Rozhovor s hercem Ivanem Trojanem

Host (Ivan Trojan): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Než se Ivan Trojan objevil ve filmu Davida Ondříčka Samotáři byl hlavně divadelním hercem. Dnes působí v Dejvickém divadle v Praze. Potom už přicházela jedna filmová nabídka za druhou. Pokud jste viděli film Andrey Sedláčkové Musím tě svést, tak víte, že v něm ztvárnil roli manžela Ivany Chýlkové. Velký rozruch také vzbudil snímek Zdeňka Tyce Smradi, kde si Ivan Trojan zahrál muže Petry Špalkové a otce adoptovaných romských chlapců. Hrál také ve snímku Petra Zelenky Powerst, v České televizi se teď opět vysílají Četnické humoresky. Ivan Trojan je ženatý a s manželkou tentokrát ne filmovou, ale svou vlastní Klárou Pollertovou, má dvě děti.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme se vás snažili pozvat už od loňského léta, ale tehdy to bylo zhola nemožné se domluvit na nějakém termínu. Teď máte víc času?

Host (Ivan Trojan): Teď mám o trochu víc času. Ale proto, že 28. února máme premiéru v Dejvickém divadle naší nový inscenace, tak bych řek, že v podstatě ten čas zase se smrskává na minimum.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co je to za inscenaci, kterou chystáte?

Host (Ivan Trojan): Jmenuje se to Sic, píše se to sic a snad je to z latiny to znamená přesně, přesně tak. Dokonce i v novinách se občas píše nad nějakou zprávou, která zdánlivě vypadá jako kachna, tak se tam píše sic, jako že to opravdu je, je ono. Je to pro tři lidi, pro tři mladý lidi takový lůzry a hrají v tom kromě mě teda ještě David Novotný a nová členka našeho souboru Táňa Wilhelmová. Režíruje to Lukáš Hlavica.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste řekl, hrají tam takový tři lůzři. Není těch lůzrů ve vašem repertoáru nějak moc? Vzpomeneme-li na Samotáře?

Host (Ivan Trojan): No takle. Já si představuju pod pojmem lůzr člověk, který se zabývá něčím co v podstatě nemá smysl. Nemyslím tím nějakým zaměstnáním, ale vůbec životem. Což možná v těch Samotářích by taky tak trošku mohlo vypadat, ale to je člověk, který začíná jako velice úspěšný a uznávaný neurochirurg. Že? Tak bych na to odpověděl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Váš tatínek Ladislav Trojan je známý herec. Dlouho to vypadalo, že vy se spíš budete věnovat basketbalu vrcholově. Kde byl ten zlom, kdy jste si řekl, že zvítězí divadlo? Vypadá to, že tatínek vás asi k tomu moc nevedl?

Host (Ivan Trojan): Ne, táta mě k tomu vůbec nevedl. Naopak. Už jako byl smířen s tím, že pudu na fakultu tělesné výchovy a sportu...

Moderátor (Vladimír Kroc): Smířen?

Host (Ivan Trojan): Smířen, no vlastně ne smířen, on byl rád jako takle. On se musel pak smířit s tim mym novym rozhodnutím a já vlastně na něj neumim v podstatě odpovědět, protože ten impuls nějak ten zásadní impuls v tý změně si vlastně ani nepamatuju. A já byl vdycky takový třídní bavič a profesorka češtiny na gymplu a vlastně i spolužáci mě tak jako navrtávali a přemlouvali, abych to spíš zkusil, abych byl taky teda herec.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže vy jste k herectví byl přemluven?

Host (Ivan Trojan): Já jsem v podstatě byl přemluven. A na tu školu, ačkoli jsem byl z herecký rodiny, tak jsem přišel úplně neposkvrněnej, neměl jsem žádnou divadelní zkušenost, což si myslím, že vlastně spíš je výhoda.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nicméně, jak vaši doma reagovali na to, když jste oznámil, že půjdete v profesních šlépějích svého otce?

Host (Ivan Trojan): No s překvapením. Já myslim, že máma snad jako, že tý to tolik nevadilo, ale otec se s tim teda chvilku musel smířit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak po čase teď má, jaký máte vztah ke sportu? Ostatně v rodině máte olympijského vítěze, věnujete se ještě sportu?

Host (Ivan Trojan): Věnuju, dokonce jsem asi před dvěma lety znovu začal hrát basket jako myslim no profesionálně se nedá říct, ale závodně...

Moderátor (Vladimír Kroc): Intenzivněji.

Host (Ivan Trojan): Závodně, závodně, že hraju pražský přebor, což je poměrně docela vysoká soutěž. Ale vzhledem k vytíženosti a k tomu, že večer mám, mám skoro dvacet představení do měsíce nebo dvacet tak v průměru, tak vlastně letos jsem hrál jenom dva zápasy a byl jsem na jednom tréninku. Takže bohužel jako nemám, nemám tolik času. A pak ještě s takovou partičkou lidí od divadla a od filmu a prostě takovejch těch zákulisních pracovníků jako jsou technici, chodíme v neděli hrát fotbálek.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste hrával taky nějaký čas s Českým rozhlasem 1 Radiožurnálem s naším fotbalovým klubem. Na to si taky ještě občas najdete čas?

Host (Ivan Trojan): No, to platí do teďka. Na to bych vlastně zapomněl, že hraju za Radiožurnál.

Moderátor (Naděžda Hávová): Říkal jste, že váš tatínek byl překvapený tím, když jste mu oznámil, že se hodláte vydat na hereckou dráhu. Máte dva malé kluky. Až se oni jednou budou rozhodovat, čím by chtěli být, budete jim do toho mluvit?

Host (Ivan Trojan): No, já doufám, že ne. Tak pokud mě nepřekvapí něčím teda úplně šíleným, tak bych byl rád tím otcem, kterej jim do toho moc mluvit nebude, protože stejně to většinou je zbytečný. Že jo? Ale, ale vydržet to, to je umění.

Moderátor (Vladimír Kroc): Paradoxně pro vaši kariéru asi víc než Thálie za mužský herecký výkon v roce 2000, zřejmě znamenalo obsazení do už zmíněného snímku Samotáři. Co třeba taková cena, jako je Thálie, pro vás osobně znamená?

Host (Ivan Trojan): Tak já si jí vážím z důvodu, že tu cenu vlastně uděluje jako herecká asociace, či-li herci kolegové, kteří bývají jako nejpřísnějšími kritiky. A, ale samozřejmě, že vim, že ta cena je to vlastně kolektivní záležitost, že ta cena nepatří jenom mně, ale vlastně všem. Vím, že se na to často také odpovídá, že často sportovci říkají, že dali gól, ale že sice prohráli, takže je lepší jako kdyby vyhráli. Ale nic méně je to tak prostě, u toho divadla bych bez těch ostatních kolegů a bez toho režiséra a tak dál, dalších lidí nebyl nic. Takže byl jsem rád za to Dejvický divadlo, protože to bylo v období, kdy začalo jít jako nahoru vlastně a vědělo se o něm i díky týdletý ceně.

Moderátor (Vladimír Kroc): A teď se zase o něm možná ví díky vám hodně a zase právě díky těm Samotářům. Je to takové kolečko, ale pokud se nepletu, tak David Ondříček vás objevil právě v divadle? Je to tak?

Host (Ivan Trojan): Je to tak. On se přišel podívat na Martina Myšičku, který hrál v jeho filmu, prvním filmu Šeptej a vlastně díky tomu viděl mě. A posléze vím, že chodil do jiných divadel a že chodil, začal chodit hodně do divadla, začal si vybírat herce především jako z divadla s nějakou hereckou zkušeností divadelní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslím, že jsme v úvodu nepřeháněli, když jsme řekli, že se doslova roztrhl pytel s nabídkami filmových rolí pro vás. Jaká máte vy při výběru snímků kritéria?

Host (Ivan Trojan): Tak vždycky záleží především, já to můžu i seřadit. Na prvním místě je text, od toho se všechno odvíjí. Na druhém místě je režisér, který ten snímek dělá. A na třetím pak ty kolegové zbylí, kteří v tom jsou, jaké tam bude obsazení, jaká tam bude parta. Ale to pořadí je asi myslím v týdletý důležitosti.

Moderátor (Vladimír Kroc): A toto platilo třeba i u, nebo v případě filmu Želary?

Host (Ivan Trojan): Tak. Toto platilo určitě vlastně...

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste četl tu knížku Květy Legátové? Přečetl jste...

Host (Ivan Trojan): Ne, ne. Já jsem tu předlohu jsem nečet, já jsem rovnou čet ten Jarchovskýho scénář.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono mimochodem prý ta předloha je dost jiná než scénář samotný?

Host (Ivan Trojan): Tak to těžko můžu posoudit, já jsem se k tý knížce nedostal. Ale ten scénář se mi jako hodně líbil.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě připomeňme, že režisérem Želar je váš bratr Ondřej Trojan. Pro doplnění.

Moderátor (Vladimír Kroc): A proto jsem se právě ptal na to pořadí.

Host (Ivan Trojan): Ale ono to je, já tomu říkám, že to je titulková role. Protože opravdu na začátku filmu a na konci, jestli se to nevystřihne, tak i na konci třeba, takže já tomu řikám titulková role. A asi pro bráchu bych určitě z nějakých těch kritérií jako třeba slevil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Bratr je o myslím skoro pět let starší?

Host (Ivan Trojan): O čtyři a půl přesně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaký vztah jste měli jako kluci?

Host (Ivan Trojan): No, řek bych normální tak, jak to bývá, když je starší bratr a mladší bratr.

Moderátor (Vladimír Kroc): Bil vás?

Host (Ivan Trojan): No, tak jako když jsem si to zasloužil, tak, tak jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): A kdy poprvé jste mu to mohl vrátit?

Host (Ivan Trojan): No ta chvíle ještě nenastala, ale možná, že bych svým způsobem moh mít už navrch. No, ale zatím... Já jsem mu to vracel, já jsem mu to vlastně vracel i, i, když jsme byli malí, protože já jsem byl rychlejší, tak jsem vždycky pak utek. Či-li, když mi dal gól jako, tak jsem ho praštil hokejkou a pak jsem rychle utek no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaký vztah byl mezi bratry Trojanovými jako režisér - herec?

Host (Ivan Trojan): Tak my jsme věděli, že to je určitý handicap samozřejmě příbuzní na place a tak jsme se snažili jako vůbec to nebrat. A myslim si, že to proběhlo úplně úžasně. Dokonce to právě ta úvodní scéna, ta úvodní scéna toho filmu vůbec začíná milostnost scénou mezi mnou a Aňou Gaislerovou, takže i v tom to vlastně bylo dost pro nás oba pikantní. Ale i to jsme teda překlenuli.

Moderátor (Naděžda Hávová): Režisér David Ondříček připravuje snímek s názvem Jedna ruka netleská. V jeho novém filmu se také objevíte a opět tam budete hrát s někým z příbuzenstva, tentokrát to bude vaše manželka Klára Trojanová. Jaká byla spolupráce s vaší ženou na tomto projektu, na tomto snímku? Jak to šlo?

Host (Ivan Trojan): No tak bych řek, že to bylo trošku složitější než s bráchou. Protože, že jsme se ocitli najednou před tou kamerou a já jsem vždycky jako odpovídal na takovou tu otázku, jestli, kdyby, náhodou někdy bych něco měl dělat s Klárou nebo s mym otcem, tak jsem se tomu vždycky bránil, že mi to příde trošku, jako kdyby nám někdo koukal do kuchyně naší soukromý. Ale v přípa..., ale dal jsem si takovou jako obezličku, že v případě, že by ten scénář jako, byl jako hodně dobrej a ty postavy přeci jenom trošku odbíhali od toho našeho soukromí, takže bych to vlastně na to přistoupil. To byl v podstatě tenhle případ a Klára prošla normálním konkurzem a Davidovi se líbila, takže jí jako tu roli dal.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste před časem v Divadelních novinách řekl, že herectví je nesvobodné povolání. Proč?

Host (Ivan Trojan): To platí. Protože herec je závislý na režisérovi, na třeba i řediteli nebo i na šéfovi toho divadla nebo v případě filmu producentovi, režisérovi, na kolezích, na scénáři jaký je, či-li je těch faktorů příliš mnoho, který jsou vlastně nesvobodný.

Moderátor (Vladimír Kroc): No, ale v případě právě filmu, o kterém už byla řeč, tedy Jedna ruka netleská, jste byl přizván ke spolupráci na scénáři. David Ondříček a Jirka Macháček jako spoluscénárista. Jirka řekl, že když už měli vystřílené laufy, tak vás pozvali. Jak moc jste jim do toho scénáře zasáhl?

Host (Ivan Trojan): My jsme byli přizvaný ještě s Markem Taclíkem, který je takový jako čtvrtý nebo je to jedna z hlavních figur, kterou on tam hraje. To je jeho první film. A bylo to hrozně zajímavý, protože jsme byli vlastně čtyři a čtyři lidi těžko by se dalo předpokládat, že se můžou domluvit a nám to docela šlo. A vlastně jsme prošli celý ten scénář a snažili se ho jako vyčistit a eventuelně jako dopisovat nebo přepisovat ty dialogy, který tam byly.

Moderátor (Vladimír Kroc): No a jak moc jste přepisovali?

Host (Ivan Trojan): No, jako já... Byli jsme v podstatě tři týdny zavřený v Davidově kanceláři, takže vlastně jako by se dalo říct, že jsme přepisovali hodně. Ale některý věci se čistili a, a nám se stalo, že třeba jsme se půl dne zasekli třeba na, na jedný scéně nebo na, na dvou replikách. Že měly někam něco posunout třeba a nemohli jsme najít ten, to přesný znění. Ale bylo to jako velice zajímavý a ať ten film dopadne jakkoli, tak todle fakt vlastně mě to bavilo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vim, že tam hrajete postavu Zdeňka, jednu z hlavních rolí. Opět je to otec a manžel a otec rodiny. To vypadá, že tyto role jsou vám u filmu souzeny, podobně jako se zdá, že na divadle zase ruská klasika?

Host (Ivan Trojan): No. Já k tomu Zdenkovi nemůžu bohužel, dokonce nesmím moc prozrazovat. Protože je to zase taková figura s určitým tajemstvím a s překvapením, podobně jako v Samotářích. Takže můžu snad říct jenom to, že to je zase opět zdánlivý, zdánlivě úspěšný otec rodiny, který se o tu rodinu stará, ale není to tak uplně přesně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Budeme si určitě muset počkat, kdy to vypadá na premiéru?

Host (Ivan Trojan): Určitě zatím se mluvilo o září, ale vzhledem k tomu, že na září teď vycházejí ty Želary, tak se páni producenti, což je můj bratr a David Ondříček, budou muset nějak domluvit. Doufám, že se chtěj domluvit, že by se to posunulo nějak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho. Naším dnešním hostem je herec Ivan Trojan. Povídali jsme si vlastně zatím spíš o filmu, pojďme chviličku k divadlu. Dejvické divadlo je poměrně mladé, vzniklo před jedenácti lety. Diváci si do něho našli cestu velmi rychle, lístky na představení seženete jenom po velkém úsilí a vytrvalosti. Jak vy si to vysvětlujete, čím vaše divadlo publikum přitahuje?

Host (Ivan Trojan): No ještě na okraj bych měl říct, že my jsme jako druhá skupina, která je teď v Dejvickým divadle. Ta první už je v divadle v Dlouhé. A my jsme přišli před pěti lety a to, že to divadlo je tak vyprodaný, je asi proto, jak to divadlo děláme no. A že jsme začínali opravdu od píky od začátku. Myslím si, že teda je to především v nějaký poctivosti a potom v schopnosti oslovit lidi současným viděním světa, jako i přes ty klasický věci, který dělám. I přes tu klasiku, kterou děláme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jestli jsem pochopil váš odchod z Vinohradského divadla, kde jste strávil tuším sedm let, tak jste vlastně šel za nějakou vizí, jestli se to tak dá říct. Vypadá to, že se to podařilo?

Host (Ivan Trojan): Je to, je to přesně tak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jinými slovy, toho odchodu nelitujete, i když mnozí se tomu divili?

Host (Ivan Trojan): No divilo se spousta lidí a myslim si, že ta odpověď jako, když se mě někdo zeptá, proč jsem jako odešel, jak jsem moh odejít. Tak já to řikám, přijďte se podívat a to, že se už vlastně málokdo diví, jestli se vůbec někdo diví, tak to je vlastně taky odpověď na to. Což je milý.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy za sebou máte poměrně dost filmových zkušeností. Kdybyste měl porovnat práci u filmu a práci na divadle, kde jsou největší rozdíly?

Host (Ivan Trojan): Já jsem získal takovou výhodu určitou pro ten film, že jsem přešel vlastně z velkého divadla do toho malýho. Kde přece jenom ten, ten projev musí bejt civilnější a už je to trošku blíž tý, tý filmový kameře. Ale jako divadlo má schopnost, možnost velkých gest, velkých divadelních prostředků, kdežto u tý kamery všechno musí bejt střídmější. Ale ono nedá se říct, že by na to platil nějakej úzus. Já jsme viděl filmy, který byly třeba velmi expresivní, ale přitom pravdivý jako jo. Takže musíte si jako s tou kamerou nějak porozumět.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zmínil jste také to, že jste přešel z velkého divadla do divadla poměrně malého. Přišli za vámi i diváci nebo publikum Vinohradského divadla se zásadně liší od diváků, kteří chodí navštěvovat představení v divadle v Dejvicích?

Host (Ivan Trojan):

Nevím, jestli zásadně, ale myslím si, že, že, že se liší, že ano? A já v tý době jsem nebyl nijak populární, takže určitě jsem nevim...

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže dneska na Trojana se chodí?

Host (Ivan Trojan): To taky nevim. Na to ani nechci odpovídat. Nemám, nesrovnávám si to, nestojim v tý frontě a neptám se těch lidí, jestli dou... Je to nesmyslný, já bych byl rád, aby chodili prostě na dobrý divadlo. Protože zrovna na ty Vinohrady se spíš vlastně než na titul, tak chodí jako na herce. A já bych byl rád, aby tady to bylo, že se de na titul, na inscenaci.

Moderátor (Vladimír Kroc): V Dejvicích režíruje třeba také filmový režisér Petr Zelenka. Vy jste na Vinohradech, když už o tom byla řeč, pracoval třeba s Jiřím Menzlem. Jsou tito režiséři, kteří mají tu filmovou zkušenost, jiní než ti divadelní?

Host (Ivan Trojan): No, já myslim, jako mezi nima dvouma je mnoho rozdílů a jeden z nich je, že Jirka Menzel od začátku svý kariéry dělal, začal dělat divadlo. Ono se to jakoby moc neví. Takže on měl tu divadelní zkušenost vlastně taky. Kdežto Petr měl, to byla jeho premiéra. Navíc tím, že napsal si tu hru a sám si jí jako režíroval...

Moderátor (Vladimír Kroc): Příběhy obyčejného šílenství?

Host (Ivan Trojan): Příběhy obyčejného šílenství. A jsou to úplně jiní lidi. Petrův svět je, bych řek, daleko komplikovanější, jeho vidění. A Jirkův je, řek bych, ten touží víc po nějaký harmonii. Nebo já myslim, že i Petr touží jako po nějaký harmonii, ale ta cesta k tý harmonii je jako daleko komplikovanější a složitější. Což je z těch jeho filmů a scénářů a her jako znát.

Moderátor (Vladimír Kroc): V Dejvicích se potkáváte také s už jmenovaným hercem Jiřím Macháčkem. Když jsem se snažil na vás z něj něco vytáhnout, tak on řekl, zamyslel se a pak řekl, no on umí, tak jako poradit, příde a řekne, hele moh bych ti něco říct? Je to pravda?

Host (Ivan Trojan): No je to pravda. Jirka mi pak věnoval dokonce takovou jako, jak se dávaj zlomvazky k premiéře, tak mi věnoval fotku právě, jak u Rychlých šípů, jak byly takový ty...

Moderátor (Naděžda Hávová): Bubliny u pusy?

Host (Ivan Trojan): Bubliny u pusy, tak tam bylo Jiří, Jirko, mohl bych ti s něčím poradit?

Moderátor (Vladimír Kroc): Vzpomenete si třeba u něj konkrétně, v čem jste mu radil?

Host (Ivan Trojan): No...

Moderátor (Vladimír Kroc): To je asi těžké teď si vzpomenout?

Host (Ivan Trojan): To je asi těžký.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale, kdyby jste zavzpomínal naopak. Přišel někdy ve vaší kariéře někdo takový, kdo by pro vás dost znamenal a řekl by, Ivane mohu ti s něčím poradit?

Host (Ivan Trojan): No určitě. Já vlastně už na škole mě docela celkem mile korigoval kolega Lukáš Hlavica a s ním vlastně to divadlo dělám dodnes. Takže on byl takovým bezprostředním. Měl jsem třeba za pravdu Janu Hlaváčovou nebo Leo Spáčila, na kterýho se nebo ne moc často nevzpomíná, ale to byl výbornej pedagog. A teď v současný době Mirek Robot, šéf našeho divadla. To jsou určitě lidi, který mi maj co říct pořád.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Trojane, co je na herectví podle vás nejhezčí?

Host (Ivan Trojan): No, možnost říct jako, co si myslim o světě skrz sebe a skrz ty postavy, který hraju. Možnost lidi rozplakat, rozesmát, zaujmout, bavit.

Moderátor (Naděžda Hávová): Má Ivan Trojan ještě nějakou vysněnou roli, která zatím nepřišla?

Host (Ivan Trojan): Ne. Nemám vysněný role a s každou novou rolí spíš pociťuju strach a trému, protože čím je člověk starší a čím toho víc udělal a, a čím hůř se něco povedlo, tak cítím větší závazek a zodpovědnost za to, co dělám. Takže já se spíš každý nový role bojim, než že bych se na ní těšil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Či-li nesníte ani o roli režiséra, jako to třeba udělal váš bratr? Ostatně tak trošičku, maličko šediny už by jste na to měl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ostatně také scénáristou už zčásti jste?

Host (Ivan Trojan): No, tak jako z velký části. Ale já když jsem odcházel z Vinohrad, tak jsem byl přesvědčenej o tom, že určitě v tom Dejvickým divadle si třeba do dvou do tří let zkusím divadelní režii. Na filmovou to už bych si vůbec netrouf. Ale, čím jsem zase starší, čím dýl to dělám, tak tím vidím jako, že to je strašně těžký povolání. Takže teď jsem se tomu spíš vzdálil, než bych se přiblížil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak já doufám, že alespoň trošku jsme v našem rozhlasovém povídání Dva na jednoho přiblížili našeho dnešního hosta herce Ivana Trojana. Děkujeme za váš čas. Na shledanou.

Host (Ivan Trojan): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na slyšenou. Hezký den a příští týden se na vás opět Vladimír Kroc a Naděžda Hávová těší na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu v pořadu Dva na jednoho.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.