„Rakovinová“ mapa
Mapy turistické, autoatlasy, mapy povrchu Měsíce, vinných stezek nebo válek. Mapy mohou být různé. Praktické, kuriózní i bláznivé. V Číně ale vznikla mapa, která se přeci jen trošku vymyká, jde o mapu rakovinovou. Nevydal ji žádný oficiální úřad, ale skupina aktivistů. K dispozici je na internetu a nabízí přehled obcí a vesnic, kde lidé ve velkém počtu umírají na nádorová onemocnění způsobená znečištěním.
V nejlidnatější zemi světa ovládané komunistickým režimem se k této mapě nedostanete, nikdo ji pochopitelně nevydal a internet je blokován. Pokud máte informace získané v zahraničí a do některé z těchto obcí vyrazíte, počítejte s tím, že se o vás úřady či policie začnou okamžitě zajímat. Sám to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.
Jednou z "rakovinových" vesnic je Sia-tien v provincii Che-pej. Protíná ji jediná úzká asfaltka lemovaná cihlovými domky obehnanými vysokou zdí. Několik stovek lidí odsouzených k životu v zamořené obci s jedovatou říčkou. Většina obyvatel je totiž závislá na půdě, ve které pěstuje kukuřici a z níž získává krmivo pro dobytek. Umírají ale všichni. Do vody vypouští nebezpečný odpad jak nedaleká ocelárna, tak i papírny a další podniky.
A řešení? Ze strany místní vlády vskutku originální. Obyvatelé vesnice dostávají balenou vodu, aby nemuseli brát tu ze studny. Půda je jim následně odebrána.
Rozhodl jsem se do Sia-tien vyrazit den před oslavami 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky. Okamžitě jsem ale vzbudil pozornost. O problému se mnou chtěl mluvit málokdo, a pokud přeci jen někdo, okamžitě se objevil soused a odvedl dotyčného pryč.
Strach byl všudypřítomný. Nakonec jsem přeci jen vyzpovídal tři rodiny. Jeden z mužů mi pak poradil, že nejvíce informací má pan Čchi. Vydal jsem se k jeho příbytku, vstoupil do dvora, kde seděla jeho žena. V tu chvíli však před vchodem zaskřípaly brzdy. Spatřil jsem dvě černá auta, ze kterých vyskákalo na osm mužů. Bylo jasné, že je zle a mé tušení se potvrdilo ve chvíli, kdy jim asi čtyřicetiletá žena ukázala prstem: "Tam šel, dovnitř."
Okamžitě mě obstoupili, jeden z nich se představil jako šéf propagandy okresu a žádal mne, aby šel dále do domu. Asi si nepřál žádné divadlo na veřejnosti. Odmítl jsem, ukázal novinářský průkaz a chtěl volat policii. Místo toho se mne zkoušeli násilím zavléci dovnitř.
Venku se mezitím shromáždil dav a já zkusil vyjednávat. Trval jsem na přítomnosti policie a dále odmítal jít s nimi do domu. Není třeba si domýšlet, co by se dělo uvnitř. K úhoně by mohla přijít nejen má maličkost, ale i veškerá technika. Ostatně, případy, kdy tajní vytáhli zahraniční reportérku sedící už v autě přímo za vlasy, vtrhli do hotelového pokoje japonské agentury přímo v Pekingu nebo zmlátili hongkongské žurnalisty v Sin-ťiangu a dokonce je obvinili z vyvolávání násilností mezi Ujgury a Chany, nejsou výjimkou.
Se slovy, že z vesnice hned odjedu, jsem proto rázně vykročil k taxíku a raději se neotáčel. Cítil jsem, jak je mám v patách. Po chvíli jsme ujížděli pryč, sledovali nás ale dlouhé desítky kilometrů až na hranici provincie, k dálnici vedoucí do hlavního města.
Druhý den ráno vypukly mohutné oslavy "šťastné a spokojené země tvořící harmonickou společnost". Mimochodem, cestou do vesnice Sia-tien jsem míjel transparent se slovy "Harmonickou společnost vybudujeme, i kdybychom proti určitým silám měli použít násilí". Ať žije 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky!
Robert Mikoláš, Český rozhlas, Čína
