Roky v Minkovicích. Příběh politického vězně Petra Hauptmanna a také Jiřího Gruntoráda a někdejšího bachaře Josefa Vondrušky
Letos uplyne deset let od chvíle, kdy se uzavřel soudní proces s bývalým bachařem (v dobové terminologii „vychovatelem“) z věznice v Minkovicích Josefem Vondruškou. Ve věznici pracoval v letech 1972–1990, po pádu komunismu působil jako poslanec a také komunální politik Komunistické strany Čech a Moravy.
Soudy, u nichž svědčilo několik politických vězňů, se táhly do dubna 2014, kdy byl Vondruška s definitivní platností osvobozen – podle posledního verdiktu se nepodařilo prokázat, že jako bachař týral vězně Jiřího Wolfa a že se dopustil zneužití pravomoci veřejného činitele.
Minkovice patřily k nejhorším československým kriminálům a případ dobře ukazuje, jak nedůsledně a vágně se český právní systém po pádu komunismu vyrovnával s režimisty, kteří se ještě v 80. letech podíleli na perzekuci lidí pronásledovaných z politických důvodů.
O Vondruškově celkovém působení rozsudek nic neříká: soud zkoumal pouze jeden konkrétní případ jeho možné zvůle a rozhodl ve prospěch někdejšího bachaře kvůli nedostatku důkazů – šlo prý o tvrzení proti tvrzení. Jiří Wolf přitom se svým svědectvím nepřišel až dlouho po listopadu, sepsal je již v roce 1981.
Ředitel knihovny Libri prohibiti, někdejší disident, signatář Charty 77 a vězeň z Minkovic Jiří Gruntorád o Vondruškovi řekl: „Byl neuvěřitelně aktivní. Jeho smysl pro spravedlnost nelze pojmenovat jinak než šikana. Neustálými kázeňskými tresty zhoršoval život vězňů.“
Vondruška v roce 2006 prohlásil: „Nemám důvod se za cokoli stydět. Naopak jsem hrdý, že jsem chránil poctivé občany před různými parazity, a to mnohdy velmi společensky nebezpečnými.“
Závěr „causy“ je příznačný: v roce 2016 vysoudil Josef Vondruška odškodnění, podle ČTK mu Obvodní soud v Praze 2 přiřkl 51 tisíc korun kvůli „nesprávnému úřednímu postupu“ a dalších 70 tisíc za újmu, údajně způsobenou samotným trestním stíháním.
V Příbězích 20. století se věnujeme především případu Petra Hauptmanna, který byl v Minkovicích vězněn, zazní v nich i obsáhlejší vzpomínka zmíněného Jiřího Gruntoráda.
Případ vymyšleného špióna
Petr Hauptmann se narodil 7. srpna 1946. Navzdory mizernému kádrovému profilu (otec byl politický vězeň) se mu podařilo vystudovat. Vysokou školu stavební skončil roku 1971 a nastoupil jako projektant do podniku, který rekonstruoval památkové objekty. Záhy po něm ovšem vedení chtělo, aby se stal členem KSČ. Hauptmann si raději našel nové místo u Ústřední celní správy.
Pracoval jako projektant budov: nesměl jezdit služebně do kapitalistické ciziny, nesměl vědět nic, co by souviselo se státním tajemstvím. Na konci 70. let v něm čím dál víc sílil pocit, že v komunistické diktatuře už nemůže žít: jeho ženu z politických důvodů šikanovali v zaměstnání, zdálo se, že tzv. normalizační režim vydrží na věky.
V té době už byl Josef Vondruška bachařem a v jeho služebním hodnocení z roku 1975 stálo: „Stržm. Vondruška Josef je členem KSČ od 18. 1. 1967. Plně podporuje politiku KSČ a tuto důsledně obhajuje. (…) Je průměrně politicky vyspělý a třídně uvědomělý. Má dobrý vztah k SSSR a ostatním státům tábora socialismu.“
V Zápisu o provedeném pohovoru ve vedení útvaru s por. Vondruškou ze dne 25. ledna 1978 se ovšem také píše: „Ve vztahu k odsouzeným a práci s nimi je nutné zvažovat jednotlivé zákroky, zejména použití mírnějších prostředků, a je třeba se vyvarovat jednání s odsouzenými, zejména konfliktními o samotě. Toto provádět vždy za přítomnosti dalšího příslušníka.“
V říjnu 1982 se Petrovi Hauptmannovi naskytla unikátní příležitost emigrovat; protože nikdo jiný nebyl po ruce, poslali ho nadřízení, aby jako náhradník za nemocného kolegu nastoupil do komise, která měla zkontrolovat most na hranicích s Německem: „Útěk byl překvapivě jednoduchý. Byli jsme se podívat na uložení mostu na české i bavorské straně, potok tvořil hranici, já jsem se na té bavorské straně nenápadně zdržel a už jsem se za ostatními nevrátil.“
V západním Německu dostal inženýr Hauptmann bez obtíží politický azyl, k jeho emigraci se nicméně vázal vážný problém: v ČSSR nechal rodinu a představoval si, že manželku a děti dostane do svobodného světa prostřednictvím Červeného kříže. Jeho syn však vážně onemocněl, cesta za železnou oponu nepřipadala v úvahu, a tak se Petr rozhodl, že pojede zpátky domů. Do ČSSR dorazil v prosinci 1982, po dvou měsících.
Téměř rok byl Petr Hauptmann vyšetřován na svobodě: „Našel jsem si místo, začal jsem pracovat, a teprve 12. září 1983 mne příslušníci Státní bezpečnosti (StB) zatkli. Matka ten den slavila šedesátiny.“ Hned první den vazby mu advokátka, přidělená ex offo, oznámila: „Není co obhajovat. Budete souzen a odsouzen za špionáž." Byl z toho v šoku.
V usnesení o zahájení trestního stíhání pak stálo, že Petr Hauptmann „v době svého nelegálního pobytu v NSR pracovníkům speciálních služeb NSR a USA vyzradil utajované skutečnosti“. Obvinění bylo absurdní: za prvé Petr Hauptmann žádné utajované skutečnosti neznal (a znát nesměl), za druhé v Německu absolvoval pouze běžné azylové řízení. Přesto ho Městský soud v Praze (za předsednictví JUDr. Vladislava Šímy) poslal na deset let do vězení.
Soud se konal 8. až 9. února 1984. Poté byl Petr odvezen do Minkovic, kriminálu poblíž Liberce. Tehdy již Josef Vondruška dle dalšího služebního hodnocení „ukončil s vyznamenáním studium VUMLu v Liberci a byl vybrán pro práci lektora OV KSČ“.
Minkovice a práce pro n. p. Preciosa
Petr Hauptmann na příjezd do Minkovic vzpomínal: „Byla to pro mě šokující záležitost, zážitek jak z jiného světa. Věděl jsem, že jsem se ocitl někde, kam nepatřím. Minkovice, to byla věznice pro normální lupiče, zloděje a vrahy. A mezi nimi pár lidí jako já… Kamarády jsem vůbec neměl, s nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Říkal jsem si: spadl jsem do jámy a musím to přežít. A musím přežít tak, abych na tom byl zdravotně co nejlíp, abych psychicky neutrpěl a abych se neměl za co stydět. Naštěstí mne zavřeli v době, kdy už jsem přestal být pro jiné vězně sexuálně přitažlivý.“
Nejdřív pracoval jako vězeň-skladník, ale pak po něm bachaři chtěli, aby za to, že má teplé a klidné místo, udával spoluvězně. Odmítl, a tak ho poslali do brusírny skla podniku Preciosa, kde musel plnit tvrdé normy, od nichž se odvíjela výše kapesného nebo povolení dostat balíček. S několika dalšími politickými vězni v podstatě nepřišel do styku.
Podmínky ve vězeňské provozovně popsal Jiří Gruntorád, který byl v Minkovicích na počátku 80. let, ještě před Hauptmannem: „Práce se nedala stihnout a navíc tam byla pořád zima. V říjnu začalo sněžit a v květnu ještě sněžilo, vězně zapřahali do sněžného pluhu. Obtížně se to popisuje. Když jsem poprvé přišel pracovat do provozovny národního podniku Preciosa, myslel jsem, že jsem v pekle. Viděl jsem v oblacích páry neuvěřitelně rychle kmitající postavy oblečené do jakýchsi zbytků montérek. A za chvíli jsem, stejně jako oni, kmital i já.“
„Když směna skončila, museli jsme několik hodin pod dohledem bachařů dokola v šestistupech pochodovat po dvoře,“ vzpomínal na Minkovice další z tamních vězňů, polistopadový ministr životního prostředí Ivan Dejmal v rozhovoru pro týdeník Respekt: „Pořád pro nás vymýšleli nějakou práci navíc – v zimě přehazovat sníh, v létě různé brigády. V noci místo spaní jsme museli držet kontrolní hlídky nad ostatními, kdo usnul a nachytali ho, strčili ho na několik dní na samotku.“
Svědectví Petra Hauptmanna, které poskytl Respektu v roce 1992: „Pracovní doba byla osm hodin a dělalo se ve vražedném tempu šest dní v týdnu po celý rok. Samozřejmě bez dovolených. Během směny byla patnáctiminutová přestávka na oběd. Jedli jsme přímo v hale. Hlídali nás příslušníci SNB, ale mistři byli civilní. Mohu říci, a řada kolegů to jistě potvrdí, že tihle civilové z Preciosy se často chovali hůř než bachaři.
Já jsem brousil ověsy na křišťálové lustry. Vývozní zboží. Fyzicky to byla velmi náročná práce. Člověk si prakticky bez přestávky osm hodin pohazoval šestikilovým aparátem, který různě upínal do brusu, do leštičky atd. Za neplnění normy se trestalo tzv. dírou, tedy samovazbou. A samozřejmě sníženými příděly jídla, kterého bylo i tak strašně málo. U lidí tam byly docela běžné váhové úbytky o patnáct, dvacet, ale i o čtyřicet kilo.“
Návštěvu příbuzných povolili Petrovi Hauptmannovi jednou za půl roku: „Měl jsem zvláštní režim, u každé návštěvy byli dva estébáci, kteří hlídali, o čem se bavíme. Seděli jsme kolem stolu, osobní kontakt byl zakázaný.“ Na návštěvu směli vždy jen dva dospělí: „Když syn dospěl, musel jsem volit, koho pozvu: jeho, manželku, matku. Na to do smrti nezapomenu, to bylo šílené dilema.“
Petr Hauptmann nebyl bit, ale trestali ho například korekcí, které se říkalo „díra“: „Jednou se mě vychovatel zeptal: ‚Proč s námi, člověče, nespolupracujete? Vždyť byste se měl dobře.' Řekl jsem mu, že se chci po návratu domů podívat do zrcadla. No a už jsem šel na díru.“ Přímé fyzické týrání nezažil: „Slovní šikanování ano, ale za dobu, co jsem byl v Minkovicích, mě nikdo nezmlátil, ani jsem nic podobného neviděl. To se dělo na samotkách, kde nebyli svědci.“
Jiří Gruntorád: „Norma byla tvrdá – když jste ji neplnil, přišel jednoduše trest, většinou korekce, tedy samovazba. Jednou jsem do korekce musel i na Vánoce: okno nešlo zavřít a já se ráno probudil zasněžený. Místo záchodu byla díra do země, která v zimě zamrzala, a v létě z ní lezly krysy. Spalo se na betonovém kvádru uprostřed, na který se večer položila prkna. Matrace nebyly.“
V posledních hodnoceních Josefa Vondrušky (například v Návrhu na vyznamenání medailí Za zásluhy o obranu vlasti z roku 1987) stojí: „Soudruh Vondruška je dlouholetým, třídně uvědomělým a politice KSČ plně oddaným členem strany. Proto byl vyslán ke studiu VŠ SNB. Ve studiu dosahuje trvale velmi dobré studijní výsledky a patří k nejlepším a nejaktivnějším studentům na ročníku. Je členem kolektivu soutěžícího o titul Vzorná učební skupina VŠ SNB a držitelem odznaku Vzorný student VŠ SNB.“
Komplexní služební hodnocení z roku 1989 praví: „Úkol úspěšně absolvovat VŠ SNB, kam byl vyslán v srpnu 1984, splnil dne 22. 7. 1988 vykonáním státní závěrečné zkoušky. Dne 20. 12. 1988 vykonal rigorózní zkoušku na PF UK Praha. Jde o člověka zdravě ctižádostivého, svědomitého a důsledného, s velmi silnou vůlí. To potvrzuje i skutečnost, že ve velmi krátké době po ukončení studia složil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní zkoušky a získal titul doktora práv.“
Petr Hauptmann o Vondruškovi v roce 2006: „Byl to takový ten typ, co kolem sebe pořád mával obuškem a křičel. Měl hodně komplexů, které si kompenzoval právě násilím na vězních.“
Jak to skončilo?
Po více než pěti letech, které Petr Hauptmann prožil v Minkovicích, se komunistický režim zhroutil: „Naštěstí nám i v listopadu 1989 dovolili dívat se na zprávy v televizi. Když jsem na obrazovce viděl Karla Kryla, bylo mi jasné, že půjdu domů. Už jsem jen čekal, kdy to přijde.“ 16. ledna 1990 udělil nově zvolený prezident Václav Havel Petrovi Hauptmannovi milost.
Věznice v Minkovicích byla zrušena v únoru 1990. Josef Vondruška měl před sebou politickou kariéru. Podnik Preciosa, který se opíral o otrockou práci vězňů, řídil už v 80. letech jeho pozdější majitel, miliardář Ludvík Karl. K minulosti se nevyjadřuje, o tom, že by snad Preciosa měla alespoň částečně odškodnit někdejší vězně, nebyla nikdy řeč. V roce 2015 prezident Miloš Zeman udělil Ludvíku Karlovi medaili Za zásluhy o stát.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
