Rozhovor s Jaroslavem Hutkou

Host (Jaroslav Hutka): No, ono to nebylo krátce před maturitou, protože já jsem vlastně v třetím ročníku propad nebo byl propadnut. A nakonec se mi podařilo, bylo to, že jsem v třetím ročníku založil časopis, napsal jsem tam článek o S. K. Neumanovi. Rád bych si ho dneska přečet, co jsem tam vlastně psal. Ale dostal jsem za to trojku z chování a podmínečný vyhazov. A tím to vlastně jako navázalo na to, že jsem propadl z ruštiny. Takže jsem šel znovu do třetího ročníku a bylo jasné, že jsem k vyhození. Já jsem zorganizoval takovou akci s kamarádama jako volbu předsedy školy, celá škola do toho musela jít, každá třída měla svého kandidáta. Tejden se neučilo, tejden se volilo. Jak kamarádi do dneška říkaj, že to byla první svobodná volba po roce 48. Samozřejmě jsem zvítězil a takže jsem byl nevyhoditelnej. Dělali jsme hromadu akcí, ale asi v půli toho druhého třetího ročníku, vlastně rok a půl před maturou jsem si řikal. Dyk já na tý škole nechci být kvůli politice, kvůli anderkvaj, já chci dělat umění. A vlastně z toho jsem tak jaksi svobodně vodešel do tak, jako do nejistoty, do prázdna. Protože já jsem měl představu, že budu malovat. A v tom jsem, někdy v těch měsících jsem potkal Láďu Fajta, Josefa Cígnera a ti mě přemluvili, abych se dal na písničkaření.

Moderátor (Naděžda Hávová): Přesně tak. Vy jste prý do devatenácti let na kytaru ani nesáhl. Tak jak to vlastně bylo, čím vás přesvědčili?

Host (Jaroslav Hutka): Tak vono to byly ty šedesátý léta. Já jsem měl rád ty Bídníky, tu poezii. Voni byli stejně tak jako nadšený pro to, voni napřed si představovali big beat, pak jsem zjistili, že vlastně s kytarou to jde taky, protože nebylo na aparaturu, že jo. Ale přesvědčili mě takovym tim nadšenim, že, že je potřeba něco říkat nahlas, něco vyslovovat, něco, že jsme ta generace. A tehdá to bylo ten, ten, to generační napětí, ta generační touha, ta potřeba přivlastnit si ten svět těma mladejma lidma, ta byla prostě úplně jasná. Takže taková ta výzva na to, že teda budu říkat tu pravdu a zpívat a tak nějak to patří do toho mládí a má to takle bejt. A patřilo to do těch šedesátejch let. Tak na to mě přesvědčili. A pak bylo jasný, že teda k tomu se musim naučit na kytaru, tak jsem si jí koupil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste mluvil o tom mládí. Spousta umělců, muzikantů potom trošku třeba rezignuje, už tolik nevidí věci černobíle. Vám ta touha, potřeba zpívat a říkat pravdu asi zůstala?

Host (Jaroslav Hutka): Tak zní to tak jako nadneseně, že jo, že by se až člověk styděl. Ale já si myslim, že vod toho momentu, kdy jsem do toho vstoupil do toho písničkaření, že mám pořád stejnej záměr. A že je to vlastně z mý strany pořád to, to samý no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Koncert je prý pro vás obřad. V jakém smyslu?

Host (Jaroslav Hutka): No vono je to totiž koncert je taková jako úžasná věc v tom, že se setkaj lidi. A sektaj se lidi ne tak jako, aby pili pivo a nebo, aby se dívali na sportovní utkání. Ale setkaj se za něčim, co se nedá tak uplně nahmatat. Je to nějaký sdělení a je to sdělení hlubší vo tom, co má, co nemá smysl. Některý prostě prožitky bytí, který jsou špatně pojmenovatelný, který potřebujou čas, který potřebujou prostor, který potřebujou soustředění. A který potřebujou, aby člověk u toho byl. A tim, tim je to vlastně ten vobřad, protože najednou se jako díky tomu koncertu může podařit vlastně ta obřadná věc, která je až téměř prapohanská. Že se dá nějakym způsobem prožit ta existence, to bytí, to že jsme, jako tázat se na smysl věcí. Nebo se i radovat, vono to nemusí bejt jenom vždycky vážný, vono i radost nemusí bejt vždycky blbá, že jo. Ale je to vobřad toho setkání lidí a společnýho prožitku. A ten společnej prožitek, to je, to je vono.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste mluvil o koncentraci, nemáte pocit, že poslední dobou, poslední léta je naše doba čím dál víc roztěkaná, že se už neumíme tolik soustředit?

Host (Jaroslav Hutka): No, je. Vono zvítězila ta idea toho rozptýlení, že to, že ta kultura je taková jako k rozptýlení. Čímž vlastně vítězí marxismus-leninismus, protože pro ně ta kultura byla ta nadstavba, že jo. Ta, která rozptýlila člověka na to, aby vod jednoho pracovního nasazení prostě měl pak chuť a nebo nebyl deprimovanej z toho, že musí zase do práce. Jako teďko ta práce se stala tak jako sice ne vynucená státem, ale stala se takovym, zase nějakym takovym předním cílem. A, a najednou ta kultura se toleruje jako prostě taková rozptylovací tupost a má to vliv na lidi. Protože lidi jsou stresovaný a z toho stresu nemaj pocit, že by měli jít k něčemu vážnýmu a, a tam se dát dohromady. Mají pocit, že se mají ještě rozptýlit a ještě... Takže to potom to vede k takový, k takový jako rozšiřující se tuposti no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste si k padesátým narozeninám slíbil, že už nebudete dál veřejně vystupovat. Nedávno jste si stěžoval na problémy s rukou, přesto hrajete znovu a pořád dál. Proč?

Host (Jaroslav Hutka): Já jsem to rok a půl vydržel, rok a půl jsem skutečně nevystupoval. Já jsem měl takovej cíl, že se vodstěhujem na vesnici. No ta vesnice nefunguje, to jsem zjistil, že by došlo k mé vlastní degeneraci. A potom ta starší musela jít do první, do první třídy a to jsme se lekli, že tam v tom okolí na tý vesnici, že to by nikam nevedlo. Tak jsme se vrátili do Prahy. A tím pádem jsem se tak jako pokorně vrátil zase k hraní. Ale vono se mezi tím něco, jako v tu dobu už stalo. Protože třeba do toho devadesátého sedmýho, kdy jsem se rozhodl, že teda přestanu hrát, nebylo v Praze, kde hrát. Vod tý doby se to vyměnilo. Vono takový ten, ten začátek těch devadesátejch let, kdy vypadalo, že ta ekonomika zvítězila a že budeme jako makat a vydělávat peníze. A jak říká Klaus, že jo, že ty peníze jsou až na prvním místě. Tak najednou lidi zjistili, jak to začalo všecko krachovat a začalo bejt takový relativní a nejasný a tunely a ta votázka, že jako k čemu pouze to vydělávání peněz. Tak najednou se něco rozpadlo, něco se vrátilo a vono už je zase kde hrát. A není to ideální, ale je to lepší. Samozřejmě votázka je, proč, když je uplně jiná doba, moje třicet let starý písničky tak strašně zase voslovujou lidi, jako co je na tom stejného, když je jiná doba. No, ale to je asi na delší hovor.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy sám jste právě řekl, že na koncertech se vracíte k těm už i třicet let starým písničkám. Sto koncertů ročně to myslím není málo. Vy si vydáváte cédéčka sám, takzvané fosily, to jsou právě ty staré věci. To znamená, nic nového neskládáte?

Host (Jaroslav Hutka): Já písničky ne, ty, ty teďka nově nepíšu. Já píšu všelijaký jiný věci, ale mně nějakou dobu tak v těch devadesátejch letech ty písničky prostě, co jsem psal, se nelíbily. Byly to, pořád to šlo do politiky. A já, mně to nikdo nechce věřit, ale já se nepovažuju za politického zpěváka. Jaksi ty písničky chci, aby byly vo něčem trochu jinym. Je pravda, když se píseň podaří a je nějakym způsobem k věci, tak vona tam ta politika zarezonuje, ale ta politika není to první. Ta, ta se, ta politika se musí leknout sama s tím, co slyší. A, ale jaksi nevzdal jsem to, ještě jsem si řikal, že se k tomu dostanu. Já jsem byl v těch sedmdesátejch letech strašně pilnej takovej, takže těch písniček je moc. A vlastně teď jsem se pět let zabejval to je ten projekt toho fosilu, že jsem vydával nebo vydávám, vono to eště není hotový.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono by to mělo být asi řada dvaceti alb, je to tak?

Host (Jaroslav Hutka): Dvaceti ano cédéček. Abych aspoň dostal na ty cédéčka aspoň všechny písničky, který jsem zpíval. Snažim se o to, aby byly zaznamenány v těch prostředích z dokumentu, kdy se zpívalo, kdy se nezpívalo, kdy neměly smysl. A von by to měl dělat někdo jinej. Jenže vona situace je taková, že holt to nikdo jinej dělat nebude, takže si todleto i archivní věci, i tu vydavatelskou dělám sám. Nevýhodu to má, že devět řemesel, že každý řemeslo tím pádem člověk dělá špatně. A, a vono to zabere strašně času, takže tam jaksi nemám, řekl bych v tomletom, takovou tu úplnou svobodu, že se ráno vzbudim a jediný téma, který mám v hlavě, je vo čem budu dneska psát. Prostě tam je najednou spousta tý ouřednický a vydavatelský práce no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kromě toho, že jste vydal řadu cédéček, tak jste vydal také tuším šest knížek?

Host (Jaroslav Hutka): Šest knížek ano.

Moderátor (Naděžda Hávová): Šest knížek. Na rozdíl od toho, že si cédéčka vydáváte sám, knížky také si necháváte vydávat nebo vydáváte si je také sám?

Host (Jaroslav Hutka): Dvě jsem si vydal sám. Jednu ještě v Holandsku, to byla kniha fejetonů Požár v bazaru. To jsem si tehdá vymyslel vydavatelství Sebetlač. A to jsem měl takový pár jako větší řady, ale to bylo na jaře 89. Takže než došlo k druhé knížce, už jsem byl zpátky. A v té chvíli jsem si řikal, tak a konečně jsem tady a bude se to vydávat jaksi jako oficiálně. Už nejsem emigrant a už nebudu dělat samizdat, protože skončil bolševismus. No nakonec to skončilo, že druhou knihu fejetonů Podzim je tady jsem si vydal taky sám. A ty věci, který byly vydaný v jinejch vydavatelstvích, ty byly vydaný a zase zmizely, nejsou drženy na trhu. Takže je to takový trošku ten, ten přihlouplej kapitalismus, takový vydat, prodat a jít vod toho. Není to eště takovej ten kulturní, že, že když je něco vydanýho, že se to udržuje na trhu.

Moderátor (Vladimír Kroc): V tom spočívá to, co jste kdesi řekl, že náš kapitalismus je ještě buranský, podle vás?

Host (Jaroslav Hutka): No, asi tak je no.

Moderátor (Vladimír Kroc): My si teď pustíme jednu vaší písničku, patří mezi ty asi nejslavnější, jmenuje se Náměšť.

Moderátor (Naděžda Hávová): Náměšť, Jaroslav Hutka náš dnešní host v pořadu Dva na jednoho. Pane Hutko, čím je pro vás lidová píseň?

Host (Jaroslav Hutka): To je složitá votázka, protože na tu je několik pohledů, pohledů, co je to lidová píseň vůbec. Já dneska se snažim spíš si pro sebe zavádět termín primitivní umění, protože to je přesnější. A to, co my považujeme za lidovou píseň dneska, vlastně tu populární, to je vlastně to, co potom ty obrozenci vytáhli spíš z tý Erbenovy sbírky. Prostě ty vesnický písně, který byly víceméně reakcí už na oficielní kulturu tehdejší. A poznalo se to podle toho, že lidová píseň to byla ta, která byla ta nejpopulárnější. A já když jsem v šedesátym osmym roce narazil na Sušilovu sbírku, tak jsem zjistil, že vlastně by mohlo jít taky vo něco uplně jinýho. Protože von udělal sběr písní, který zůstávají, ještě ta Morava byla zpomalenější, primitivnější, takže tam zůstalo ještě něco z toho primitivního vesnickýho umění. A to nebyly písně, který byly vlastně populární a zpívaly se všude. To byly písně, který byly majetkem toho místa, toho kmenu a toho času, z kterého se vyvíjely. A tam je nějaký úplně jiný svědectví vo nebo tam je reflexe bytí těch lidí. A pro mě dneska to, co bych považoval za skutečnou lidovou píseň, která má lidové kořeny, nikoli jenom tu, ten odraz z tý oficielní kultury do toho lidovýho zjednodušení. Tak to na našem území tady asi je to, co zachytil ten Sušil v jeho době teda, už to taky umřelo. Vlastně to svědectví vo, vo tom reflektování těch lidí svého života. A vono to člověk najednou zjistí, že je to literatura, že to nejsou popěvky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Váš vyhraněný přístup k lidové písni z toho možná pramení i to, že kritizujete populární Čechomor za jejich přístup k folklóru. Třeba i Jarka Nohavicu, jste někde řekl, že dělá komerční folk?

Host (Jaroslav Hutka): No tak Nohavica s lidovou písní zase tolik společného nemá. Ale když se to vezme to jeho písničkářství, já si myslim, že von vstoupil velmi rychle vlastně do, do toho, ale to toho folkovýho, komerčního světa. Kterej taky tim, že najednou měl publikum, tak samozřejmě tam dochází i k tomu, že teda by to šlo dobře prodávat a dobře propagovat, zjednodušit to trochu. Takže von se stal tou hvězdou toho, tý v oblasti, která původně byla myšlená jenom na ty jako smysluplný věci no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Existuje současný, v současné naší hudbě něco, co by vás oslovovalo, co by vás bavilo?

Host (Jaroslav Hutka): No tak musim se přiznat, že jsou to pořád ty mý starý kamarádi, jako Třešňák a Merta. Jaksi nenarazil jsem na nic novýho.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pořád asi potřebujete být v opozici. I v emigraci jste byl v křížku se Svobodnou Evropou a s emigrantskými spolky, které vás označily za zrádce národa.

Host (Jaroslav Hutka): No jo, to je totiž vždycky otázka toho, jestli myslíme vážně to, co říkáme. Že jo bolševik řikal, že je svoboda, tak jsem jí vyzkoušel a zjistilo se, že ne. Emigranti, Svobodná Evropa a emigrantský spolky říkali, a tady je svoboda. A tak to člověk vyzkouší a zjistí, že taky ne, že tam, tam jsem u těch emigrantů vlastně, ti mě vyhlásili za zrádce národa, kvůli fejetonu Požár v bazaru. Že jsem najednou se na ty český dějiny jako podíval jenom z jinýho úhlu. Já nejsem historik, ale je to i zajímavý, jednu věc taky nahlédnout z jiného úhlu. No to ty lidi tak strašně urazilo. A Svobodná Evropa tam byl problém, že voni po mně chtěli, abych psal věci teda, který se týkají Československa. Já nevim protikomunistické nebo tak, ale ať nepíšu vo západě. Já jsem řikal, jak to? Já žiju na západě. Já jsem řikal navopak, lidi by zajímalo, co je tady, protože to nevědí. Tam prostě jsme narazili a skončila spolupráce. No takže to je vždycky otázka, jestli to zadání, který si ty lidi říkaj, jestli je pravda, někdo to musí vyzkoušet.

Moderátor (Vladimír Kroc): Za necelé tři týdny nás čeká referendum o vstupu do Evropské unie. Zřejmě máte tuhletu otázku vyřešenou, ostatně svým způsobem vy už jste v té Evropě byl a vlastně jste se jakoby vrátil, i když stále ještě jste poddaný královně.

Host (Jaroslav Hutka): Ano, já jsem stále poddaný holandské královně, takže v tom to mám jednoduchý. Já nikam nemusim vstupovat, já už tam jsem. Ale já si myslim víceméně my už tam vlastně jsme taky. Todle to už je jenom takový oficielní potvrzení toho, že když už tam jsme, že ekonomicky, jsme tam kulturně, jsme tam po všech stránkách, aby ještě k tomu platily ty zákony jako tam. Protože dnes jsme v takový velmi nevýhodný situaci, že jelikož tady platěj měkčí nebo popletenější zákony nebo takový no, že prostě jsme jako lehce zneužitelný. A, a takový ty firmy a já nevim co můžou, jak tomu řikal bolševik, vykořisťovat, což dělaly. A tim vstupem by se nějakym způsobem jim zkomplikovalo, neřikám, že skončilo. Ale prostě ta Evropa, ta Evropa je kulturní prostor a ekonomicky.. . Jako není inteligentnějšího prostoru na světě. Jako nechápu, vo čem budeme přemejšlet, jestli tam chceme nebo nechceme. Prostě tam nějak už máme bejt dávno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pojďme ještě ze současnosti zpátky do sedmdesátých let. V sedmasedmdesátém roce na vás soudní znalec vypracoval odborný posudek, kterým dokázal, že nejste umělec. Jak vlastně argumentoval?

Host (Jaroslav Hutka): No to já pořádně nevim, protože já jsem se jenom v tom spisu dočetl těch osm otázek, který mu dala policie plus jakýsi materiál. Ten materiál jsem nikdy neviděl a ten nebyl přiloženej ani k tomu spisu. Tam byla pouze ta vodpověď na těch osm otázek, kde vlastně osmkrát odpověděl v tom smyslu, že skutečně umělec nejsem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže vy na to máte vlastně papír a nikdo...

Host (Jaroslav Hutka): Ano, já mám vlastně soudní vysvědčení, že nejsem umělec.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale úspěšně se už těch třicet osm let jako umělec živíte?

Host (Jaroslav Hutka): Ano, no, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme zase teď k uplně ne až do vlastně současnosti, ale spíš budoucnosti, protože vy máte připraven takový hapening by se dalo říci na 8. června v osmnáct hodin tady na Václavském náměstí?

Host (Jaroslav Hutka): Ano. To bude v neděli 8. června v šest večer. Budeme balit řetězy, které jsou kolem Svatého Václava do červených látek, do hadrů, do čehokoli. Protože ty řetězy tam byly instalovaný v roce 69, já si to pamatuju. Když byly rozmetaný ty Štrougalovy sady, který obkličovaly Svatýho Václava, aby tam nemohli lidi. Tak tam udělali tenhle ten řetěz, kterej je udělanej tak jako pokrytecky, řekl bych vstřícně tak, jak ten bolševik byl, že je to odlitý z lipovejch listů, ale špičkama nahoru. Takže nelze na to sednout, může se člověk poranit. Dva lidi už mi napsali, že jako už poranění byli, když jsem tu akci tak jako po internetu rozjížděl. A tam jde vo to vlastně, že ten řetěz by se měl sundat. Primátor Koukal mi slíbil, že ho sundaj. Nesundali. A takže timle tim zábalem jako do toho červenýho, za prvý tím se naznačuje, že ten řetěz tam dali komunisti a že tam nemá co dělat. Nesouvisí s Václavem a ten Václav je vlastně okován, on je v řetězech komunistickejch stále. Měli bychom ho vysvobodit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže ta akce proběhne 8. června v osmnáct hodin. A patří se říci, že tam zahrajete, že budete koncertovat s Josef Hladíkem.

Host (Jaroslav Hutka): S Josefem budeme koncertovat a, a navíc to bude kvůli tomu, aby to už nemohlo poranit, aby člověk si na to moh sednout.

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekl jste, že ve slávě je nebezpečí osamění. Kde jste se cítil osamělejší? Tady nebo v exilu?

Host (Jaroslav Hutka): No v exilu to upřímně řečeno. Protože takovejdle druh toho osamění, kdy člověk pořádně nerozumí, pořádně nebo téměř se hlavně ty první léta, téměř se nemůže vyjádřit, protože já jsem neuměl zpočátku žádný jazyk a je cizincem, kdy prostě ten druh kultury, kterej si nesl v sobě není srozumitelnej v tom prostředí a v tom prostředí, ve kterym žiju jako mnoha věcem nerozumim. A teďkon není to s kým sdělit, není se kam vrátit, není, to je vopravdu tak nepříjemnej pocit osamění. A teď to Holandsko, který je takový jako tichý a jak se říká tolerantní, ale tam člověk nenajde nikdy přesně tu hranici mezi toleranci a lhostejností, tak tam vopravdu tam člověk zažije tak jaksi rozsáhlou hlubokou a, a řekl bych smrtonosnou samotu, že to, to člověk ve svým prostředí myslim takhle hluboce už zase prožít nemůže.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když se uvažovalo o přímé volbě prezidenta, tak jste se nechal slyšet, že by jste možná kandidoval. Kdyby skutečně byla uzákoněná přímá volba, šel byste do toho i v tom příštím volebním období?

Host (Jaroslav Hutka): Tak to eště nevim. To je nejdříve za pět let, pokud nebude dřív. A pokud vůbec tu přímou volbu udělaj, vono teď to zase vypadá, že nemaj vůbec zájem tu přímou volbu dělat, že panstvu vyhovuje, že to maj sami v rukou, že jo. Ale, kdybych byl v tý náladě, v který jsem teď, tak zase, ale šel bych za tu Balbínovu poetickou stranu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tedy po svém?

Host (Jaroslav Hutka): Po svém ano. Tam, tam je důležitý, aby ta Balbínova strana to tak jako rámovala, aby bylo jasný, která jde, že mně nejde vo uchopení moci, kariéry a stát se jedním zase z těch papalášů.

Moderátor (Naděžda Hávová): Říká náš dnešní host Jaroslav Hutka.

Moderátor (Vladimír Kroc): Měli bychom ještě říci, že pravidelný pořad Samomluvy se to jmenuje, běží na Praze. Vždycky je to třetí sobotu večer.

Host (Jaroslav Hutka): V jedenáct večer.

Moderátor (Vladimír Kroc): A běží už dvanáctým rokem, takže Jaroslava Hudku můžete v Českém rozhlase 2 slyšet zase některou sobotu, teď nevim, která je ta třetí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pořad Dva na jednoho končí. My děkujeme, že jste si na nás udělal půl hodinky čas. Mějte se hezky.

Host (Jaroslav Hutka): Na shledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.