Rozhovor s doktorkou Ivanou Plechatou
Dobrý den a dobrý poslech Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Český rozhlas už je úctyhodný kmet, včera oslavil osmdesáté narozeniny a stále je o něj celkem dobře postaráno a také není sám, má sta tisíce posluchačů. Jak je to se starými lidmi, kteří už osmdesátku překročili nebo se k ní blíží? Právě o tom si v dnešním pořadu Dva na jednoho budeme povídat s ředitelkou domova Suraider doktorkou Ivanou Plechatou. Hezký den i vám.
Host (Ivana Plechatá): Hezký den. Dobrý den.
Moderátor (Naděžda Hávová): Ivana Plechatá se narodila devátého srpna 1965 v Praze. Na Filosofické fakultě univerzity Karlovy získala v roce 1988 doktorát v oboru psychologie. V roce 89 se vrhá do politiky, je mimo jiné poradkyní Václava Klause a dva roky také poslankyní v Dolní komoře Parlamentu. V roce 98 politické vody opouští a nastupuje do domova Suraider. Ivana Plechatá je vdaná a má syna Adama.
Moderátor (Vladimír Kroc): Tak abychom začali od Adama. Jak ve vás vlastně uzrálo rozhodnutí dát se na charitu a odejít úplně z politiky?
Host (Ivana Plechatá): No, bylo to skutečně osobní, osobní rozhodnutí. Já jsem na přelomu toho devadesátého osmého roku zkrátka cítila, že bych měla začít dělat něco, co souvisí více s praxí. Protože vlastně já jsem do politiky vstoupila hned po studiích a strávila jsem tam téměř deset let. A už jsem cítila, že nechci, aby se ze mě stal takový ten politik navždy, který nemá takovou tu oporu v tom backroundu, v té, v té praxi. Takže... A také jsem cítila, že potřebuju v té době dělat něco více smysluplného.
Moderátor (Vladimír Kroc): Tak můžeme slíbit vám i našim posluchačům, že o politice dnes řeč nebude.
Host (Ivana Plechatá): To budu ráda.
Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme už sice Ivanu Plechatou v úvodu představili, ale ještě jsme nepředstavili domov Suraider a to tedy necháme na vás.
Host (Ivana Plechatá): Tak domov Suraider je v zásadě sociální zařízení, které bylo zřízeno k tomu, aby poskytovalo širokou péči seniorům, kteří již vyžadují vlastně dvaceti čtyř hodinovou péči, asistenci druhé osoby. A to péči profesionální, ošetřovatelskou. To znamená, že jim nabízíme dnes už můžu říct celý vějíř služeb. A je to tedy jak od péče v jejich domácnostech, což je osobní asistence a to si myslím, že do budoucna by i měla být obecně v péči o seniory priorita, aby vlastně co nejdéle mohli zůstávat ve svých rodinách, u svých nejbližších. Takže to je osobní asistence. Dále je to denní centrum. To je pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí zůstat přes den sami doma, ale jinak se o ně stará jejich rodina, tak, aby k nám mohli přijít. Aby vlastně jsme se o ně postarali takovou aktivizací. A potom tedy ten, kdo už nemůže vlastně čerpat tyto služby, takové ty terénní nebo ambulantní, tak nabízíme padesát sedm lůžek ať už na přechodné nebo trvalé pobyty. Kromě toho jsme samozřejmě nechtěli, abychom vybudovali izolované sociální centrum. A chtěli jsme vlastně pozvat komunitu, aby pečovala o ty seniory s námi. To znamená, že jsme tam otevřeli i takové veřejné komunitní centrum, které je samozřejmě přístupné a...
Moderátor (Vladimír Kroc): Jaký je zájem ze strany právě lidí, kteří by vám měli nějakým způsobem pomáhat?
Host (Ivana Plechatá): No, na tom to bylo od celého počátku postaveno. Proto vlastně v tom devadesátém třetím čtvrtém roce vzniklo nejprve sdružení na podporu domova Suraider a to byli právě všichni ti, kteří měli zájem na vybudování a chtěli se vlastně to, té, té péče účastnit.
Moderátor (Vladimír Kroc): On je to takový běh na dlouhou trať, vydrželi?
Host (Ivana Plechatá): Je to těžký. Vydrželi. Je jich dneska víc jak tři sta. A vlastně z nich se rekrutují naši dobrovolníci, bez kterých si vůbec práci nemůžu představit. A těch je asi padesát velmi pravidelných, téměř každotýdenních.
Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme ještě neřekli, kdo vlastně byla Suraider a kde domov Suraider můžeme najít?
Host (Ivana Plechatá): Suraider byla žena, která bohužel od nás odešla před třemi roky. Ona jako mladičká se rozhodla vlastně reagovat po svém způsobu na hrůzy, které zažila během druhé světové války, zejména v Polsku, kde sloužila jako zdravotní sestra. A vlastně chtěla vystavit jakoby takový živoucí památník všem obětem války. Takže úplně v prvopočátku Suraider začala budovat takovéhle domovy v Anglii a v Polsku pro oběti války. Ale postupně vlastně se to rozrostlo. Ona byla za svoji činnost povýšena do šlechtického stavu královnou. A vlastně ty domovy jsou dneska asi ve dvanácti zemích světa, včetně Afriky. Vlastně všude tam, kde je to potřeba.
Moderátor (Naděžda Hávová): A u nás je v Praze 4 Michle?
Host (Ivana Plechatá): Ano.
Moderátor (Vladimír Kroc): Tak pro Afriku je to asi převratná záležitost. Ono by možná stálo za to vůbec si říci, jak se liší domov Suraider od běžného domova důchodců?
Host (Ivana Plechatá): Je to, je to zejména asi takovou tou otevřeností a vlastně tím komunitním stylem, stylem péče. To znamená, že u nás se potkávají zdraví s nemocnými, mladý se starými. A vlastně oni ti naši senioři jsou schopní pořád žít v tý komunitě a snažíme se, aby žili aktivně. To znamená, že i ti, kteří jsou téměř stále upoutáni na lůžko, mají možnost, jsou každý den vlastně oblečeni do normálních šatů. Nemáme rádi pyžama a župany. A vlastně jsou vysazeni na vozík nebo na takové specielní lůžko a vlastně mohou se pohybovat pomocí asistentů po tom objektu. Oni vidí ty návštěvníky, vědí, můžou si dojít do divadla, vlastně které je v našem objektu, do galerie, do kaple. A že to skutečně je dále aktivní život, třeba že ty jejich fyzické podmínky by jim to jinak nedovolovaly.
Moderátor (Naděžda Hávová): Jenom pět procent starých lidí v Česku je klienty domovu důchodců, ostatní senioři jsou mnohdy osamělí nebo dokonce týrání. A právě staří lidé a také děti patří mezi nejrizikovější skupinu lidí. S jakými nástrahami se nejčastěji potýkají, v čem jsou nejzranitelnější?
Host (Ivana Plechatá): Jsou samozřejmě zranitelní ve spoustě věcí. Od takovejch každodenních aktivit, jako jsou nákupy nebo v dnešní moderní společnosti vybrání si peněz z banky, jednání s úřady a nebo i jednání uvnitř vlastní rodiny. A jak jste mluvila o těch pěti, pěti procentech, tak my si ani nepřejeme, aby mnoho seniorů využívalo institucionální péče. My si skutečně přejeme, aby oni co nejdéle mohli v tom svém přirozeném prostředí být. A přejeme si, aby se otevíraly další služby, jako jsou asistence, pečovatelská služba a tak dále. Velmi vítáme takové sousedské výpomoci, což ani není institucionální, jakkoli někým organizováno. Ale zkrátka, že soused vypomůže sousedce, která třeba už nemůže si na ten nákup dojít. Spíše je to o tom, aby se o těchhle lidech vědělo. Aby, aby vlastně jsme nějak preventivně působili proti tomu, aby oni se nedostali až do té úzkosti, kdy si nejsou schopni s tou moderní nebo s tou společností už vlastně poradit. Takže spíš je to o té prevenci.
Moderátor (Vladimír Kroc): Už jedenáct let se táhne příprava zákona o sociálních službách, respektive o jejich financování. S tím úzce souvisí kvalita služeb, dostupnost a tak dále. Pro lidi z neziskových organizací asi je to dost nepříjemná situace?
Host (Ivana Plechatá): To je velmi nepříjemná situace. A proto vlastně i dneska ty neziskovky se sdružují v nějaké takové zastřešující organizace. Já tady konkrétně můžu mluvit o společnosti Skok, spolku Skok.
Moderátor (Vladimír Kroc): Můžete, vy jste místopředsedkyní.
Host (Ivana Plechatá): To už není tak důležité. Ale je to vlastně sdružení, které vlastně už se snaží, sdružuje tyhle ty společnosti působící ve zdravotní a ve zdravotně sociální, v sociálně zdravotní oblasti. A snaží se právě jaksi téměř vybojovat nejenom pro své členy, ale obecně pro tenhle ten sektor lepší podmínky pro poskytování jejich služeb, ale vlastně i chránit ty, kteří čerpají vlastně ty, ty služby. To, že není ten zákon, to je velký problém, protože neexistuje systém. A dokonce některé služby, jako je osobní asistence nebo intervenční různé služby, domy na půli cesty a tak dále, tak ty vlastně vůbec nemají oporu v zákoně. To znamená, že se velmi těžko tyhle ty služby vůbec provozují. A my jsme už xkrát připomínkovali takzvaný věcný návrh zákona o sociálních službách. My už ho nazýváme věčný, přidáváme k tomu ten háček. A moc se teď snažíme, aby ten který i nový návrh, který by měl jít v červnu do vlády, aby skutečně prošel. Protože je to téměř existenční nutnost, aby ten systém a financování těchto služeb bylo, bylo uděláno.
Moderátor (Naděžda Hávová): Neziskovky a nejrůznější humanitární centra kromě zákona o sociálních službách také čekají na to, jak bude od příštího roku fungovat jejich spolupráce s kraji. Teď se totiž stále ještě obracejí na ministerstva, která se starají o financování. Myslíte si, že to bude se zástupci krajů jednodušší než s ministerskými úředníky?
Host (Ivana Plechatá): No, já bych snad pozitivně k tomu řekla, než začnu říkat negativní věci, tak snad pozitivně bych řekla, že mnoho krajů je na to připraveno. Že vlastně ministerstvo už v rámci grantového řízení na rok 2003 je přizvalo do těch různých hodnotících komisí. To znamená, že oni už zhruba věcí, co je, co je čeká. Navíc některé kraje nebo někteří krajští úředníci a politici byli natolik osvícení, že připravovali i různé komunitní plány a připravovali je v souvislosti a ve spolupráci s neziskovkami a v souvislosti i na budoucí čerpání peněz Evropské unie. Což je taková podmínka, mít jednak partnery, kteří nejsou z toho obecního nebo z toho veřejného. A jednak i to, mít ten komunitní plán, vlastně takové plánování veřejných služeb, co ten region potřebuje, jak ho region bude financovat. Pravda je ale, že bohužel ne všechny tyhle, ne všechny regiony jsou takto uvědomělé nebo takto informované. No a potom je jednak na jednotlivých neziskovkách, jednak na těch zastřešujících. Například Skok velmi intenzivně vyjednává i v různých komisích se zástupci regionů i se zástupci ústředních orgánů tak, aby ten přechod, to znamená od toho centrálního financování po to krajské, po kterém my jsme nesmírně volali. Protože si myslíme, že ty kraje nejlépe mají vidět, co jejich občané potřebují.Tak aby jaksi bez velkých zvratů a bez velkých problémů dobře, dobře prošel. Uvidíme. Děláme pro to všechno, co můžeme. To znamená jednak informace, jednak i takové jakoby vzdělávání těch neziskovek i těch samotných úředníků. Nabízíme různé kulaté stoly, reflektování a tak dále.
Moderátor (Vladimír Kroc): Kdyby někdo chtěl kontaktovat Skok, jakým způsobem může?
Host (Ivana Plechatá): Asi nejlépe přes e-mail. Je to skok@c.box.cz.
Moderátor (Naděžda Hávová): Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho. Právě dozpíval Petr Muk, písnička Ona se brání. Povídáme si s ředitelkou domova Suraider doktorkou Ivanou Plechatou. Jaké jsou v Česku vůbec podmínky k otevření nových domovů pro seniory? Kdybychom se s Vladimírem rozhodli, že zítra otevřeme domov důchodců třeba někde v Písku, co bychom pro to museli udělat? Bylo by to těžké pro nás?
Host (Ivana Plechatá): No, je to těžké právě kvůli tomu, že vlastně neexistuje ten systém. To znamená, že je celkem jasné, jak se financují taková to zařízení náležející obcím nebo krajům. Ale je velmi obtížné vlastně říci, jak by se vlastně mohly financovat ty, které do této kategorie nespadají. To jsou všechny sdružení obecně prospěné společnosti, církevní zařízení a tak dále. Ty mají možnosti samozřejmě takzvaného více zdrojového financování. Ale upřímně řečeno v dnešní době je to velice obtížné. To znamená, když za mnou dneska někdo přijde s tímto nápadem a nebyli by jste první a skutečně každý měsíc je to aspoň jeden, jeden člověk s tím nadšením. A já dycky to nadšení strašně obdivuju a vítám a mám, mám z toho radost, protože my jsme byli a jsme doufám ještě taky takoví. Ale dycky říkám, nejdřív si velmi přesně musíte rozmyslet ten celý plán a vlastně to financování, které bohužel je alfou omegou. A, a tady je skutečně třeba zdůraznit, že je to, že spíše bych vás zrazovala, pokavad byste neměli jasnou dohodu například s krajem. Který by vás vlastně měl zabraný do té své vlastně finanční stránky a aby vás ujistil, že ty vaše služby bude potřebovat a že je schopnej je podpořit. Protože nemůžeme, ještě síla, kupní síla našich seniorů není taková, aby si ty služby zkrátka mohli hradit ze svého.
Moderátor (Vladimír Kroc): Tak a jsme u toho. Protože u vás se platí několik tisíc měsíčně. V tuto chvíli se samozřejmě nabízí otázka, je to vůbec ještě charita?
Host (Ivana Plechatá): No je to služba. Ani tak se nenazýváme charitou, ale je to klasická sociální služba. Ty náklady jsou dané. Já myslím, že náklady, které máme přímé na lůžko, mluvme tedy o lůžkách, což je asi osm set korun na den, jsou poměrně srovnatelné. Pokavad si vezmeme v úvahu, jaká služba je u nás poskytována.
Moderátor (Vladimír Kroc): Jste dotovaní třeba městskou částí?
Host (Ivana Plechatá): Jsme dotovaný. Ale ta částka v loňském roce se pohybovala dvanáct korun na den na klienta. A v letošním roce bohužel nejsme na provoz dotovaný z městské části Praha 4. To znamená, abych to dokončila. Ty náklady jsou dané, ty se musí zaplatit. Jsou to mzdy, je to energie. Ta péče je poměrně dost široká, není to pouze tedy strava. Ale je to rehabilitace, je to ergoterapie a tak dále.
Moderátor (Vladimír Kroc): Jak vysoký je ten poplatek měsíčně?
Host (Ivana Plechatá): Ten měsíční poplatek se pohybuje kolem dvě stě osmdesáti až tří set korun na den. A já tady musím prohlásit, že jsme opravdu víceméně srovnatelní na přechodné pobyty se zařízeníma, které zřizují obce nebo magistrát. Kde tam se to také pohybuje řekněme dvě stě dvacet až tři sta korun na den podle závislosti služby. Klienti, kteří nemohou tuto částku platit, tak mám oprávnění jaksi jim dávat slevu ze sociálních důvodů. A pak tam máme klienty, kteří jsou za sto osmdesát korun na den. Pak samozřejmě velký problém pro nás, abychom dodotovali vlastně z našich zdrojů nebo ze zdrojů, které jsou pro nás přístupné, zhruba pět set až šest set korun na den. A to opravdu není lehké. My jsme z grantů a dotací schopni třeba získat dalších dvě stě korun, ale stejně těch tři sta korun zbývá a to je nutné pokrýt ze sponzorských darů, benefičních akcí a není to vůbec jednoduchý.
Moderátor (Vladimír Kroc): Ty benefiční akce pořádáte jednu velkou do roka a nedávno to bylo předpremiéra filmu Pupendo. Kolik peněz se tehdy podařilo vybrat?
Host (Ivana Plechatá): No, vlastně dohromady, kdybych to sečetla, tak bylo to kolem sedmi set osmdesáti tisíc. Neuvěřitelný, všechny nás to překvapilo, jsme šťastný hrozně.
Moderátor (Naděžda Hávová): Vy teď upínáte všechny síly na dostavbu pavilonu pro lidi s Alzheimerovou chorobou. Jak jste s tím daleko?
Host (Ivana Plechatá): V zásadě v létě by měla být hotová hrubá stavba. To znamená, že by ten pavilon měl být pod střechou. My jsme se k tomu odhodlali, vůbec to nebylo jednoduché odhodlání, právě z důvodu té finanční nejistoty. Ale vlastně my jsme dennodenně viděli, jak je zoufalý nedostatek míst pro takhle postižené lidi. A jak jsou zoufalí nejenom oni, ale opravdu užší i širší rodiny. Jak ty rodiny už nezvládnou tu péči a potřebují třeba odpočinek, třeba jenom na tři týdny na čtyři týdny odpočinek. Z toho důvodu jsme se rozhodli, protože v zásadě v Praze takové to specializované lůžkové zařízení není a vůbec v České republice je jich, že byste je spočítali na prstech u rukou. Či-li ta potřeba je obrovská. Schází nám, pravda je, že nám dneska schází asi šestnáct milionů korun. Podařilo se nám získat asi osmnáct nebo devatenáct milionů korun. My věříme, že v letošním a příštím roce by se to mělo podařit, takže v roce 2004 bychom rádi otevřeli. Ale opravdu to záleží na tom, jak, jak se nám podaří ty peníze dát dohromady.
Moderátor (Naděžda Hávová): Tak určitě pavilon pro lidi s Alzheimerovou chorobou je teď první cíl. Přesto neuvažujete o tom, že by se domov Suraider kromě Prahy otevřel ještě v nějakém jiném městě u nás v zemi?
Host (Ivana Plechatá): My zatím s tímhle tím nepočítáme. A je to i vlastně, že sledujeme takovou politiku i svým způsobem naší mateřské organizace Suraider Ker ve Velké Británii. My se domníváme, že v České republice spíše půjdeme cestou šíření know how, pokud o něj někdo bude stát, než že bychom budovali další, další domovy. Je to know how takové té otevřené péče, aktivní, aktivní péče, aktivního stáří, důstojného, láskyplného a tak dále. My se spíš dneska myslím, že se dostáváme i jako Česká republika, než že by nám museli z venku pomáhat vlastně a organizovat tady a budovat tady něco nového. Myslím, že my dneska spíše budeme schopni pomoci i tam venku. I v těch zemích, které jsou méně rozvinuté. A proto bychom i v budoucnu chtěli pomáhat třeba v takových projektech pro seniory, které otvírají v Kosovu, v Albánii a tak dále.
Moderátor (Vladimír Kroc): Co to pro vás znamená, že si můžete tedy používat ten název domov Suraider? Získáváte prostředky ze zahraničí nebo je to jenom to know how?
Host (Ivana Plechatá): Získáváme nějaké prostředky ze zahraničí. I když pravda Anglie si myslela, že budeme dávno nezávislí na jejich dotacích. Ale i tak jsme, musíme dneska získávat kolem třech, třech a půl milionů právě z anglické Suraider Ker. Ale jinak domov Suraider je velký závazek. Že vůbec neseme to jméno Suraider, tak je pro nás velkým závazkem, že ta péče, kterou, kterou poskytujeme a máme tu práci rádi a....
Moderátor (Vladimír Kroc): Kontrolují vás nějak Britové, že skutečně dodržujete ty standardy?
Host (Ivana Plechatá): Samozřejmě, že, že oni to kontrolují. Jednak máme v naší správní radě členy z britské centrály. Já jako projekt manager jsem odpovědná za to, že jim pravidelně chodí zprávy, jak hospodaříme, jakou péči poskytujeme, jak kvalitní péči poskytujeme. A takže to určitě, určitě, hlídaný, hlídaný je a je to správný, že je to hlídaný. Ale pokavad jste začal mluvit o standardech a kvalitě péče, tak to je přesně na co my zoufale čekáme. I tady neziskovky v České republice. A podíleli jsme se vlastně na vytvoření těch standardů kvality, kvality péče a mělo by to být právě součástí toho zákona.
Moderátor (Naděžda Hávová): Řekněte, co ředitelku domova Suraider teď nejvíc pálí a naopak z čeho má největší radost?
Host (Ivana Plechatá): Tak já začnu od té, od toho co nás pálí, abych skončila optimisticky. Asi nás pálí ta nejistota. To znamená, že bych velmi ráda měla jistotu, že i v roce 2004 budeme poskytovat stejnou šíři služeb, jakou poskytujeme letos. A co mě těší? Že vždycky i v té nejhorší situaci, kdy s mými spolupracovníky takzvaně, jestli si můžu dovolit ten termín, padáme na ústa a jsme depresivní a říkáme, nic se nedaří. Tak pak najednou přijde prostě někdo a nemusí přijít ani s financema, ale prostě přijde se srdcem na dlani a nabízí nám pomoc. A přijdou dobrovolníci a řeknou, my vám jdeme pomoc tý vaší práci. A vždycky se zkrátka takovej někdo ukáže a je to skvělý.
Moderátor (Vladimír Kroc): Celou půlhodinku jsme si povídali, tedy necelou půlhodinku, o důstojném stáří. Určitě, protože s tou realitou jste dennodenně se setkáváte, konfrontována jste s ní, chtěl jsem říct. Přemýšlíte o svém stáří, bojíte se ho? Jste mladá žena.
Host (Ivana Plechatá): Já jsem optimista od přírody, takže nebojím. Věřím, že pokavad bude aktivní a pokavad mně osud dá zdraví, tak se ho nebojím.
Moderátor (Naděžda Hávová): Díky, že jste si udělala volnou půlhodinu a přišla si s náma popovídat. Přejeme hodně síly do další práce. Loučíme se nejen s naším dnešním hostem šéfkou domova Suraider doktorkou Ivanou Plechatou, ale také s vámi. Na shledanou.
Moderátor (Vladimír Kroc): Na shledanou.
Host (Ivana Plechatá): Na slyšenou.
Moderátor (Vladimír Kroc): Pěkný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu vám přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.