyvolat film, tak prostě jednoznačně Hillary je první. Spekuluje se, podotýkám spekuluje se o tom, že asi nedostoupili vrcholu, protože ty věci se našly u druhého stupně, který byl, je technicky náročný. Ovšem k tomu se můžou vyjádřit jenom ti, kteří se tam pohybovali, takže pro mě jsou to jenom spekulace, který jsem načerpal z tisku.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme ale mluvili o tom, jak současná technika už postoupila a určitě to platí i o horolezecké výbavě. Když vzpomenete na to vlastně, v jakých podmínkách tam lezli lidé ve třicátých letech, tak to člověk asi žasne, co dokázali?

Host (Josef Šimůnek): No pro mě to je nesmírně obdivuhodný, co vlastně dokázali, když si uvědomíme, že v roce 24 plukovník Pnorton dosáhnul výšky 8570 metrů přibližně na Everestu v plstěnym saku a v pumpkách a zateplenejch bagančatech. Jo? To je a ještě k tomu ten kolega jeho nesl foťák, kterej nemá s dnešním kompakty nic společnýho, že jo, to byl normálně stativ. Takže to jsou věci, který dneska je potřeba vohodnotit velmi jako velmi důkladně. A zas na druhou stranu dneska ty výpravy probíhají ve dvou ve třech lidech velmi lehkým stylem. Třeba i česká výprava na Kančinžongu na podzim, kdy kluci lezli ve třech lidech, si myslím, že je toho dokladem a postupuje ta doba dál. Takže lidi jsou rychlejší tím, jak je ta výbava lehčí a skladnější a daleko méně složitěji se používá, tak ty výstupy jsou rychlejší a tak dále.

Moderátor (Naděžda Hávová): Výbava je určitě pro takové výpravy nezbytně nutná, dobrá výbava. Jak je to s psychikou ale?

Host (Josef Šimůnek): No to každá ta výprava, jak my říkáme zájezd trochu familierně, tak ten zájezd je taková psychologická laboratoř. Protože uvědomte si, že s těma lidma trávíte každej den od nevidim do nevidim, koukáte si do talíře takzvaně. A vy se nemůžete na někoho bytostně naštvat, protože pravděpodobně za dvě hodiny s ním budete večeřet a bude vám podávat sůl jo nebo něco. Takže je potřeba tam zvolit takove, takovej obecní konsensus, takový naladění se. Dobře no tak mám problém, tak to nějak vyřešim, klidně si můžete i zakřičet navzájem na sebe, ono to není vůbec na škodu. Myslim si, že to není na škodu ani v civilním životě, natož tam. Takže ty vztahy se musejí řešit co nejrychlejc, prostě jako to, že štveš mě, tak mě štveš no a co a jedem dál. Takle nějak si myslim, že je důležitý to řišit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste řekl zájezd, napadlo mě, že v poslední době se hodně diskutuje o tom, že se nejvyšší hora světa stává turistickou záležitostí. Co si myslíte o komerčních túrách?

Host (Josef Šimůnek): No já se na to dívám ze dvou pohledů. Jeden pohled je takovej, že jsme si s kolegou Luďkem Ondřejem jsme si mysleli, že teda uděláme takovou podobnou výpravu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy tomu ale říkáte klientské výpravy?

Host (Josef Šimůnek): Já říkám těch expozicím, kdy jeden člověk leze s podporou dvou, třech výškových nosičů a nesej kyslíkovou lahev si na zádech, něco jako klientská výprava. Kdy vlastně opravdu, řekněme třeba vy řeknete, dobře pan Šimůnek já chci vylízt za pět let Everest. Tak já řeknu, dobře, v pořádku, bude vás to stát tolik a tolik peněz, polezete s kyslíkem...

Moderátor (Vladimír Kroc):

Kolik by mě to stálo?

Host (Josef Šimůnek): Podle toho s kým pojedete. Pokud pojedete se mnou, tak vás to bude stát třeba sedm set tisíc. Některý výpravy jsou dražší.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře. Necháme to tak za deset let.

Host (Josef Šimůnek): Já myslim, že se k tomu třeba dostanem časem, prostě vás na to připravím. A mým úkolem je dostat vás živýho a zdravýho domu, aby pro vás to byl, aby to pro vás zůstal zážitek. Druhou možností, kterou máte, řeknete si dobře, začnu vystupovat na osmitisícovku a začnu se učit sám. To znamená, že začnou jezdit po horách a naberou vlastní zkušenosti a pak si dojdou za někým, kdo organizuje takovou výpravu a řekne, heleďte, vy máte to prostoupení vlastně, vy už víte co a jak. Já tady složím nějaké peníze, chci jet na tuto expedici, řekněme na nějakou nižší osmitisícovku. Takže tomu já říkám něco jako otevřená výprava, kdy vlastně my jsme požadovali po těch našich členech, aby měli zkušenosti ze šesti nebo sedmi tisícovým kopcem. Leze se bez použitý výškových nosičů a bez použitý umělého kyslíku. To znamená, že ten člověk musí být zdatný sám k sobě. Třetí výprava nebo takovou tou, co organizujeme my třeba na ten Everest, tak to je výprava pro lidi, který mají životní zkušenosti a není to pro každýho. To by bylo naprosto scestný si to takle myslet.

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekli jsme, že nejvyšší hora se stává turistickou záležitostí. Jak je to s odpadky, které se pod Mont Everestem vrší?

Host (Josef Šimůnek): Na to existuje v Nepálu takový pravidlo, kdy každá výprava skládá ekologickou zálohu ve formě čtyři tisíce dolarů, skládá jí do nepálský národní banky. O tom skládání těch peněz bychom mohli udělat samostatný vstup, to je velmi zajímavá procedura. A protože, když vám ty peníze maj vracet, tak to je taky takovym zvláštním způsobem, některý bankovky jsou poškozený a tak jako. Takže to je jedna věc a druhá věc, která, že jo ta záloha se tam skládá pro to, že styčný důstojník, který je zaměstnance ministerstva turistiky, které dohlíží na dodržování pravidel v Nepálu plus píše takzvaný referenční dopis o tom, jak výprava dodržela pravidla. To znamená, že aby tam nezanechala bombičky plynový a tak dále a tak dále. Na základě toho vám ty peníze vrací či nevrací. Takže ten prostor je čistej, nic takovýho se tam nenajde. V podstatě i když člověk jde na záchod, tak to všechno se musí vynášet, je to všechno recyklovatelný. Něco jiného je výškový tábory, to znamená druhý výškový tábor a jižní sedlo to jsou velký smetiště. Takže zase nepálská vláda organizuje výpravy, který jsou takzvaně čistící. Kdy speciálně se zaměřujou na to, aby vyčistily ty sedla, ty inkriminovaný místa. Něco jinýho je ovšem Pákistán, kde jsou taky vysoký hory karakuonský osmitisícovky a něco jinýho je tibetská strana Everestu, kde dělá tydle ty, ta vláda nebo respektive Tibeťané respektive Číňani v daném případě Tibetu se na to dívaj trošku jinak, takže těch odpadků je tam celkem dost.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak to bude třeba téma pro naše další vysílání, protože bychom měli říct, že Český rozhlas 1 Radiožurnál je mediálním partnerem výpravy na Everest, která se chystá zhruba za měsíc. A tak budeme přinášet z expedice podrobné informace a pochopitelně budeme držet palce. Hodně zdaru. To byl horolezec Josef Šimůnek v pořadu Dva na jednoho. Na shledanou.

Host (Josef Šimůnek): Díky. Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Za pozornost děkují Naděžda Hávová a Vladimír Kroc. Za týden bude naším hostem zpěvák Petr Muk. Na slyšenou v obvyklém čase.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.