Rozhovor s Václavem Marhoulem

Moderátor (Vladimír Kroc): Vystudoval střední filmovou školu a potom produkci na FAMU. V roce 1980 ho přivedl Milan Štaindler do Divadla Sklep. V roce 1987 spoluzakládá uměleckou skupinu Tvrdohlaví. Produkoval mimo jiné filmy Pražská pětka a Kouř a tak dále. Natřikrát byl ředitelem Filmových studií na Barrandově. Dnes začíná natáčet film podle vlastní divadelní hry Mazaný Filip. Sedí to takhle?

Host (Václav Marhoul): Všechno souhlasí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zdá se, že tahle po vašem pojatá Čendlerovka vás provází celým dospělým životem, tu jste napsal už na vojně ve Vyškově a dokončil potom v Bratislavě. Ve Sklepě jste jí hráli tuším od roku 1986. Když jsme tu měli Tomáše Hanáka, tak ten říkal, že v hlavní roli detektiva Phila Marlowa prý účinkoval nejméně stokrát.

Host (Václav Marhoul): No, tak jestli to říká Tomáš, tak to má asi spočítáno lépe než já, protože já jsem těch představení vlastně viděl mnoho. Ne, já jsem nakonec takhle. Já jsem na ta představení potom přestal chodit, protože pro mě jako pro scénáristu a režiséra to bylo utrpení. Protože, když se ta hra dejme tomu hraje víc než dva roky, tak si potom ty herci najdou v těch svých postavách jakési únikové cestičky, aby se jim v tom dobře leželo, spalo, chodilo, mluvilo. A já jsem potom po určitém času tu svojí vlastní hru vůbec nepoznával. Já vůbec nevěděl úplně přesně, co se tam odehrává.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže vy jste na to úplně rezignoval na režisérství?

Host (Václav Marhoul): Já jsem, ne, ne, ne. Já jsem uplně rezignoval na to a nebo ty, co dělaj divadlo, tak mi určitě daj za pravdu, že byť uděláte oprašovačky, tak vlastně v těch hercích už potom zůstane jakási jejich manýra a oni se toho drží. A tam už něco změnit je v podstatě nemožná záležitost, to už se v životě jako nepodaří. Já jsem vlastně z obou dvou těch důvodů nebo z těch samých důvodů jsem tu hru vlastně vždycky dvakrát zrušil. My jsme jí hráli nejdřív dva roky, potom jsem řekl dost, takle jako opravdu ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tehdy jste to vysvětloval krizí přímo ve Sklepě?

Host (Václav Marhoul): No a to byla jako i krize ve Sklepě jako veliká.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mezilidské vztahy krize nebo?

Host (Václav Marhoul): No, nebylo to asi, ne, ne mezilidský vztahy ne. Protože Divadlo Sklep to pospolu drží nejenom divadlem, ale sportem a věcma a akcema a tak dále. To spíš byla taková krize jakoby uměleckého charakteru. Jo že...

Moderátor (Vladimír Kroc): A pak přišla ještě jednou? Že jste znovu nechal tu hru stáhnout.

Host (Václav Marhoul): Ne, no podruhé jsem to už nechal čistě a výhradně kvůli filmu. Protože jsem věděl, že vlastně film se bude připravovat, už jsem nechtěl, aby se to hrálo. Nechtěl jsem, aby se to pletlo dohromady, nechtěl, aby lidi se dostávali do jakýchsi čerstvých srovnávání mezi filmem a divadlem, tak proto jsem to radši stáhl. Ale v obou dvou případech, řikám, ke konci každé etapy jsem tu hru už moc nepoznával.

Moderátor (Naděžda Hávová): Liší se nějak divadelní hra Mazaný Filip od filmového scénáře teď?

Host (Václav Marhoul): Tak liší se, musím říct. Liší se za prvé teda jakoby tou dějovou linkou, která tam byla. Protože, když se přiznám úplně upřímně, když jsem to poprvé přepsal a začal jsem sledovat jakoby tu detektivní zápletku, protože takle ten film je legrace, jo. To je čistě jenom pro to, aby se lidi pobavili. Ale zároveň to má v sobě určitou detektivní linii, která se musí sledovat. A já jsem potom se dostal ke knížce od Josefa Škvoreckého, který byl zaníceným detektivkářem a který napsal tu slavnou knížku Nápady čtenáře detektivek. A tam jsem si napsal takový to nebo vypsal takové to základní desatero od něj. A tam bylo napsáno, že všechno musí klapat, byť je to parodie. Tak jsem začal jít po té detektivní linii a zjistil jsem, že mi tam neklape mnoho věcí a že vůbec to vlastně nenavazuje, na tom divadle to bylo nějak jedno. A dokonce i já jako autor jsem to ani nepostřeh, že to není v pořádku. Ale potom jakoby sestavit, sestrojit ten příběh detektivní tak, aby to opravdu fungovalo a aby motivace těch postav byly věrohodný a aby nějakým způsobem i stopy, které Marlow v podání Tomáše Hanáka objevuje, aby měly hlavu a patu, tak to musím říct, že mi dalo docela fušku teda.

Moderátor (Vladimír Kroc):Já bych teď trošičku od toho filmu...

Host (Václav Marhoul): A pardon, to je teda jeden rozdíl. Druhej rozdíl je v tom, že je jsou jinak herecky postavené postavy, protože původně hráli jenom herci Divadla Sklep, teď to není jakoby film Divadla Sklep. Moderátor (Vladimír Kroc): Ale převažují?

Host (Václav Marhoul): Nepřevažují. Převažují právě naopak herci bych řekl z jiného rampu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak já jsem si vypsal pár jmen, jestli je teď rychle najdu. Ne, že bych se s vámi chtěl dohadovat, vy jste režisér a víte to, ale... Eva Holubová, Jiří Macháček, Tomáš Hanák, Milan Štaindler, David Vávra to všechno je Sklep?

Host (Václav Marhoul): To je pravda. Ale zase Olda Kaiser, Viktor Preiss, Bohouš Klepl, Petr Čtvrtníček, Michal Novotný, Mirek Táborský...

Moderátor (Vladimír Kroc): Vilma Cibulková jste řikal.

Host (Václav Marhoul): Vilma Cibulková, to všechno jsou herci mimo Divadlo Sklep. Jarda Dušek, Ivan Trojan...

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře. Ale navrhoval jsem teď chviličku opustit, opustit...

Host (Václav Marhoul): Já si myslim, že když to dáme na váhy, tak to furt vyjde tak, jako že Divadlo Sklep je vopravdu jako v defenzívě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já se s váma vážně nepřu. Ale chtěl bych se vrátit ještě k tomu, jak jsme mluvili o tom, že jste tak jako trošičku odcházel z toho Sklepa, jestli se to tak dá chápat, tehdy kvůli té hře. Protože ty odchody a návraty vás provázejí už od vysoké školy. Vy jste ve třeťáku na FAMU musel odejít, vyloučili vás, potom vás přijali zpátky. Dá se to stručně říci, proč to všechno?

Host (Václav Marhoul): Tak já myslim, že vždycky ten jeden základní moment, který provází všechny moje příchody a odchody, je moje tvrdohlavost. Já se přiznávám, že strašně nerad jakoby ustupuju ve chvíli, kdy se mi to zdá buď nespravedlivý a nebo, když se mně zdaj argumenty protistrany vyloženě tupý. A v tu chvíli já mám samozřejmě problém. Ale vždycky to většinou bylo tak, že ta protistrana byla jaksi silnějšího charakteru, byla silnější v kramflecích.

Moderátor (Vladimír Kroc): A v té škole to bylo jak?

Host (Václav Marhoul): Tak ve škole to bylo kvůli politice.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale, že vás potom přijali zpátky?

Host (Václav Marhoul): Oni mě přijali zpátky prostě proto, protože já jsem se odvolal přes vysokoškolský zákon. Voni mě vyrazili jako úplně ze školy a oni to samozřejmě nenavlíkli tak, jako že mě vyhodili kvůli tomu, že jsem se nechvalně vyjadřoval kvůli komunistický straně a tak dále. Ale voni to udělali tak, že já jsem samozřejmě neudělal jedinou zkoušku prostě jo. Tam nebylo jakoby v tom vyhazovu jo, že .... Jediný, co mě tenkrát vyhodili, tak mě vyhodili z toho Svazu mládeže jo, tam je to tam s tímhle tím důvodem. Ale jinak mě vyhodili ze školy čistě kvůli studijním výsledkům. Byť tam v podtextu bylo všechno tohle, tak já jsem se čistě výhradně odvolal a řekl jsem, že na to nemaj právo a tenkrát už to, přece jenom tenkrát jako nějak jakýsi zákon platil vysokoškolský, takže mě museli přijmout nazpátek do toho prvního ročníku. Ale trvalo to asi čtyři nebo pět měsíců, než se to vyřešilo ta situace. Máma se zatím hroutila chuděra. A nakonec to dobře dopadlo. Já jsem jenom vopakoval.

Moderátor (Naděžda Hávová): Poprvé jste se stal šéfem Filmového studia Barrandov v roce 1990. V roce 93 jste je nechal zprivatizovat, rok nato jste musel odejít. Po půl roce jste se vrátil, potom zase odešel. Viděno zpětně, bylo to rozhodnutí o privatizaci správné?

Host (Václav Marhoul): Já to ještě jednou fakticky poopravim. Já jsem na Barrandov poprvý nastoupil v roce 1978 jako asistent produkce.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jasně, ale to mi jsme mluvili...

Host (Václav Marhoul): Jo vy jste mluvili vo těch ředitelích. Druhá faktická poznámka, já jsem Barrandov nenechal zprivatizovat, nechala ho zprivatizovat vláda České republiky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale vy jste byl zastáncem té privatizace?

Host (Václav Marhoul): No ne, tak jako...

Moderátor (Vladimír Kroc): Této formy privatizace?

Host (Václav Marhoul): Této formy ano, tak správně. Protože vlastně Barrandov se dostal do první vlny privatizace, ty co nás teďko poslouchaj, tak si na to pamatují, že vláda udělala seznamy podniků, které půjdou do první a které půjdou do druhé vlny. Barrandov byl z rozhodnutí vlády v první vlně. A já myslim, že byť jsem tenkrát vůbec nic netušil o tom, co to je kupónová privatizace, tak jsem jakýmsi způsobem podvědomě cítil, že v situaci jako, kdy by... Já jsem samozřejmě vůbec netušil, že vzniknou nějaké podílové fondy, to mě ale nenapadlo. Ale představoval jsem si to spíš tak, že z kupónové privatizace vzejde dejme tomu jakýchsi sto tisíc majitelů a těch sto tisíc majitelů bude rozhodovat na valných hromadách o tom, co s Barrandovem a no a co s ním ne. Já jsem si to neuměl vůbec představit v situaci, kdy je zatěžko se domluvit s jedním nebo s dvěma lidmi a teď se tam bude rvát sto tisíc lidí. Takže vlastně ta forma privatizace do toho jakoby formou přímého prodeje té akciové společnosti se mi zdála v tu chvíli vopravdu nejlepší a nejschůdnější. Takže vlastně proto jsem založil tenkrát tu akciovou společnost, kterou složil, kterou akcionáři... Akcionáři byli teda manageři na Barrandově a plus takové ty osobnosti z oblasti filmu, jako Mirek Ondříček a Miloš Forman a Ruda Pištěk. A vlastně to fungovalo že jo. Samozřejmě to fungovalo do doby, než přišlo na to, jakým způsobem vlastně s Barrandovem dál nakládat a hlavně kolik do něj investovat. Mně totiž nedošla jedna věc. Mně bylo tenkrát jednatřicet let a já jsem tenkrát předložil plán rozvoje na patnáct let jo. A řekl jsem vlastně tenkrát, že za těch patnáct let, to znamená někdy teda to byl rok 90 že jo, tak někdy v roce 2005 bychom se měli dočkat prvních výsledků. A mně samozřejmě v mých jednatřiceti letech to přišlo naprosto v pořádku. Ale zapomněl jsem, že když je někomu pětapadesát, tak jako patnáctiletý časový horizont se mu zdá jakoby příliš dlouhý jo, což samozřejmě chápu dneska. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměl samozřejmě při své klasické natvrdlosti jsem na to uplně zapomněl. To byl jakoby řekl jakoby jeden ze základních důvodů jakoby těch rozepří. No a podruhé vlastně šlo také o peníze. Protože já jsem neustále razil to, že Barrandov musí být zainvestován, že potřebuje mít ty investice. Takže třeba spousta těch, teď to není o filmu, ale o tom, o čem Barrandov je taky, že inženýrské sítě některé inženýrské sítě, jako rozvody vody jsou z roku 1942 eště jakoby z protektorátu. A já jsem vlastně dycky chtěl, aby Barrandov ty peníze dostal. Bohužel tenkrát se stalo ta věc, že hlavní majoritní vlastník firma Moravia Barrandov zastavila vůči půjčce, kterými splácela Třinecké železárny. A to byl vlastně jako ten hlavní důvod toho mého druhého vyhazovu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste skoro šest let na ten svůj režijní debut, o kterém jsme mluvili, sháněl peníze. Nebylo vám to vlastně na přítěž, že jste si zřejmě za tu dobu generálního ředitelování udělal dost nepřátel?

Host (Václav Marhoul): No, víte já si myslim, že kdokoliv se v životě o něco pokusí a teď to bude znít strašně špatně kvalitně, tak si ty nepřátele prostě uděláte. Já si neumim představit, jak si je neudělat, když musíte něco radikálně změnit. A samozřejmě já jsem počítal s tím, že, že ty nepřátelé vzniknou a samozřejmě byla jich jako spousta. Za tu dobu jich teda jako hodně ubylo, protože za prvé se staly dvě věci. Tenkrát v tom roce 1990 já když jsem vlastně dal tolika zaměstnancům výpověď, tak vlastně se hovořilo o tom, že to je zánik těch profesí a tak dále. Dneska je to samozřejmě tak, že všechny ty profese u toho filmu zůstaly a propadly takovym tim kvalitativnim, tou kvalitativní, sítem. To znamená, že spousta lidí, který byli na Barrandově uměle zaměstnaní, tak dneska velmi úspěšně podnikají třeba s automobily nebo prodávají nábytek nebo cokoli jiného. Ale ti nejlepší z nejlepších jako zůstali a ty soukromé firmy existují, vosvětlovači, zvukaři prostě a tak dále. Včetně dejme tomu výpravy, které jsou všechny jakoby vlastní firmy. To myslim funguje perfektně, takže to se nenaplnilo. A druhé ty obavy byly prostě to, že když jsem zrušil tenkrát tu výrobu těch českých filmů, tak se řikalo, jako že zanikne český film. Český film nezanikl, daří se mu velmi dobře. Dvacet že jo v průměru filmů za rok je myslim jako teda ve srovnání i s evropskými zeměmi podobné, podobných občanských jakoby, jakoby osídlení, jak to mám říct, je to číslo až třikrát větší.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě napadlo, že jeden přidáte. Já právě už...

Host (Václav Marhoul): Víte ale celej ten problém je v tom, že když nemáte peníze, tak otázka zní, z čeho to budete zaplatit. Já jsem řikal, dyk já bych nerad jako, jo ať se natočej ty filmy, těch patnáct filmů. Ale Barrandov na tom byl jako celej českej film, ze dne na den mu byly zrušeny dotace. Barrandov neměl ze dne na den korunu.

Moderátor (Vladimír Kroc): My se právě teď potřebujeme dostat zase k té současnosti.

Host (Václav Marhoul): To klidně.

Moderátor (Vladimír Kroc): A musíme si pustit také písničku. A tak, abych měl takový ten oslí můstek zase zpátky k vašemu filmu, tak ten Mazaný Filip prý se má blížit žánrově filmu Limonádový Joe. Takže asi ty písničky jsou tam také důležité?

Host (Václav Marhoul): To určitě. Tak jednu pustíte.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak jednu si pustíme.

Moderátor (Naděžda Hávová): V pořadu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu Dva na jednoho si povídáme s producentem a filmovým režisérem Václavem Marhoulem. Obvykle se aktivně každý květen účastníte oslav osvobození. Měl jste na to letos pro přípravy natáčení vůbec čas? Host (Václav Marhoul): No času bylo teda tak málo, že já tim většinou trávim tak celý týden. Že vezmu toho svojeho, toho svojeho veterána, toho starého Forda z toho roku 43 a nějak ho tak jako různě opečuju a vyčistim mu samozřejmě svíčky a motor a všechno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vyjíždí jenom v květnu vždycky veterán.

Host (Václav Marhoul): Ne, ne, ne. Jako v květnu je jakoby jeho ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Hlavní sezóna?

Host (Václav Marhoul): Jakoby jeho začátek hlavní sezóny. V dubnu mu dám vdycky umělý dýchání a na začátku května se vlastně vyjede a potom s nim jezdim až do konce září, než... Vono je v tom strašná zima. Vona to zase není taková uplná legrace. Takže jsem vyjel tento rok. Nejel jsem do Plzně, byl jsem vlastně jakoby s tim, s tim svým vojenskym klubem dva dny jsem jezdil po západních Čechách. To byly Horažďovice a Katovice a tak dále a Strakonice. No potom...

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsou jižní Čechy.

Host (Václav Marhoul): No, Horažďovice už jsou, no to jo, to jo, ale jako jenom že jsme projížděli. Ale to je nakonec jedno.

Moderátor (Vladimír Kroc): Budete s tim jezdit i do Hostivaře teď?

Host (Václav Marhoul): No nebudu, nebudu. Jako těšil jsem se, ale shodou okolností já jsem se potom vracel včera do Prahy, protože jsem ho potřeboval převízt a ve vesnici Buš na Slapech mi upadla uplně spojka. Já jsem tam ležel tři, tři hodiny jsem ležel na tom rozpálenym asfaltu pod autem, ruce vod volej, vopravdu až za ušima jsem měl všude kolomaz. Hrabal jsem se v tom, ale vůbec jsem to nedokázal spravit, takže mě včera v noci ještě pak začala pak bouřka, pro mě přijel kolega s džípem a vzal mě na lano. A v noci mě táhli do Prahy. To je auto, kde vlastně nikdy nevíte...

Moderátor (Vladimír Kroc): Jestli se vůbec vrátíte.

Host (Václav Marhoul): No, jestli se to všecko jako vydaří no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem začal mluvit o Hostivaři z toho důvodu, že a to bych měl asi vysvětlit, že vy teď točíte v Hostivařských ateliérech. Celý ten film vlastně Mazaný Filip vzniká v ateliérech. Je to z nouze ctnost nebo jste to tak zamýšlel?

Host (Václav Marhoul): No, možná to není až tak nesprávný výraz jako z nouze ctnost. Protože vlastně natočit ty záběry nebo ty exteriéry by šly vlastně jenom originálně si myslim v tý Kalifornii. Tady určitě nic takovýho neexistuje. A já shodou okolností jsem teďkon zadával svýmu kamarádovi Petrovi Nýdrlemu, aby mi v Kalifornii udělal pár záběrů, který já potřebuju do zadních projekcí. On tam žije dlouhý léta, je velmi úspěšnej v reklamě. No a i teď mi právě před třemi dněmi mejloval, že má problém, jako ty místa vůbec najít, aby se daly použít. Všechno se to strašně změnilo samozřejmě a takové jakoby baráčky jako, všude stojí auta, moderní. Je to vopravdu problém. Tak si myslim, že by to nešlo možná už ani tam. Takže nakonec asi je to tak, že vopravdu z nouze ctnost. Nakonec každá ta ulice, nároží, chodník bude postavený v ateliéru, všechno to bude i přiznaný jo. Já samozřejmě nemůžu hrát tu hru, že jako je to ten reál. To je samozřejmě nesmysl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kolik by to tak stálo udělat v Praze třicátá léta v LA?

Host (Václav Marhoul): No, to teda, to by stálo strašlivý peníze. Já si jenom pamatuju, že jsem kdysi dělal na Barrandově asistenta produkce. Dělali jsme film Papír, to bylo z roku 1942 a měl jsem zařídit celou Francouzkou ulici dolu jakoby v tom, v tom roce jo jako za produkce. A vobejít každej barák a s každym tim člověkem se domluvit, že se vyměněj vokna a že každej barák, teda každej vobchod se prostě přemaluje a teď do každýho sehnat zboží a všichni sundaj antény. Jo si představte lidem sundat antény z baráku, no to je prostě naprostá katastrofa televizní. No to vůbec. Takže jako tohle udělat v Praze a eště ke všemu Ameriku, já to radši ani nechci počítat teda. To by, to by nebylo dobře.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak se Václav Marhoul teď ve svých třiačtyřiceti letech cítí jako režijní debutant? Nemáte trému?

Host (Václav Marhoul): Já se necejtim, musim říct jako ztrémovaně prostě proto, protože za prvý už jsem to jednou režíroval. Takže vlastně pro mě ta forma jakoby akorát je složitější vo to, že budu režírovat zároveň teda s kamerou po boku. Ale vlastně pro mě to není až tak jako obrovský rozdíl. Kdybych měl režírovat něco úplně jinýho, než zrovna Mazanýho Filipa, tak bych asi ztrémovanej byl. Ale tohle, víte to je, jako kdybych se vrátil jakoby zpátky do lůna jenom vo pár let zpátky. V podstatě že jo to režijní vedení těch herců....

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jste říkal, že vám, že vám herci sklouzli po několika letech potom do hereckých stereotypů a vy už jste neměl sílu to režírovat, nebojíte se toho, že Tomáš Hanák by se zase mohl vydat třeba nějakou pohodlnou cestou?

Host (Václav Marhoul): No zrovna Tomáš Hanák jako zrovna to nebyl jeho problém, že by sklouznul do nějakého stereotypu. To je jako herec charakterově schopen si to udržet. A výhoda toho filmu samozřejmě spočívá v tom, že když vy ten záběr děláte, tak ho prostě neskončíte dřív, dokavaď nejste spokojená. Vy ho skončíte no tak už to tam je a už se to nedá... A naštěstí se to nedá vůbec změnit. Tam už potom vlastně přes to ten vlak nejede. A to je výhoda toho filmu jo, prostě to divadlo je jakoby možná bezprostřednější pro ty diváky. Ale výhoda toho filmu je, že to tam jako prostě se změnit nedá. Takže ten film jako sám, nebo herci ve filmu nemaj vůbec technicky šanci že jo sklouznout do nějakej stereotypů. Já to jinak nepustim je z toho záběru, než budu spokojenej.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono to vypadá tak, že vy teď zřejmě žijete jen a jen tím filmem, ale abychom nebyli monotématičtí, tak ještě mám jedno téma, o kterém jsme mluvili na začátku, že vlastně jste spoluzakládal Tvrdohlaví. Už loni to bylo patnáct let, vlastně tři roky existuje v Praze stálá prodejní galerie. Jak, jak jste spokojen? Máte na tuhletu práci teď třeba ještě čas?

Host (Václav Marhoul): Tak moc času na to nemám. To přiznávám uplně upřímně. A samozřejmě ta galerie byť funguje tři roky a vykazuje jakoby velikou návštěvnost. A hlavně i díky tomu, že my vlastně nevystavujeme jenom Tvrdohlaví, Tvrdohlaví dejme tomu vystavují jenom za rok nebo za rok a půl a vystavujeme hlavně naše vrstevníky a mladé umělce. Teď máme třeba výstavu, která se jmenuje Jarní sklizeň, to jsou všechno studenti nebo lidi okolo dvaceti let nebo který čerstvě teď budou končit školu. Tak je to samozřejmě musim říct jako pruda, protože všichni lidi, co se nějakým způsobem živí kulturou, tak zafinancovat tu kulturu, aby to ... Hrady dejme tomu navštěvuje až čtyři tisíce lidí za měsíc, což je pomalu, já dycky řikám, když mluvim s těmi sponzory, podivejte se dyk já udělám za měsíc tolik, kolik vy uděláte za měsíc jako polovinu na hokej. Jako jo, tak pro ně je to taková jakoby nesrovnatelná věc. Ten sport je pro ně daleko důležitější než nějaká kultura. Ale já samozřejmě jsem spokojenej. No jediná, jedinej problém jsou ty peníze. Ale to já tady teď vůbec si nechci nějakým způsobem ztěžovat, to prostě je. Všichni, co v tom podnikají.... Já musim říct, nedávno jsem vo tom přemejšlel. Jel jsem tramvají a řikal jsem si, že bych měl napsat nějakej článek vo všech těch lidech jako co dělaj charitu, co sháněj peníze prostě pro dejme tomu pro ty vesničky SOS, co dělaj jakejkoli kulturní festival, jakejkoli taneční festival kdekoli, nejen v Praze prostě. Tak jsem řikal smekat vopravdu klobouk před těma všema lidma, protože to je myslim ten základ tý občanský společnosti. Nebo hasiče, který vopravujou starý auto. Že ten stát jako samozřejmě nedělá nic pro to, aby ty lidi k tomu nějakým způsobem vedl nebo je nějakým způsobem podporoval. Voni ty lidi jsou potom nebezpečný. Voni jsou moc samostatně přemejšliví. A to si myslim, že se mnoha státnim úředníkům vůbec nelíbí jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když to berete od tohodle konce, tak ty peníze pořád někde chybí a pořád by se zdálo, že je vhodnější to dát na nějakou nemocnici nebo právě SOS vesničku než třeba, když je to, myslim že jenom osmnáct milionů na ten váš film?

Host (Václav Marhoul): No, no, no, no přesně tak. A tak to není, to nejsou všechno sponzorské peníze. Já v tom filmu mám i své vlastní peníze jako na základě půjčky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale vy jste nedostal ani grant ani jste nešel do žádné koprodukce?

Host (Václav Marhoul): Nemam ani grant, nemam ani koprodukci s Českou televizí.

Moderátor (Vladimír Kroc): A ještě vám nedávno prý chybělo asi pět milionů, to stále platí teď?

Host (Václav Marhoul): No, tam ty peníze chybí stále musím říct. Protože já mám těch peněz natolik, abych ten film dokázal natočit. Ale nemám už tolik peněz na to, abych ho dokázal dokončit. To znamená nahrát hudbu, udělat triky, všechno to smíchat a tak dále. Na to peníze ještě stále chybí no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když říkáte, že chybí, nedovedete asi teď odhadnout, kdyby mohl být v kinech Mazaný Filip?

Host (Václav Marhoul): No, to ne no. Já dycky řikám, byl bych rád, kdyby to bylo v listopadu, byl bych rád. A jako pokud se ty peníze podaří sehnat, tak...

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě letos v listopadu?

Host (Václav Marhoul): No, ještě letos v listopadu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kolik máte natáčecích dnů?

Host (Václav Marhoul): Natáčecích dnů je málo. Oproti normálnímu českému filmu je to tak o patnáct míň. Já mám pouze třicet čtyři filmovacích dnů. Nemám moc času no, musím to udělat vopravdu...

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak počasí není váš nepřítel, když to máte v ateliéru.

Host (Václav Marhoul): Tak počasí není nepřítel. Není tam to stěhování. Natáčet v ateliéru s sebou nese obrovskou výhodu, že všechno máte pohromadě na místě a nemusí se nic stěhovat, protože stěhování a zasvětlování vždycky toho exteriéru to je strašná pruda musim říct a bere to neuvěřitelnou spoustu času a peněz a tak dále. Mě teď napadlo, jak jste řikala s tim Limonádovym Joem, vono se to jakoby ten film jako nechce jenom navazovat jenom na tu tradici zrovna tohodle toho filmu. Ale vlastně taky těch jiných klasických českých parodií, jako je třeba Kdo chce zabít Jessii a nebo Pane vy jste vdova nebo Čtyři vraždy stačí drahoušku. Tak je to bych řekl takhle. Možná je to trošku šmrncnutý tim untipajtnem jo, a tak dále.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak uvidíme, jak se to Václavu Marhoulovi povede.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kéž by se to povedlo. Ten film bude černobílý?

Host (Václav Marhoul): Ne, prosim, bude barevný, určitě bude barevný stoprocentně. Já, když jsem dělal ten svůj poslední film, který se jmenoval Postel, tak ten byl černobílý. A mně se to samozřejmě, mě Václavu Marhoulovi se to strašně líbilo, ale divákům se to až tak moc zase nelíbilo. Takže, pardon, promiňte, bude určitě, bude určitě barevného charakteru.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobře. Tak zlomte vaz! V pořadu Dva na jednoho jsme si povídali s producentem, scénáristou a režisérem Václavem Marhoulem.

Host (Václav Marhoul): Díky moc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na shledanou.

Host (Václav Marhoul): Nashle a děkuju.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu vám přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.