Rozhovor s Martinem Stropnickým

Host (Martin Stropnický): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Připomeneme jen stručně životopis. Martin Stropnický se narodil 19. prosince 1956 v Praze. Část dětství prožil s rodiči v Itálii a v Turecku. Pak vystudoval herectví na DAMU. V letech 1980 až 86 hrál v Městských divadlech pražských. A později do roku 90 v Divadle Na Vinohradech. Když absolvoval Diplomatickou akademii ve Vídni všechno nasvědčovalo tomu, že se s divadelní profesí rozloučí. Byl ředitelem sekce kulturních styků Ministerstva zahraničí. V letech 93-94 velvyslancem v Portugalsku, 94-97 v Itálii. 98 ministrem kultury, 99-2000 velvyslancem ve Vatikánu. Tolik čísla. Martin Stropnický mluví francouzsky, anglicky, portugalsky, italsky a rusky. Už jsme řekli, že je uměleckým šéfem v současné době na Vinohradech. Je ženatý a má tři děti. Dá se říct, že jste vinohradský patriot?

Host (Martin Stropnický): No, poslední dobou asi ano, protože už jestli to dobře počítám, asi je to třetí vinohradská adresa. Je to teda na rozhraní Vinohrad a Žižkova, takže vobčas mi Žižkováci nadávaj, že říkám, že jsem z Vinohrad a navopak. Ale jo, jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): A co se divadla týče?

Host (Martin Stropnický): Co se divadla týče, tak musím říct, taky. Protože já jsem sem přišel v roce 86 v tom svém předchozím století a tehdy se na Vinohrady dostat bylo nesmírně obtížné pro mladýho herce. Bylo to známé divadlo televizních hvězd. A ještě předtím o něco dřív za ředitelování Zdeňka Míky tu prakticky neexistovalo, myslím, že to mělo některé kádrové podmínky. Potom se to přece jenom v tý poperisterikový době malinko zlepšilo a nás sem přišlo několik najednou. Přišel sem Tomáš Töpfer, Láďa Frei, já a z režisérů myslím Honza Novák, Honza Kačer a dva dramaturgové Honza Vedral a Roman Císař. A to byla taková jakoby takový docela jako průlom personální. Ne že bychom byli nějak úžasní a lepší než, co tady bylo, ale byli jsme jiní. Takže se v tý době tady udělalo myslim pár docela slušnejch inscenací. To byla taková ta doba, kdy ještě divák byl ochoten čekat do čtvrt na jedenáct večer na sedadle, jestli nepřijde nějaká myšlenka. A já to říkám bez špetky ironie, naopak s trochou nostalgie. Dneska už je potřeba to propasírovat do těch řad diváckých tak kolem deváté, déle myslím, že divák už nevydrží. No takže já jsem vodcházel vlastně v době, kdy jsem tady vopravdu hrál krásný role a neměl jsem k tomu vlastně žádnej takovej nějakej osobní nebo profesní, profesní důvod. Takže, když se sem vracím, tak se vracím s tímhle tím pocitem samozřejmě toho hezkýho, co jsem tady prožil. A zároveň nemůžu nevnímat to, že to divadlo urazilo nějakej kus cesty. Že ta společnost, v který se pohybuju, urazila velkej kus cesty. No a že by možná bylo fajn to divadlo trošku nějakým způsobem, jak bych to řek, trošku s nim zatřepat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kdybyste před pár měsíci nakonec dostal nabídku šéfovat nějaké jiné scéně než právě vinohradské, šel byste do toho?

Host (Martin Stropnický): Asi ne. Protože já jsem se vracel skutečně pro to, abych hrál. A todle to mě vopravdu zaskočilo. Já jsem, to je paradox takovej, já když jsem se vlastně v tom Římě v posledních měsících tak jako připravoval na ten návrat, já jsem moc nevěděl, co budu dělat nebo to nebyla nějaká prošlapaná cestička. Tak měl jsem samozřejmě nějaký úvahy, co spíš ano, co spíš ne. Ale nešel jsem do nějakých jistot. No a v okamžiku, kdy jsme se tedy dohodli s Jindrou Gregoregim, což je ředitel tím jedním slovem. Teda náplní řekněme ekonomický ředitel. Tak najednou ty nabídky začaly chodit, jak už to v životě chodí a byly nejrůznější. Některý byly zajímavý. Ale já jsem toho vůbec nelitoval samozřejmě ani vteřinu. Já jsem tehdy už vlastně dostal toho Howarda Katze a to byla taková pěkná příležitost. A to ředitelování nějak vzniklo po cestě k tomu. Takže to byl takovej jako, druhá vrstva nábalu, řekněme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já bych se vrátil ještě do začátku devadesátých let. Vy už jste na to narazil ve svém povídání, že jste dalo by se říci divadlo postupně opouštěl. Na Ministerstvo zahraničí jste se dostal v podstatě na inzerát, tehdy hledali referenta. To jste chtěl být úředníkem?

Host (Martin Stropnický): Moc ne. Já jsem samozřejmě chtěl asi jako každý, je to poctivý říct, jezdit po světě no. Měl jsem deficit toho ježdění jako celá moje generace. A přitom z dětství jsem si to tak jako pamatoval a říkal jsem si, tak sakra, tak přece tady skoro nikdo neumí francouzsky v týdle zemi, tak na tom se to dá aspoň na začátku postavit. A necpal jsem se do nějaký veliký politiky ve smyslu, že bych se cítil kompetentní vyjednávat naše nějaký prostě kontingenty čehosi, kdesi. To ne. Ale v tý kulturní oblasti jsem měl jaksi docela čisté triko, jestli to můžu takhle říct. A zároveň jsem ale docela ctil teda tu profesi a zdálo se mi trošku ukvapený hned obrazně řečeno z barikád putovat někam prostě do nějaké vilky. Tak jsem si říkal, že asi bude lepší se tu profesi naučit. Pak musím říct, že se to svým způsobem vylučovalo. To nebyl nic, to nebyl žádný makiavelistický plán, spíš možná takovej záblesk selského rozumu. Protože potom se samozřejmě vlády a ministři měnili a bylo úplně jedno, kdo je koho přítelem či méně přítelem. A pak už šlo jenom vo to, kdo tu práci zastane. A takový ty porevoluční týdny, kdy hlavní bylo mít jiskru v oku, no tak to naštěstí brzo minulo a člověk musel vědět trošku víc, než jenom, že jaksi naše místo je v té civilizované Evropě. To bylo málo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekněte, pane Stropnický, jaká vlastnost by neměla dobrému diplomatovi chybět?

Host (Martin Stropnický): No neberte to jako vyhýbavou odpověď. Já jsem to nikdy tu vlastnost vlastně moc rád neměl, ale určitě v tý diplomacii jakási uvážlivost. Tam neplatí nějaká střelhbitost, reakce. Tím nemyslím v myšlení, to myšlení musí být velmi rychlé. Ale to, co se sdělí, to, co se potom vybere jako varianta nebo řešení řekněme pro tu svoji zemi nejvhodnější, na to se musí pořád myslet, tak to je potřeba trpělivě připravovat. Načasovat a strašně drobnými krůčky opečovávat, aby se to nakonec povedlo. Protože vlastně je to frazeologický obrat, ale je to opravdu běh na delší trať.

Moderátor (Vladimír Kroc): V roce 1997 jste byl ve vládě premiéra Tošovského v čele resortu kultury. Když jste přišel do toho ministerského křesla, bylo něco, co vás opravdu překvapilo nebo zarazilo?

Host (Martin Stropnický): Skoro všechno. Ať už to byly, ať už to byla výzdoba té kanceláře nebo sám ten objekt, atmosféra, ta byla taková trošku zvláštní. Oni nevěděli, co si o mně maj myslet, já zas se přiznám v prvních dnech rozhodně neplanul nějakou obrovskou důvěrou. Ti lidé samozřejmě věděli, že to je vláda dočasná a že přijdou volby. A tak možná některý z nich si říkali, tak to tady nějak překlepnu. A to já jsem si říkal, že to zase musí být můj úkol číslo jedna tohle to nedopustit. No a potom jsem trošku zkoprněl, když jsem viděl můj rozpočet, protože ten skutečně byl poddimenzovaný a já ač nejsem ekonom, tak todle to skutečně spočítat umím. A naštěstí jsem tam měl pár takovejch opěrnejch bodů v některých lidech. Vono takový to klišé, že ten ministerskej úředník je nějaká šedivá myška, jako všechna klišé je povrchní. Je tam, neříkám, že většina, to by asi bylo vodvážný tvrdit, ale je tam rozhodně pár lidí, který tu práci dělaj dobře, dělaj ji rádi, nedělaj jí ani extra nějak honorovanou. A s těma se podařilo vytvořit nějaký takový tým, který se snažil v rámci možnýho udělat maximum. Mimo jiné taky sehnat několik desítek milionů navíc do toho rozpočtu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když se teď nadává nebo žehrá na to, že Ministerstvo kultury dává málo peněz na nejrůznější kulturní projekty, připojujete se k tomu lání? Nebo víte, jak se věci mají a raději mlčíte?

Host (Martin Stropnický): Zase ne z nějaké vychytralosti, ale ono často ty rychlý soudy jsou podepřeny především jako povrchní znalostí. Je to strašně složitý a je to proto, proč jsem od těch dob nikdy věru nikdy nesnil o tom se na nějaký takovýdle místo vrátit. To vůbec současnému ministrovi kultury to nezávidím, protože je to taková podivná schizofrenie. Na jednu stranu vy musíte samozřejmě couvnout jako ministr, když je vášnivá debata o rozpočtech a o penězích a vy vidíte, že jsou prostě oblasti marná sláva s větší prioritou a všichni víme, jaké to jsou, takže je nemusím ani jmenovat. No a zároveň vy jste tam od toho, aby jste si ty svoje peníze uhájil. A tedle ten rozpor mezi tím, že třeba vy musíte najednou dát míň, já nevim, tehdy to ještě bylo strukturálně jinak, či-li v nějakých vzdálených galeriích nebo malých muzeí nebo menších divadel, že je tím prakticky dusíte. Nebo vedete k nějakýmu, když ne rychlýmu, tak minimálně postupnýmu zániku, to je strašně nepříjemnej pocit. A já jsem dělal aspoň takovou, možná trošku naivní krůčky, že jsem psal všem, jak jsem to stih, a myslím, že jsem se snažil to stíhat k divadlům třeba aspoň k premiérám. Zajel jsem i do pár těch odlehlejších divadel těm lidem prostě jenom poděkovat nebo aby věděli vo tom, že se na to pamatuju taky ze svýho mládí, že ten život na tý v oblasti je tvrdej v tý kultuře. Tak aby aspoň věděli, že, že, že prostě maj nějakou aspoň morální oporu nebo někoho kdo tuší, že ten jejich každodenní chleba je tvrdej. A kterej prostě při první příležitosti se jim pokusí pomoc a v tuto vteřinu, že to bohužel nejde.

Moderátor (Vladimír Kroc): Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho. Dnes s hercem, šéfem, uměleckým šéfem vinohradské scény a bývalým diplomatem Martinem Stropnickým. Před necelým měsícem začla nová divadelní sezóna. Vyjíždějí Vinohrady s něčím novým?

Host (Martin Stropnický): Já věřím, že ano. Není to ještě taková ta úplně jakoby průlomová sezóna, protože na její přípravu byl omezený čas. Já jsem do té funkce nastoupil 1. dubna, ale nechci se za to vůbec schovávat. Bude tady několik hostů, režisérů ať už zcela premiérových abych tak řekl, což bude teďko hned v září případ Petra Svojtka, který tady dozkušuje Vlci ho králem jelenem. Bude to taky na jaře Lucie Bělohradská, vrátí se sem po určité pauze Vladimír Strnisko jako hostující režisér. A na zkušebně, na té naší malé studiové scéně bude režírovat kanadský režisér Ivan Mclaren, který už ale řadu let žije v Čechách. No a kromě toho tady budou samozřejmě naši domácí, teda Jan Novák, Jiří Menzel bude dělat jeden titul. A vlastně ještě Petr Novotný, který tady prakticky už leta s jedním titulem ročně hostuje. Ale budeme mít i hosty herce. Takového nejexotičtějšího bych jmenoval hned zkraje, to je Marián Labude, který začne za pár týdnů zkoušet především s našimi dámami. Na to se moc těším na tu nákazu vzájemnou. Já se, já jsem hrozně se přimlouval za to, aby to hrál slovensky. A on má zase tu hereckou ambici, že se to naučí dokonale česky. A já moc spoléhám na to, že to nebude dokonale česky a že navopak ty dva jazyky těsně vedle sebe dají tomu představení ještě nějakou jinou dimenzi. To je Krejčovský salon od Jean Cload Grunberga. Francouzská hra, kterou mimochodem hraje Slovenské národní divadlo a bylo tady myslím s ní na jaře v Divadle Bez zábradlí. To jenom takle letem světem. Možná měl bych určitě se ještě zmínit o tom, že jsem si taky říkal, že možná nebo ne možná určitě škoda, že by se tu měla objevit Jiřina Bohdalová a třeba i v roli, která trošičku bude mimo takové to zažité zaměření nebo takovou tu ustálenou představu, co Jiřina Bohdalová hraje. A to právě bude v režii Vladimíra Strniska a bude to, premiéra bude v únoru.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ve hře Patrika Marbra Howard Katz vás mohou diváci vidět i tuhle sezónu. Nazkoušel jste ještě nějakou jinou roli?

Host (Martin Stropnický): Já jsem ještě dělal nebo respektive hrajeme to, je to Šotolův, Šotolova cesta Karla IV. do Francie a zpět. Já tam hraju francouzského krále Karla. A teďko na podzim budu zkoušet zase s Janem Novákem, který režíroval Howarda Katze, Anovelda Tomáše Beketa. Na to se moc těším. Je to jeden z těch, snad to můžeme říct, nevodradíme diváky vážnějších titulů, ale rozhodně si myslím, že ne nezajímavých. Naopak, naopak je to strašně krásná hra a moc se na to těším. Vlastně jsme tam partneři herečtí nebo řekněme rivalové v obsahu té hry s Mirkem Dlouhým. Takže na to se moc těším.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte čas chodit i do jiných divadel? Jaké divadlo má vůbec Martin Stropnický rád?

Host (Martin Stropnický): Já mám čas jaksi v rámci možného, ale jestli chodím nebo nechodím, prostě chodit musím. A zatím mně to nějak vrásky nepřidělává. Já jsem byl docela často v diskumnéře, takže mám už trochu přehled přesnější, o tom kdo teďko na DAMU je. Byl jsem v Mladé Boleslavi se podívat, byl jsem v Budějovicích. A chci jezdit, když to pude, minimálně jednou měsíčně mimo Prahu. Protože to považuju za svojí profesní, nehledě na to, že mě to zajímá i jako diváka.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže vy si takhle sondujete a hledáte nové talenty pro Vinohrady?

Host (Martin Stropnický): Ano, to je moje povinnost. My na to nemáme jako v hokeji žádné kouče. Tak samozřejmě jsou tady dramaturgyně, je tady takový jakýsi užší tým vedení. Ale já zrovna to angažování považuju za strašně citlivou věc a choulostivou, protože nějakou špatnou volbou se dá napáchat spousta, spousta zla. Nebo prostě můžete někomu hrozně ublížit. Teď nemluvím jenom vo tom divadle, ale i vo tom člověku samotném. Protože když se prostě spletete, tak někomu zamotáte hlavu a zamotáte životem a to jsou věci, kde je potřeba vopravdu dvakrát měřit a jednou řešit. A rozhodně i když se pro někoho rozhodneme, tak budeme dělat termínované smlouvy a budeme prostě je obnovovat, pokud se na tom dohodneme. Ale nebudeme prostě uzavírat nějaký takový ty nekonečný pracovní úvazky, to není zdravý.

Moderátor (Vladimír Kroc): Právě jste dotočil film F.A.Brabce s názvem Bolero, tedy kde jste účinkoval. Prozradíte, o čem ten film je a kdy vlastně ho můžeme vidět v kinech?

Host (Martin Stropnický): No tak ta doba uvedení já to odhaduju někdy na konec prvního pololetí 2004. Ale tam moc záleží na těch dokončovacích pracech a tam já už nejsem tomu pánem. Ten film je zajímavý jednak tím, že poměrně myslím dramaturgicky odvážně se pouští na led detektivky, která není nějak spektakulární, která samozřejmě nemůže konkurovat nějakým nablýskaným megaprodukcím nějakou svojí akčností. Ale sází spíš na takovou v tom dobrém slova smyslu českou detektivní klasiku, to znamená spíš komorní autentický psychologický příběh. Ale zároveň rozhodně ne nudné sermony po kancelářích a nekonečných chodbách. Tomu jsme se snažili maximálně se vyhnout. A jakékoli delší promluvy a rekapitulace, to, co já sám jako divák obtížně dokážu strávit, tak co nemáš rád, nečiň jinému, že jo, tak jsem se to snažil nedělat ani takhle. A s Františkem Brabcem jsme se na tom velice rychle shodli, on to cítil úplně přesně. A sestavili takovej, takovej zajímavej tým těch vyšetřovatelů. Jsou tam čtyři vlastně plus šéf, ale ty čtyři takový ti, tipioni, co to skutečně vyšetřují. Já to zatím nějak nechci prozrazovat. Jenom třeba řeknu, že pro mě bylo strašně fajn setkání po letech teda, věru, věru po dlouhých letech s Honzou Potměšilem, že to bylo setkání strašně příjemný i lidsky i herecky. No a potom zajímavý na tom je, že to je podle skutečný události. Dokonce ta událost proběhla v době, kdy já jsem byl na DAMU a týkala se myslím jedný party, kde byli i tehdejší fámáci. Takže ten základ toho příběhu, prostě ta tragédie, která se tam stane, tak to je pravda. Pak se ještě povedlo režisérovi a Ivu Pavletovi, který je producentem, sehnat do středních rolí možná některých i menších rolí lidi, jako je Jiří Bartoška nebo Bolek Polívka, Honza Švehlík. Někteří z nich tam hrají rodiče svých skutečných dětí, kteří tam hrají, které tam hrají. Takže zase ne kvůli nějaké spekulativnosti, ale kvůli třeba dalšímu zvýšení té autenticity. A, a František Brabec je režisér skutečně jiný. To natáčení pro mě bylo v tomhle tom smyslu úžasným zážitkem. Pracuje jinak, pracuje hodně s improvizací. Pracuje hodně s obrazem, takže to bylo hrozně zajímavý.

Moderátor (Naděžda Hávová): Od Františka Brabce to byla první nabídka na celovečerní film? Takže vaše premiéra?

Host (Martin Stropnický): Ano, ano. Já se přiznám, já jsem tolik těch filmů nenatočil. Já jsem dělal hodně televizí i v tom minulym v období, v těch osmdesátejch letech především. Ale asi tři velký role ve filmu, víc ne. A je to paradox. To jsou takový ty šťastný životní setkání. Dycky se novináři ptají jako vysněná role, vysněná spolupráce? Často a ve stylu pochopitelně na to herci myslím říkají, že oni to tak nemají, že to tak necítí, že věří na nějakou šťastnou hvězdu. A todle to snad věřím, že taková, nevím jestli ve výsledku, ale v té práci určitě šťastná hvězda byla. My se známe z gymnázia, protože myslím, že František chodil vo rok nebo dva níž než já na Gymnáziu Jana Nerudy. Takže po, po strašně dlouhý době jsme se tady potkali.

Moderátor (Vladimír Kroc): My si povídáme v jedné z ředitelen vinohradského divadla. Máte tady hezký výhled na vinohradské domy. Nicméně, jaká to byla zkušenost navrácení se? Přece jenom jste byli s rodinou dlouhá léta venku. Nestýská se vám třeba po Itálii? Už jste si tady přivykl?

Host (Martin Stropnický): Tak, už je to pár měsíců, takže aklimatizaci mám za sebou. Pár takových jako počátečních nárazů bylo, protože prostě ten životní styl je jiný a leccos je jiné. A jak jsem už někde řek, člověk se opakuje neustále, ale když ono to tak je, přece jenom se tady lidé trošičku víc mračí řekněme než, než v té Itálii. Tak se snažím usilovně se nemračit a teď třeba bylo skutečně horké léto, tak to já jsem si tak jako bažil v tom, jak jsem čet ty noviny, že si lidi stěžujou. Tak teď nechme stranou ty, co maj zdravotní potíže nebo starší, to chápu, ale nač si pořád stěžovat, že je teplo, když si za chvíli budou stěžovat, že je zima. Tak jsem říkal, ne to je bezvadný, konečně teplo tady. A jestli se to změní dlouhodobě, já budu nadšen, protože nebudu nikam jezdit 1000 kilometrů osmdesátkou do Chorvatska, což jsem absolvoval letos a už to nechci opakovat. A budu hrozně rád, když se tady budu koupat v nějakým rybníku a bude mi to úplně stačit. Ale takový ty zážitky řekněme z toho každodenního života, to je pravda, že na něco si prostě zvyknout nechci. A pokusím se skutečně si držet špetku jakési Itálie v sobě, jestli dovolíte.

Moderátor (Naděžda Hávová): V čem vám pomohla herecká profese při velvyslancování a naopak? Doplňují se nějak tyhle ty dvě rozdílné role?

Host (Martin Stropnický): Asi ano. Minimálně nebo v prvním plánu mě napadá především v tom, v nutnosti být schopen komunikovat s lidmi a s novými a odhadovat lidi, pokud možno správě a rychle. A taky s nimi dospět k nějaké shodě a volit ty prostředky, které vás k té shodě s nimi dovedou. Takže je měnit podle těch lidí a to není žádný oportunismus, to je prostě normální asi nějaká kapacita mezilidské komunikace. A tu ne zdaleka ne vždy se mi daří, protože já nejsem nějaký jako robot, diplomat, vůbec ne. Já často jednám dost impulsivně, mám určitý takový vnitřní asi temperament, který mně tohle to ztěžuje. Ale aspoň o tom vím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy máte tři děti. Některé už možná vědí, čím by chtěly být. Pošilhávají po herectví nebo po politice?

Host (Martin Stropnický): No tak nejstarší syn Matěj teď po půl roce studií, humanitní studie se to jmenuje na Filosofické fakultě, udělal ještě dvoje jiné přijímačky na žurnalistiku a pak na nějaké mezinárodní vztahy. Já teďko nevím přesně, jaký druh, protože už se dají studovat myslím na ekonomce i na filozofický. To vám nepovím, jsem špatný otec. Takže to je úžasná představa, že opět prodlouží svá studijní léta. A já jsem si vzpomněl na to, jak v těch nejbohatších zemích západní Evropy už je ten trend velmi pokročilý. Že prostě ty děti nedostanete z domu ven. Takže tam v Itálii je leckterý synek po třicítce si uvědomí, že je daleko pohodlnější, když mu maminka navaří, vypere a vyžehlí. On si v pátek, v sobotu odskočí za přítelkyní, v neděli už je zpátky s krvavým okem. Maminka navaří báječný nudle a jede se dál, dětství se prodlužuje. A dokonce někteří rodiče už vyplácejí své děti, aby jim jaksi dali do začátku, tím nemyslím nějakou ohavnost vztahovou. Ne tak, žerty stranou. Prostě studuje a do toho teda z ničeho nic se nějak angažuje ve Straně zelených, tak to mě překvapilo no. Ale je to jeho, jeho život. Jenom jsem říkal, aby nerozbíjel ty výlohy a potom z toho nebral ty salámy. Tak to von vopravdu není ten typ, to se ho musím skutečně zastat. Píše trošku do, sem tam začíná do Literárních novin. Takže to mám docela radost. Slečny jsou mladší. To je 14 a 9. A ta čtrnáctiletá teďko chodí na nějaký takový herecký kroužek a nevím, jestli to je koketerie nebo nějakej vážnější zájem. Ale rozhodně mý subjektivní pocity jsou v tomle tom podružné. Já můžu nad tím jásat nebo sténat, ale největší hloupost je to zakazovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě poslední otázka. Co byste popřál vinohradskému divadlu v nové divadelní sezóně?

Host (Martin Stropnický): Já bych popřál vinohradskému divadlu, aby to se mnou vydrželo. Aby věřilo tomu, že vše, co dělám je vedeno jediným úmyslem a to je, aby při neztenčeném zájmu diváku, ten je skutečně tradičně tady velmi dobrý a patří k takovejm jako našim aktivům, tak abychom si třeba dopřáli ještě kus nějaké možná chvilkama větší odvahy a sem tam nějaký podložený, zdůrazňuju podložený výboj. Abychom třeba trošku vobčas zacloumali, zacuchali s tou důstojnou sametovou oponou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Děkujeme za rozhovor. My vám přejeme samozřejmě hodně úspěchů. Hostem pořadu Dva na jednoho byl tentokrát bývalý ministr, diplomat, současný umělecký ředitel a herec a Martin Stropnický. Tak hodně úspěchů. Na shledanou.

Host (Martin Stropnický): Promiňte, za ten výčet těch titulů, ale řek jste to vy. Já děkuju za pozvání. Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Příští pondělí se na vás milí posluchači těší opět na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.