Radiofórum - zprávy 31. prosince 2007

r_2100x1400_radiozurnal.png
r_2100x1400_radiozurnal.png
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Za vraždu Honzíka Rokose hrozí jeho matce až výjimečný trest

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
S podrobnými zprávami je ve studiu Naďa Procházková.

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Hezký večer. Za vraždu pětiletého Honzíka Rokose hrozí jeho matce až výjimečný trest odnětí svobody. Na Antonii Staškovou a jejího partnera Pavla Grepla uvalil ústecký okresní soud vazbu, protože by mohli uprchnout a mařit tak trestní řízení. Otec ubodaného chlapce si stěžuje na postup policie, která podle něj celý případ podcenila. Další informace má Pavel Otto.

Pavel OTTO, redaktor:
Roman Rokos hledal svého syna na vlastní pěst dlouhé měsíce. Nechápe, proč muži zákona vyhlásili pátrání po malém Honzíkovi až letos v srpnu, tedy dva měsíce po jeho únosu, a navíc nezveřejnili fotografie Staškové ani Grepla.

Roman ROKOS, otec Jana Rokose:
Už hrozně moc dlouho nazpátek sem upozorňoval policii a prosil jsem je, aby do pátrání zahrnuli i Pavla Grepla, kterej se vlastně s nima pohyboval.

Pavel OTTO, redaktor:
Rokos žádá pro svoji bývalou přítelkyni i jejího druha doživotní vězení. S jeho názorem na práci táborských policistů s ním souhlasí Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí.

Marie VODIČKOVÁ, předsedkyně Fondu ohrožených dětí:
Pátrání mělo být prováděno mnohem intenzivněji tak, že jde o dítě, které je v rukou velmi rizikové osoby.

Pavel OTTO, redaktor:
Rokos upozorňoval policii na podivnou smrt dvou malých dětí, které Stašková v minulosti porodila, i na to, že později týrala svoji dceru. Inspekce ministra vnitra ani Policejní prezidium se zatím nechtějí k případu vyjadřovat. Postup táborských vyšetřovatelů začala prověřovat Krajská policejní správa z Českých Budějovic.

V lékárnách se chystají velké změny

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Fronty v lékárnách zřejmě nezmizí ani po novém roce. Odbavení jednoho zákazníka bude totiž trvat déle. Zaměstnanci lékáren se zároveň musí naučit zvládat počítačový systém upravený podle zdravotnické reformy. Jak připomíná redaktorka Pavla Dluhoschová, po Novém roce se v lékárnách chystá něco jako malá revoluce.

Pavla DLUHOSCHOVÁ, redaktorka:
Ta největší změna, která nás čeká, budeme platit třicet korun za každou položku na receptu. A kdo si z poplatků hlavu dělat nemusí?

Michal HOJNÝ, viceprezident České lékárnické komory:
Budou osvobozeny čtyři skupiny pacientů. Pacienti v hmotné nouzi, děti dětských domovů a pacienti, kterým bude nařízena ochranná ústavní léčba a pacienti, kteří budou v karanténě v důsledku infekčního onemocnění.

Pavla DLUHOSCHOVÁ, redaktorka:
Lidé v hmotné nouzi se budou muset prokázat potvrzením okresního úřadu ne starším než jeden měsíc. Upozorňuje Michal Hojný, viceprezident lékárnické komory. Její prezident Stanislav Havlíček si ale myslí, že po Novém roce to pro naše kapsy nebude zas tak velké drama.

Stanislav HAVLÍČEK, prezident České lékárnické komory:
Tento poplatek regulační bude kompenzován ve výsledné ceně těch léčivých přípravků, takže výsledná částka by měla být blízká té současné.

Pavla DLUHOSCHOVÁ, redaktorka:
Pacientům by měla ulevit další novinka. Lékárníci budou moci změnit to, co vám předepíše lékař, pokud tedy existuje levnější lék se stejnou účinnou látkou, v lékárně vám ho doporučí a sami se rozhodnete, co budete užívat.

Půl milionu Čechů si nevyměnilo staré řidičské průkazy

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Zhruba půl milionu lidí má řidičský průkaz, který o půlnoci přestane platit. Jde o průkazy z let 1964 až 1993. A jak upozorňuje mluvčí ministerstva dopravy Karel Hanzelka, pokud vyjedete na silnice s neplatným oprávněním, hrozí vám pokuta, protože se dopustíte přestupku.

Karel HANZELKA, mluvčí ministerstva dopravy:
Je to totéž, jako by si zapomněl řidičský průkaz doma. Policista při silniční kontrole má poměrně širokou škálu postihů, je to od domluvy, to znamená ústní výtka, až po dva tisíce korun v blokové pokutě a pokud s tím člověk nesouhlasí, tak to jde do správního řízení, kde je pokuta od patnácti set korun až do dvou a půl tisíce, takže dva a půl tisíce korun je maximální teoretická pokuta.

Belgie vyhlásila pohotovost kvůli možným teroristickým útokům

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Dnešní silvestrovské oslavy v Bruselu zřejmě poznamená hrozba terorismu. Tamní ministerstvo vnitra totiž udržuje stav pohotovosti, který byl vyhlášený těsně před Vánocemi. Proč a co to znamená pro Bruselany, to se ptám přímo na místo zpravodaje Českého rozhlasu Víta Pohanky. Dobrý večer.

Vít POHANKA, zpravodaj Českého rozhlasu:
Hezký silvestrovský podvečer. Tradiční ohňostroj v centru Bruselu dnes o půlnoci nebude. Stánky na tržnici v centru města by měly zavírat už teď, pokud nezavřely, protože ta doba byla určená na osmnáctou hodinu, ledové kluziště a velké ruské kolo se mají v centru města zavřít asi dnes v osm hodin večer. Belgické ministerstvo vnitra, připomenu, vyhlásilo pohotovost kvůli tomu, že policie zatkla čtrnáct lidí podezřelých z přípravy útěku islámského teroristy Nizára Trabelsího z vězení u Bruselu těsně před Vánocemi 21. prosince. Pro nedostatek důkazů je sice policisté museli propustit, ministr vnitra Patrick Dewael dnes ale zmínil, že policie má v rukou i jiné informace zpravodajských služeb. Belgické úřady prostě neberou teroristickou hrozbu vůbec na lehkou váhu. V každém případě, jak jsem zatím dnes mohl vidět v ulicích Bruselu, tak nijak se to, alespoň do večerních hodin, neodrazilo v tom, jak by lidé chtěli Silvestra slavit, ale to se samozřejmě může změnit s tím, že možná o půlnoci v centru Bruselu opravdu bude málo lidí nebo přinejmenším méně lidí než jindy.

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Děkujeme. Tolik z Bruselu náš zpravodaj Vít Pohanka.

Nový rok už přivítali v nejlidnatějším australském městě Sydney

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Nový rok už přivítali v nejlidnatějším australském městě Sydney. Oslavy se tradičně soustředily v tamním přístavu. Vše sledovala naše spolupracovnice v Austrálii Pavla Hůlová.

Pavla HŮLOVÁ, spolupracovnice Českého rozhlasu:
Záplava pyrotechniky proměnila Harbour Bridge téměř v ohňový vodopád, po kterém byl přímo na mostě hlavní světelný efekt, letos v podobě přesýpacích hodin. Světlice vypalované lidmi i počítači létaly do vzduchu ze sto dvanácti míst přímo na mostě a z šesti lodí rozmístěných v různých místech zálivu. Spektakulární ohňostroj sledovaly statisíce lidí, z nichž mnozí čekali na vyvrcholení večera už od ranních hodin, aby si zajistili dobrý výhled.

Ve Francii vstupuje v platnost zákaz kouření

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Ve Francii se dnes naposledy rozloučí se starým rokem v zakouřených barech a restauracích. Jak informuje z Paříže zpravodaj Českého rozhlasu Jan Šmíd, hned od zítřejšího dne totiž vstupuje v platnost zákaz kouření. Letošní Silvestr je ale zajímavý i tím, že z bezpečnostních důvodů jsou ve Francii zakázány petardy.

Jan ŠMÍD, zpravodaj:
V ulicích Paříže bude hlídkovat na čtyři a půl tisíce policistů. Kolem míst, kde se očekává nejvíce lidí, tedy ChampsElysées, Trocadéra či v blízkosti Eiffelovky u Martových polí, byly vytvořený zvláštní policejní stanice. V centru města je zakázáno parkování a policisté jsou připraveni kontrolovat ve zvýšené míře řidiče, zdali nepožili alkohol. V celé Paříži platí přísný zákaz používání petard. Večírky mnoha restaurací jsou symbolicky poslední kuřácké. Od zítřejšího dne totiž vstupuje ve Francii v platnost zákon zakazující kouření v restauracích a barech.

Televizní zábava na Silvestra Čechy neláká

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Mnozí Češi tráví poslední den v roce před televizní obrazovkou. Mediální analytici dokonce spočítali, že si dnes večer pustí televizi až čtyři miliony lidí. Reportérka Michaela Vetešková se proto vydala do pražských ulic zjišťovat, jak příchod Nového roku někteří z vás oslaví. Překvapivě zjistila, že televizní zábava Čechy neláká.

osoba:
V práci. Ušetřím a vydělám.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
Kdybyste mohl být doma, strávil byste Silvestra před televizní obrazovkou?

osoba:
Ne, mě to nebaví.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
Na Václavském náměstí v Praze vrcholí přípravy na dnešní silvestrovskou show jedné z televizních stanic. Tady jsme se lidí ptali, jak se připravují na dnešního Silvestra.

osoba:
No, to nevíme, asi, asi půjdem někam se podívat večer.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
Televizní zábava vás asi neláká.

osoba:
Spíš ne. To spíš něco venku.

osoba:
Budu doma, protože Silvestra neslavím.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
A budete se u toho dívat na televizi?

osoba:
Ne. Nebudu, určitě ne.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
Jestliže mediální experti tvrdí, že čtyři miliony Čechů dnes zapnou televizní obrazovku, tak bych měla při této náhodné anketě potkat skoro každého druhého Čecha, který před televizní obrazovku usedne.

osoba:
Budeme doma a budeme se mít rádi.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
A budete u toho mít puštěnou televizi?

osoba:
Asi ne.

osoba:
V rodině, v kruhu rodinným.

Michaela VETEŠKOVÁ, reportérka:
A bude vám u toho hrát televize?

osoba:
Ne. Ze zásady nikdy. Vypínáme. Nechceme televizi.

Kauza zavražděného chlapce Jana Rokose

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Naše první téma je ale bohužel tragické. Matka zavražděného pětiletého Jana Rokose a její druh jdou do vazby. Rozhodl o tom ústecký okresní soud. Chlapec byl pohřešován několik měsíců. Minulý pátek ho policisté našli mrtvého v autě. Maximální možný trest pro bývalou přítelkyni a jejího partnera požaduje otoc, otec zavražděného Honzíka Roman Rokos. Jak řekl Radiožurnálu, za smrt syna může i laxní přístup policie a úřadů.

Roman ROKOS, otec Jana Rokose:
Už hrozně moc dlouho nazpátek jsem upozorňoval policii a prosil jsem je, aby do pátrání zahrnuli i Pavla Grepla, kterej se vlastně s nima pohyboval, my jsme to věděli, a nebyli schopný to udělat vlastně do poslední doby, až to jsem si byl prostě stěžovat u policejního ředitele. A prostě to je asi hlavní věc, proč celý se to takhle protahovalo a skončilo to tak, jak to skončilo.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Radiofórum je teď ve spojení s ústeckou reportérkou Ivanou Solníčkovou, která případ sleduje. Dobrý den.

Ivana SOLNÍČKOVÁ, reportérka:
Dobrý den. Po pětiletém chlapci z Tábora pátral jeho otec od srpna letošního roku. Matka ale i s druhem a se synem zmizela ze svého bydliště na Chebsku a schovávala se na různých místech naší republiky. Podle kriminalistů chlapce zabila začátkem prosince a tělo pak vozila celou tu dobu v autě až do minulého pátku, kdy ho chtěla spolu se svým druhem zahrabat na odlehlém místě na Mostecku.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Tam právě ale zasáhli místní policisté. Byla to náhoda?

Ivana SOLNÍČKOVÁ, reportérka:
Ano, byla to náhoda. Městští strážníci si pouze všimli zaparkovaného vozu v areálu bývalého kravína a rozhodli se ho kontrolovat. Ovšem při té kontrole osádky zjistili, že jde o hledanou ženu a muže a přivolali státní policisty, no, a ti už v autě našli tělo mrtvého chlapce. Přivolaný lékař pak zjistil, že chlapec už je mrtvý několik dní.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Soud tedy dnes oba aktéry vraždy poslal do vazby, možné aktéry vraždy poslal do vazby. Jaký trest jim hrozí?

Ivana SOLNÍČKOVÁ, reportérka:
Tak, jak matce, ta i jejímu druhovi hrozí výjimečný trest. Maximální trest, jak už jsme měli možnost slyšet, požaduje i otec mrtvého chlapce, který zároveň nechal prošetřit postup policie, která po chlapci pátrala. Podle otce policie mohla celé té tragédii zabránit. Práci kriminalistů teď tedy bude prověřovat Policejní prezidium a ještě dodám aktuální informace na závěr. Chlapec zemřel na následky dvou bodných ran do horní části hrudníku. Kdy ale přesně zemřel, tak to zatím dnešní pitva neprokázala.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Říká ústecká reportérka Ivana Solníčková. Díky za rozhovor.

Ivana SOLNÍČKOVÁ, reportérka:
Na slyšenou.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Nešlo pátrání po malém Honzíkovi urychlit? Otec pětiletého chlapce si myslí, že policie nepostupovala správně, že byla laxní a dostatečně neprověřovala informace, které jí předal. Dá se to zpětně ověřit? Na to sem se zeptal advokáta Tomáše Sokola.

Tomáš SOKOL, advokát:
Nepochybně se to dá ověřit. V této chvíli samozřejmě z veřejných zdrojů není dostatek informací, ale jistě se dají prověřit postupy, které policie, které realizovala poté, co od otce obdržela oznámení a samozřejmě se dá ověřit i to, jaké to oznámení bylo, to znamená, co té policii sděloval.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Jakým způsobem se to dá ověřit?

Tomáš SOKOL, advokát:
No, tak vesměs o všech policejních úkonech se vedou záznamy, jsou to takzvané úřední záznamy, nebo nějaké jiné dokumenty, ze kterých vyplývá, jak policie reaguje na podnět, řekněme, k zahájení trestního stíhání nebo oznámení podezření z možného spáchání trestného činu, takže to je ale věcí těch konkrétních policistů, aby si vedli takovou evidenci a aby prokázali, co tedy dělali.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Je opravdu možné, že by policie případ podcenila? Třeba šéfka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková tvrdí, že se mělo vyhlásit celostátní pátrání.

Marie VODIČKOVÁ, předsedkyně Fondu ohrožených dětí:
Pátrání mělo být prováděno mnohem intenzivněji tak, jako že jde o dítě, které je v rukou velmi rizikové osoby. A pokud by byly zveřejněny fotografie matky, i tedy jejího druha a pátrání bylo dostatečně intenzivní, tak si myslím, že to dítě se mohlo najít mnohem dřív.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Pane Sokole, co si o takové výtce myslíte?

Tomáš SOKOL, advokát:
Já si myslím, že takhle ta výtka může být odůvodněná, ale v této chvíli bych jí ještě považoval za předčasnou, protože, jak říkám, chybí dostatek informací o tom, jak policie postupovala a jestli tedy nevolila nějaké adekvátní metody bez vyhlášení celostátního pátrání.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Když má někdo pocit, že policie postupuje laxně a dostatečně neprověřuje ty informace, které jí někdo předá, jakým způsobem má ten oznamovatel možnost postupovat?

Tomáš SOKOL, advokát:
Tak především je otázka, jestli ji má nutit. Může to být subjektivní pocit, ale máli někdo takový pocit, pak každá policejní složka má kontrolní, kontrolní orgán, na který se může obrátit, případně se může obrátit na nadřízeného toho policisty, u kterého podával nějaké oznámení a s ním tu věc projednat.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Je vůbec realistické nějakým způsobem "nutit" policii, aby postupovala razantněji v nějakém případě?

Tomáš SOKOL, advokát:
Podívejte se, z hlediska normálního občana to samozřejmě je velmi problematické, protože policie má svoje postupy, které občané neznají a tudíž těžko mohou nějak a priori kontrolovat, jestli policie postupuje dostatečně rezolutně, takže já si myslím, že prostě jediné, co se dá udělat, máli občan takový subjektivní pocit, že tedy není postupováno tak, jak on by si představoval, tak to prostě ten problém přenést na nadřízené.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Jak dlouho vůbec potrvá šetření ministerskou inspekcí? Je předem stanovena nějaká doba pro vyšetření stížnosti?

Tomáš SOKOL, advokát:
V zásadě, v zásadě tam žádná doba není, ale já předpokládám, mimo jiné proto, že se v té věci vyjadřoval i pan ministr vnitra, takže bude chtít výsledky poměrně rychle, takže to také poměrně rychle bude postupovat, a navíc to asi není zase až tak složitá záležitost, je to věc interního šetření, kde se tedy bude dokladovat, co ta policie udělala.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
A co by mohlo následovat, pokud se potvrdí, že policisté chybovali?

Tomáš SOKOL, advokát:
To je skutečně už hodně velká spekulace, ale samozřejmě všichni tušíme, že v nejkrajnějším případě to může být nějaké podezření ze spáchání trestného činu. Mezitím je, nebo může být podezření z nějakého kázeňského deliktu, to znamená, že ten policista nepostupoval dostatečně rezolutně, ale nejde o trestný čin, a také se může zjistit, že to byla prostě nešťastná shoda okolností, a policisté udělali, co udělat měli. Ale já bych to zatím nechtěl vůbec nějak hodnotit.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Mohl vůbec otec toho zavražděného chlapce postupovat nějak jinak? Nebylo třeba pátrání na vlastní pěst riskantní?

Tomáš SOKOL, advokát:
Tak riskantní by to asi nebylo. Otázka je, jak by to bylo efektivní. Já se domnívám, že jestliže policie, pokud tedy skutečně nějakým způsobem konala, měla problémy se zjištěním místa pobytu matky toho dítěte, chlapce a eventuelně i toho jejího druha, tak ten otec by asi v tom směru taky velké problémy, i když zase na druhou stranu faktem je, že v některých případech soukromí detektivové, protože se tomu tedy skutečně věnovali, možná za větší peníze, možná s větším nasazením, tak čas od času mívají úspěchy.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Hostem Radiofóra byl advokát Tomáš Sokol.

Harmonogram výstavby dopravní infrastruktury v České republice

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Jezdíte často do Německa? Máte staré auto? Pokud jste na obě otázky odpověděli ano, tak počítejte s komplikacemi. Od 1. ledna totiž smějí do centra Berlína, Kolína nad Rýnem a Hanoveru pouze vozidla s ekologickou nálepkou na čelním skle. Opatření má snížit velké množství jemného poletavého prachu. Pokud se osvědčí, zóny životního prostředí, zřídí i další německá města. Podrobnosti má berlínský zpravodaj Českého rozhlasu Jiří Hošek.

Jiří HOŠEK, zpravodaj:
Získat zelenou, žlutou nebo červenou známku není ani příliš složité ani drahé. Po předložení technického průkazu a zaplacení pěti eur padesáti centů získáte nálepku, jejíž platnost není časově ani místně omezená. Ekologickou známku přitom vydávají správní úřady měst, stanice technické kontroly i většina značkových autoservisů. Certifikát si můžete objednat i přes Internet, ovšem zaplatíte bezmála třicet eur. Smůlu mají například majitelé trabantů. Potíže při vyřizování hlásí taky řidiči starších naftových vozidel. Opatření platí bez výjimky pro všechna auta. Kdo do centra jednoho z měst vyrazí bez barevné nálepky, zaplatí pokutu, která v případě Berlína činí čtyřicet eur. Úřady ale přislíbily, že během prvního měsíce budou vjezdy do ochranné zóny bez příslušného povolení tolerovat.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Hlásí z Berlína náš zpravodaj Jiří Hošek. Jak dostat automobilovou dopravu z centra měst a obcí? To je úkol, který také v Česku řeší stovky radnic. Nejhůř jsou na tom města a obce se silnicemi první třídy, které se napojují na rychlostní komunikace nebo dálnice. Tam jezdí denně víc než deset tisíc aut. Řešením by měly být takzvané obchvaty. Usnesením o harmonogramu výstavby dopravní infrastruktury do roku 2013 tento plán posvětila vláda. Co se změní? Tak to vysvětlí reportérka Věra Masopustová.

Věra MASOPUSTOVÁ, redaktorka:
Než se podíváme do vládního usnesení, tak začnu dvěma konkrétními příklady, a to městy Havířovem a Mladou Boleslaví. Havířovem denně projede po silnici první třídy číslo jedenáct dvacet tisíc aut. Tamní obyvatele trápí nejen ucpané silnice ve městě, ale i vyšší nehodovost, horší dopravní obslužnost a v neposlední řadě i zhoršená kvalita ovzduší. Obchvat by tyto problémy vyřešil. Dobrá zpráva pro havířovské je, že jejich město je na seznamu výstavby obchvatů a přeložek, jejichž příprava se do zmiňovaného harmonogramu doplňuje.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Ty jsi ale slíbila ještě pohled do Mladé Boleslavi.

Věra MASOPUSTOVÁ, redaktorka:
Slíbila a už jsme tam, respektive mezi Mladou Boleslaví a obcí Kosmonosy, kde poslední etapa stavby silničního obchvatu skončila na konci prosince. Obchvat urychlí dopravu ve směru na Českou Lípu a Německo a tím z centra Mladé Boleslavi odvede kamiony. Podle odboru dopravy tak klesne počet aut na silnicích v centru města asi o dvacet procent. Když si to spočítáme, tak by Mladou Boleslaví mělo projet místo osmnácti tisíc aut něco přes čtrnáct tisíc, i když i to se ještě pořád zdá dost, každá náprava, která město mine, je dobrá.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Kolik podobných obchvatů by se v příštích pěti letech mělo tedy u nás postavit?

Věra MASOPUSTOVÁ, redaktorka:
Tak těch nejpotřebnějších je podle vládního seznamu skoro devadesát, ale kde se začne stavět dřív a kde později, to se dozvíme na začátku května, protože do konce dubna mají příslušní ministři vládě předložit analýzu, která vyhodnotí, kde je situace nejhorší. Už brzy se ale bude stavět v Kolíně, Opatově nebo Moravských Budějovicích. U posledně jmenovaného obchvatu už známe i konkrétní čísla. Dlouhý bude šest a půl kilometru, povede po několika mostech přes železniční trať a jeho součástí budou dvě mimoúrovňové křižovatky. Celá tahle stavba přijde zhruba na jednu miliardu korun. No, a do roku 2015 by už se mělo jezdit po silničním okruhu kolem Prahy, tedy té vytoužené R 1. Tam jsou náklady odhadované na čtyřicet šest miliard korun.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
To jsou na jednotlivé stavby obrovské sumy. Kolik má vlastně vůbec stát na to, aby se za pět let, jak plánuje vládní harmonogram, dostavěla, vystavěla i opravila dopravní infrastruktura v celé republice?

Věra MASOPUSTOVÁ, redaktorka:
Tak ten harmonogram obsahuje seznam skoro osmi set různých dopravních staveb, a to už rozestavěných, připravovaných i těch, jejichž příprava má být zahájena do roku 2015. Podle představ vlády by se v dopravě mělo prostavět víc než osm set miliard korun. Ty by se měly najít ve státním rozpočtu, Operačním programu Doprava a v úvěrech od Evropské investiční banky.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Říká reportérka Věra Masopustová.

Rozšíření schengenského prostoru přineslo zpřísnění vízové politiky

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Nejdůležitější událostí končícího roku je bezpochyby úplné otevření hranic. Už déle než týden nemusíme na bývalých hraničních přechodech zastavovat. Rozšíření schengenského prostoru ale přineslo také zpřísnění vízové politiky. Zatímco dřív jsme k některým zemím zachovávali relativně vstřícný přístup, teď už to nejde. Jak se s novou situací vypořádávají Češi žijící v Srbsku? To zjišťoval náš reportér na Balkáně Martin Ježek.

Martin JEŽEK, reportér:
Vojvodina na severu Srbska je oblastí se šesti úředními jazyky a desítkami národnostních menšin. Jde o Maďary, Slováky a zhruba dvě tisícovky Čechů. I když jim český stát odmítá přidělit občanství, víza pro ně byla relativně dostupná, teď se podmínky zpřísní, říká redaktorka místního českého vysílání ve městě Bela Crkva Vlastenka Krišan.

Vlastenka KRŠAN, redaktorka českého vysílání v srbském městě Bela Crkva:
Vím, že budou kontrolovaný od Evropské unie a že oni za to sami nemůžou, aby jen tak dávali víza všem, kteří podají žádost.

Martin JEŽEK, reportér:
Do vysloveně nepříznivé situace se s novými pravidly na vydávání víz dostává pan Alois Hubert. Jeho žena se v Československu narodila a má české občanství. Tím o něj mohl požádat i jejich syn, který teď žije nedaleko Plzně. Pro pana Huberta bude dost velký problém zajišťovat pozvání, platit pojištění, prokazovat peněžní hotovost, cestovat několikrát na ambasádu a pak ještě za vízum zaplatit.

Alois HUBERT:
Zase říkám, že on přeci může se pohybovat po Evropě, taky, že by to bylo výborný zvlášť pro mladý lidi, aby se mohli dostat, aby viděli trochu tady ze Srbska, aby viděli v cizině, jak lidi pracujou, jak žijí, jak ..., tady to je zabitý všechno.

Martin JEŽEK, reportér:
To vízum bude stát třicet pět eur. Kolik je to třeba pro vás osobně peněz?

Alois HUBERT:
To je třetina platu, prostě tady průměrný plat občané mají někdy sto evrů a třicet pět musí zaplatit si třeba na ten vízum.

Martin JEŽEK, reportér:
Konzul Igor Procházka se nijak netají tím, že krajanům nebude mít možnost nijak výrazně pomoc.

Igor PROCHÁZKA, konzul:
Maďaři i Slováci dokonce měli institut průkazů zahraničních Maďarů nebo zahraničních Slováků, který měli různé výhody, a získávali vízum doposud pouze po předložení takového průkazu, teď to už nebudou moc, moc praktikovat.

Martin JEŽEK, reportér:
Ve městě Bela Crkva na oslavě v české besedě byla velmi dobrá nálada.

mladík z města Bela Crkva:
To víš, já jsem jenom hloupý sedlák, já nevím, co je Schengen.

Martin JEŽEK, reportér:
Říká jeden mladík. Ale vážně vzato, především mladší generace Čechů v Banátu českému státu zazlívá, že se k místní menšině otáčí zády. Říká Zdenko Kroutil.

Zdenko KROUTIL, mladík z obce Banát:
Nás Čechů je tu hodně, když to řeknu mírně, tak se na Česko zlobíme, protože se k nám chová stejně jako třeba k Srbům. My bychom, pokud možno, chtěli dostat český pas. Zatím je to ale tak, že jsme za cizince i tady, i v Česku.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Balkánský zpravodaj Českého rozhlasu Martin Ježek.

Symbolické setkání Čechů a Slováků na československé hranici

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Posloucháte Český rozhlas 1 Radiofórum. Silvestr se dá slavit různě. Někdo se zpije do němoty, jiný kouká na televizi, další se schází s přáteli. A jako symbolické setkání s přáteli lze chápat i tradiční československý Silvestr na pomezí, který se už tradičně koná v Květné u Velké Javoriny na československé hranici, tentokrát patnáct let po rozdělení společného státu. Po telefonu teď ve vysílání Radiofóra vítám jednoho z organizátorů setkání Radovana Kunce ze společnosti československého přátelství. Dobrý den.

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
Dobrý den a dobrý večer.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Slavíte vůbec Silvestr, nebo spíš držíte tryznu za rozpadlou československou federaci?

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
Slavíme Silvestr samozřejmě, tryzna za československou federaci už je dávno skončena, prosím, pokud vůbec byla tedy ...

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Jak vlastně takový československý Silvestr na pomezí vypadá? Co je na programu.

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
Vzhledem k tomu, že se odehrává na pohraničních Bílých Karpatech, Bílých Karpatech mezi Moravou a Slovenskem, tak samozřejmě je tím ovlivněn nebo tím je determinován nebo určen, třicátého, den před Silvestrem, je přechod zhruba patnáctikilometrového hřebene ze Starého Hrozenkova do Strání, večer bylo včera setkání účastníků tohoto Silvestru se starosty příhraničních obcí, přijel krajský hejtman Zlínského kraje pan Libor Lukáš, koštovali jsme víno, poslouchali jsme krásnou cimbálovou muziku, no, a dneska jsme vystoupali na vrchol Javořiny, kde jsme se setkali na vrcholu u památníku bratrství Čechů a Slováků a památeční mohyly Josefa Vavrouška asi zhruba v počtu čtyřicet lidí.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Já jsem ještě četl na Internetu, že se chystá i jakási vatra, říkám to správně, vatra.

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
Ano, ano, ano. Vatra, vatra hořela na Javořině letos po první v rámci tady této akce, čili byla vatra československého přátelství nebo svornosti či bratrství, či jak se to nazve, ono to není důležité, důležité je, že ta vatra hořela a lidé si kolem ní z obou dvou stran hranice a zpívali. A další vatry zavlály, zaplanou o půlnoci přímo ve Stráni, kde jedna v blízkosti hranic, jedna na náměstí před, uprostřed obce, a to je taková určitá vzpomínka na to, že před těmi patnácti lety jsme tu hranici nově vznikající zapalovali tím, že jsme položili na to místo, kde jsme si mysleli, že bude pár polínek a ty jsme zapálili, takže odtud vatra a odtud hranice, za hranice vatra a je to totéž, takže takhle nějak.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Mluvil jste o hranicích, ale hranice vlastně teď před Vánocemi zmizely. Česko i Slovensko se staly součástí schengenského prostoru. Není to tak trochu jako za těch starých časů československé federace?

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
No, ony ty hranice nezmizely, zmizelo, zmizely kontroly z těch hranic, to je trochu kapánek něco jiného, samozřejmě ale jako praktický význam a výsledek je toho, že ty hranice zde jako by přestaly existovat. No, a fakt je, je to návrat, je to návrat prostě k situaci, která byla před rokem devadesát dva, či po patnácti letech, kdy jsme tu celnici pálili, tak dneska jsme vítali to, že už vlastně neexistuje.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Vy už jste zmínil, že těch oslav Silvestra se účastnilo včera asi čtyři sta lidí. Jak to vypadá s účastí ve srovnání s minulými lety. Roste, klesá, roste zájem?

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
No, ono to bylo dneska čtyři sta lidí na té Javořině, je to stálý stav posledních, já nevím, čtyřech, pěti letech, záleží na počasí, dvě stě padesáti až pěti sty lidmi, my to nikdy nepočítáme úplně přesně, neděláme prezenčku, takže ty odhady byly takový zhruba tři sta padesát, někdo říkal čtyři sta, je to zhruba stav takový úměrný. Na to, jaké bylo počasí škaredé, na Javořině bylo velmi v mracích a zima, takže si myslím, že to bylo hodně lidí.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
A ještě mi řekněte. Kdo vlastně chodí na tyhle ty oslavy Silvestra. Jsou to starší lidé, mladí lidé?

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
Všichni, všichni všech věkových kategorií, jsou tam od mladých, až, až po třiadevadesátiletého pana Zámečníka z Šancí, což je první obec za hranicí na slovenské straně, který tam chodí, za těch šestnáct let tam byl pokaždé, kromě jedné výjimky, kdy měl těžce nemocnou manželku, takže skutečně od patnácti do sta téměř.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Říká Radovan Kunc ze společnosti československého přátelství. Šťastný Nový rok.

Radovan KUNC, organizátor akce, společnost československého přátelství:
Já vám taky a všem posluchačům hodně štěstí, zdraví a úspěchů v Novém roce. Děkuju.

Mýtné se od 1. ledna rozšiřuje

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Mýtné se od zítřka rozšiřuje. Dopravci budou kromě dálnic platit také na zhruba dvou stech kilometrech silnic první třídy. Většina nově zpoplatněných úseků silnic první třídy vede v místech, kde se do budoucna počítá s otevřením dálnice.

Poplatky a doplatky budou lidem hlídat zdravotní pojišťovny

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Pětitisícový roční limit na poplatky a doplatky budou lidem hlídat zdravotní pojišťovny. Mohou si ho ale sledovat sami. Ministerstvo zdravotnictví uvádí na svých stránkách seznam léčivých přípravků s informací, kolik za lék platí zdravotní pojišťovna a jaká částka se započítává do limitu.

Volby v Pákistánu budou odloženy

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Volby v Pákistánu budou pravděpodobně odloženy o několik týdnů. Konečné rozhodnutí o termínu oznámí volební komise zítra.

Násilnosti se v Keni stupňují

Naďa PROCHÁZKOVÁ, redaktorka:
Násilnosti, které propukly v Keni po vyhlášení vládního kandidáta Mwaie Kibakiho staronovým prezidentem, se stupňují. Podle místní televize už zahynulo sto dvacet čtyři lidí.

Významné události v kultuře roku 2007

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Je osmnáct hodin a téměř třicet dva minut. Druhou část Radiofóra opět věnujeme nejdůležitějším událostem právě končícího roku. Dění v kultuře se svými hosty připomene kolega Petr Dudek.

Petr DUDEK, redaktor:
Proti mě sedí Petr Fischer, vedoucí kulturní rubriku z Hospodářských novin. Dobrý den.

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
Dobrý den.

Petr DUDEK, redaktor:
Vedle něj Jiří Peňás, jeho kolega z časopisu Týden. Dobrý den.

Jiří PEŇÁS, redaktor časopisu Týden:
Dobrý den.

Petr DUDEK, redaktor:
A třetí je Jan Vitvar z týdeníku Respekt. Dobrý den.

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
Dobrý den.

Petr DUDEK, redaktor:
Budeme se bavit o tom, co vás zaujalo v českém kulturním dění v uplynulém roce a když začneme chronologicky, tedy od ledna, můžeme rovnou připomenout, že oficiální premiéru v tomto měsíci měl film Jiřího Menzla podle Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Připomínám, že film vidělo přes osm set tisíc diváků a získal čtyři České lvy. Na Berlinale obdržel cenu Mezinárodní federace filmových kritiků, Česká filmová a televizní akademie jej v září vyslala do boje o Oscara a tak dále, a tak dále by se dalo pokračovat. Prostě ten film měl velký úspěch jak divácký, tak kritický. Zajímalo by mě, jaký úspěch měl osobně u vás. Začnu tady odleva. Petr Fischer, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin. Co si myslíte o filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Je to zdařilá věc?

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
No, mělo to úspěch divácký, to určitě, asi to i vydělalo spoustu peněz, ale o tom kritickém úspěchu bych pochyboval, ona ta cena z Berlinale, taková cena trošku okrajová, protože ji taky neudělalo nějaký velký panel kritiků z celé Evropy, ale vlastně v podstatě asi čtyři lidé a v českých médiích to nemělo příliš velký ohlas. Já ten film nepovažuju za zdařilý, a to z jednoho prostého důvodu, totiž z toho, že Jiří Menzel se jaksi chtěl udělat nějakou autentickou interpretaci Hrabala, a to je vždycky problém. Myslím si, že ten film je i do jisté míry velmi povrchní a slabý, a myslím, že to bude jedno z těch děl, na které se bude rádo zapomínat u Jiřího Menzla.

Petr DUDEK, redaktor:
Jiří Peňás. Byl to film povrchní a slabý?

Jiří PEŇÁS, redaktor časopisu Týden:
Povrchní a slabý? No, asi i takový musel být. Jednak si myslím, že ta Hrabalova předloha je těžko zfilmovatelná, je, je naprosto osobitá, Hrabalovská a i když v Hrabalovi trochu výjimečná, protože to je vlastně jako by největší Hrabalovo románové plátno a Hrabal je možná silnější skutečně v takových koncentrovanějších věcech, ale ... No, Menzel tady úplně rezignoval na něco takového, na tu Hrabalovskou poetiku, udělal z toho takové velké historické plátno a zároveň prostě se snažil být, jako by vzal z toho Hrabala to, co tam jako by je, jakýsi humor nebo nějakou absurdnost nebo něco takového, ale, ale v tom filmu to působí všechno tak šantánově, a tak, tak, ano, lacině a vykostěně a zploštěle, nicméně si myslím, že je to ideální film prostě pro dlouhé televizní večery nebo je to film, na který se zkrátka chodí, protože se v tom, protože tam není žádná zvláštní jaksi překvapení nebo není tam něco, co by divák už předtím nečekal, jednak to četl tu, tu věc a jednak prostě ty i ten rámec těch dějin nebo toho příběhu je vlastně předpokládatelný, i když někdo může říct, že tam to téma českoněmecké nebo, nebo něco takového, ale to už taky není prostě nic, co by bylo nějakým tabu nebo nějakým překvapením, navíc to všechno prostě je zprůměrněné. No, tak já myslím, že to je, já osobně Menzla vždycky spíš hájím a některé věci se mi líbí, mně se nepřestane se, nepřestanou se mi líbit Postřižiny, které sice vím, že spousta lidí má pocit, že jsou to takový ty elitářský názor, že to je kýč, a kde si, co si, ale ne, to není kýč, to je idyla a idyla potřebná a v Hrabalovi idyla vždycky je, tady v tom Obsluhoval jsem anglického krále já Hrabala nepoznávám.

Petr DUDEK, redaktor:
Sedí tady ještě Jan Vitvar. Pro vás bych měl otázku trochu upravenou, když dovolíte. Pokud chcete ještě reagovat na Menzla a na jeho zpracování Hrabalova románu, můžete, anebo pokud byste chtěl vybrat přímo už teď z filmové nabídky za poslední rok, co jste zhlédl, co byste myslel, že má větší význam a chtěl byste se o tom zmínit, můžete, takže buďto Hrabala nebo váš vlastní výběr.

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
Já jsem, já teda nepatřím bohužel mezi těch osm set tisíc lidí, který viděli Obsluhoval jsem anglického krále. Já zas ty filmy nějak tak nesleduju, a zvlášť, zvlášť český, ale mě třeba v poslední době hrozně potěšil film výtvarníka Baladrána o, o pracovních procesech, který byl vystaven ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. To bylo takové svěží dílko, možná stejně profesionálně natočené, jako točí filmy Menzel, takové plné a celé barevné a krásně nasvícené, ale možná že na rozdíl od toho Menzla ještě dokázalo víc vypovědět o tý, o té naší současné době, byl to takový krásný instruktážní materiál o tom, jak by se měli chovat úředníci, kteří pracují v nově postavené budově velké české banky.

Petr DUDEK, redaktor:
Já prozatím děkuju. My se k filmu za chvíli ještě vrátíme, ale je na řadě únor, pokud budeme dodržovat tu chronologickou stopu. V únoru se v Národním divadle v Praze odehrála premiéra hry Toma Stopparda, což tedy není úplně český dramatik, i když podle původu možná ano, ale všichni ho znají spíš jako britského dramatika, v Národním měla premiéru jeho hra Rokenrol. Zajímalo by mě, jak tuto událost hodnotíte a začal bych znovu od Petra Fischera, pokud mohu.

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
Vždycky vykopávám, což je samozřejmě hrozně nevýhodné, ale já toho Stopparda považuju do jisté míry za, za událost roku, to nejenom v tom divadelním smyslu, protože ta hra je podle mého vůbec to nejlepší, co bylo napsáno o, na téma jaksi vyrovnávání se s minulostí. Je to možná osudové nebo je to prostě tak a musí to tak být, že nejlépe takovou hru napíše někdo, kdo tady nežil, nebo takovou, takovou věc, ať už je to román, film nebo něco podobného, prostě Stoppardovi se to povedlo, a to z jednoho prostého důvodu, že to není, že to není jednovrstevné, že to není jako výklad těch dějin, jak to všechno doopravdy bylo a že je tam, zůstávají otázky, zůstávají tam problémy a zároveň celý ten pohled je jaksi namířen do budoucnosti, ta postava Maxe, která tam je v tom konfliktu, s postavou Jana je, je podle mě naprosto vystižení toho, v čem se současná společnost tady teď pohybuje, teď myslím tu závěrečnou scénu, kdy oni vlastně probírají, jak to všechno bylo a snaží se říct, že to, co žijeme, by nemělo být jenom jakýmsi opačným převrácením toho, co jsme žili předtím, čili že se socialismus pouze překlopí na kapitalismus, a to je, myslím, docela zásadní věc, protože tahle společnost tenhle obrat v určité chvíli udělala a od té doby jako by už se neuvažovala o tom, co doopravdy žijem. Ten Stoppard je, myslím, plný nápadů, plný myšlenek, plný otázek, no, a samozřejmě, když v Národním před tím divadlem hrajou Plastic People of the Universe, tak to je prostě událost pro všechny, protože já třeba, když jsme na té, na tom představení byl a viděl jsem, jak ty vystrojené lidi, kteří prostě nikdy ty Plastici neslyšeli, a teď to museli sledovat a byli takoví poněkud rozviklaní z toho, co se vlastně bude dít, tak to, to už samo pro sebe byl, byl pro mě zážitek.

Petr DUDEK, redaktor:
Já sám sem tedy slyšel i některé negativní reakce na to, že Plastici se objevili v Národním divadle, ale zajímal by mě názor pana Vitvara. Také to pro vás byla událost, kulturní událost roku Tom Stoppard v Národním?

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
No, my jsme právě v Respektu k tomu přistupovali předem s takovými obavami, protože jsme si právě nedovedli představit, jestli je nápad uvést Plastici v Národním divadle podobně přínosný, jako třeba uvést tam před nimi Járu Cimrmana a také jsme se trochu báli toho, jak vlastně se ten soubor toho Národního divadla vlastně vypořádá s takovýmhle kusem, přeci jenom tam jsou zvyklí na úplně jiné, jiné hry, nicméně pak jsme vlastně publikovali velmi, velmi pochvalnou recenzi, ty všechny obavy se ukázaly jako, jako lichý a vlastně všichni lidi, který viděli tam ty Plastici, tak si to právě hrozně pochvalovali, jak tam, jak tam se vytvořil takový zajímavý kontrast k tomu, k tomu nacionálnímu prostředí toho, tý, tý budovy, a myslím, že jo, myslím si, že to je jedna z těch asi nejdůležitějších her, která se ... nebo inscenací, která se u nás vlastně v poslední době podařila.

Petr DUDEK, redaktor:
A kdybychom už neřekli nic víc, tak myslím, že i toto je docela dobrý závěr, že Národní divadlo je lepší, než se zdá, ale ještě by mě zajímalo, jak to viděl Jiří Peňás.

Jiří PEŇÁS, redaktor časopisu Týden:
No, ty Plastici v Národním, já byť se nemůžu jaksi tvrdit, že jsem ..., spíš jsem jako pohrobek undergroundu, aspoň ideový, ale tak já jsem aspoň za ně cítil obrovskou satisfakci, že tam jsou a že tam mohli vystoupit a zároveň tu věc, že žijeme v době smazávání hranic, kdy prostě neplatí přece jako, že jedna, jedna instituce je zafixovaná do nějaké, do nějaké pevné podoby, koneckonců, Plastici jsou už klasici, vlastně všechno stárne a všechno se stává prostě po čase nějakým způsobem historií a dostává to nějaký větší, ne větší, ale dostává to historický, klasizující význam, no, a Plastici už si nemůžou předstírat, že jsou skutečně underground, když jsou v Národním divadle, a to je v pořádku, protože prostě nemůžeme, nezůstává nic na stejném místě, v té hře samotné ..., já jsem zase úplně tak nadšen nebyl, i když z toho, protože jsem měl pocit, že mě trochu tam neseděla taková ta právě ta zrcadlovost nebo taková ta konverzační, zrcadlovost té hry, na jedné straně Západ, na druhé straně Východ, vlastně mě tam na té hře nic až tak výrazně nepřekvapilo, i když ta hra je výborně napsaná, jak to prostě Tom Stoppard umí, jo. To, že tam proti režii a proti hereckým výkonům, já myslím, že Národní divadlo je lepší, než se obecně o něm, o něm tvrdí, takže, takže to bylo na úrovni a v pořádku. Ale nemůžu říct, že bych tvrdil, že sem z té hry odcházel zcela uchvácen nebo tak. Plastici samozřejmě se dočkali satisfakce.

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
Tam bylo ještě, jenom kdybych ...

Petr DUDEK, redaktor:
Petr Fischer.

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
... řekl k těm Plastikům, na tom bylo podle mě nejzajímavější to, že když je člověk poslouchal a sledoval, tak viděl, že to bylo absolutně profesionální výkon, jo, což samozřejmě na těch starých nahrávkách jako ze sedmdesátých let není, tak čili jako někdo by mohl říct, že se za tu dobu naučili hrát a zprofesionalizovali se.

Petr DUDEK, redaktor:
A možná donutili k profesionálnímu výkonu i potom ty herce. Já se naposledy přidržím chronologického sledu. V březnu v soutěži na novou budovu Národní knihovny vyhrál návrh britského ateliéru Future Systems architekta Jana Kaplického. Netradiční stavba vzbudila rozporuplné reakce a dosud není jisté, zda nakonec na pražské Letné vznikne. Pane Vitvare, jak vy hodnotíte to, co se kolem Kaplického návrhu odehrálo a líbí se vám ten návrh?

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
No, to jsou právě dvě, dvě otázky. Mně ten návrh se líbí, líbí se mi to, z čistě architektonického hlediska se mi to líbí, druhá věc potom je, na kolik samotná ta architektura zapadá do toho konkrétního prostředí, kde by měla stát. I v tomhle ohledu já jsem spíš optimista a myslím si, že by tam, že by to, že by to bylo prostě pěkný, ta diskuse, která se ..., nebo diskuse, ty hádky, který se kolem toho potom rozpoutaly, tak ty jsou samozřejmě nešťastný, nešťastný je kvůli tomu, že vlastně z posledních reakcí pana Kaplickýho je cítit jistá taková skepse, rezignace, a to vždycky u těch architektů je špatný, oni by měli cítit vlastně důvěru a zájem toho města, jak se ukazuje třeba na příkladě současného Berlína, který neustále je ještě pořád v rozvoji, tak tam právě vidíte, že vlastně to město tak trochu dýchá s těmi dynamickými architektonickými myšlenkami, zatímco tady vlastně jako by ten Kaplický je tak jako dušen na tom tou obecnou zřejmě, zřejmě obecnou konzervativní představu o tom, že by se Praha měnit neměla, podle mě ještě, ještě zajímavá ukázka toho vlastně, jak ta, jak se k tý chobotnici ty Pražani stavěj nebo ta radnice, teď tam vlastně vzniká obrovská mimoúrovňová křižovatka, vlastně takový dálniční nájezd do tunelu, celá ta Letná je rozbouraná, nikdo vlastně moc neví, ani se nezajímá o to, jak budou vypadat ty, ty betonový vjezdy do tunelu, který tam budou a který už podle těch plánů zveřejněných prostě budou mnohem ošklivější než celá, než celá chobotnice, navíc se ta chobotnice je prostě knihovna, která je prostě, je to taková služba v podstatě, služba lidu, by se tak dalo říct v přenesení.

Petr DUDEK, redaktor:
Pane Fischere, myslíte si, že by Praha tu stavbu na Letné měla snést a pokud ano, co měl pan Kaplický a jeho tým udělat proto, aby nenarazil na to, na co narazil?

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
Myslím, že na té celé diskusi vlastně je nešťastné, že to žádná diskuse nebyla, že to byla prostě jenom prezentace nějakých pozic a samozřejmě protikladných ano, ne, a vlastně o celé té stavbě se v podstatě nediskutovalo a začalo se diskutovat až ve chvíli, kdy vystoupil pražský primátor, který právě s tím velmi agresivním vystoupením v médiích pohořel, a zdálo se, že pak tedy ustoupil a začala opravdová diskuse a začalo se opravdu řešit to důležité, kde by to mělo stát, jak by to mělo vypadat, jestli to vyčuhuje moc, nevyčuhuje moc, jaká to je architektura, jak to vypadá zevnitř, taky konečně se lidé dozvěděli, že ten moderní systém, který tam je, je opravdu výjimečný a že o něj je třeba zájem i ve světě a že se o té budově nediskutuje jenom tady, ale že vlastně oslovila i spoustu lidí v zahraničí. Já jsem proto, aby ta budova tam stála, a to z jednoho prostého důvodu, že moderní architektura prostě musí nějakým způsobem vyčuhovat, protože tím je zajímavá, tím přitahuje pozornost lidí, i ten zájem o architekturu, o veřejný prostor vůbec. Čili ano Kaplického stavba. Já myslím, že on teď už pro to může udělat jediné. On opravdu se pustit bez nějakého urážení do diskuse a zdá se, že to pomalu zvládá, že překous ten, ten počáteční odpor, který chápu, v něm mohl vyvolat jistou, jistou hořkost.

Petr DUDEK, redaktor:
Pane Fischere, vy jste tady z té trojice, jestli se nepletu, člověk, který má nejblíž k vážné hudbě. Je něco v uplynulém roce, na co bychom neměli zapomenout a připomenout to teď, myslím z vážné hudby. Lidé si jistě všimli, že proběhly takové ty zásadní události, opět tady bylo Pražské jaro, už dvaašedesátý ročník, přijely nejrůznější osobnosti, jak jste to slyšel vy, rok 2007 ve vážné hudbě?

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
No, tak, ono to do jisté míry poznamenala ta událost, to takové to ostentativní odstoupení šéfdirigenta České filharmonie Zdeňka Mácala, ale podle mě todle nebyla ta největší událost tohohle roku. Já osobně považuju za největší událost to, že český smyčcový kvartet Pavla Haase získal velmi ceněnou ve světě, velmi ceněnou cenu Gramofon časopisu, který jaksi udává tón ve vážné hudbě, a oni to dostali za svoji desku, kde jsou nahrány i Kvarteta Pavla Haase a Leoše Janáčka a myslím si, že tento soubor má neuvěřitelnou budoucnost a ukazuje se, že právě v komorní hudbě je možná síla české vážné hudby, čili určitě bych nezapomněl na tohle a ten kvartet je opravdu vynikající.

Petr DUDEK, redaktor:
Podobnou otázku, ale v trochu jiné oblasti, bych položil panu Vitvarovi. Vy se nejvíc asi z trojice zde přítomných, pokud vím, věnujete výtvarnému umění, a proto se vás zeptám, mohl byste vyzdvihnout z roku 2007 výstavu či dvě, které jsou podle vás nejvýznamnější a o kterých se třeba nemluvilo tolik, jako, já nevím, například o výstavě Jana Zrzavého ve Valdštejnské jízdárně a podobně.

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
Tak určitě jsou takové dvě věci, na které bysme neměli určitě zapomenout, které se podařily letos s takovým mezinárodním dopadem, jednak vlastně v Galerii v Rudolfinu vystavoval Neo Rauch, což je německý malíř, opravdu taková špička současného umění a my vždycky tak jako tady vzdycháme, že, že se vlastně k nám žádné to současné umění nedostává, tak tohle byl takový příklad, že se to prostě Galerie Rudolfinum podařilo, dokonce sem přivezla i, i Neo Raucha a který tady udělal pár přednášek a myslím, že pro tu výtvarnou obec to bylo takové velmi vítané osvěžení ten, ten přímý kontakt prostě s tím, s tím nejlepším a pak, pak byla dost důležitá podle mě prezentace Kateřiny Šedé na Dokumentě v Kasselu, což je výtvarná přehlídka mezinárodní, která se koná jednou za pět let a kde vlastně dlouho žádný Čech nevystavoval, tentokrát tam pozvali Kateřinu Šedou, mladou výtvarnici třicetiletou, nedávnou laureátku Chalupeckého ceny, která zde vystavila nesmírně zajímavou takovou instalaci, kdy pracovala se svými brněnskými spoluobčany, kteří bydlejí na sídlišti v Líšni, a ona se snažila vlastně narušit tu jejich jistou ztracenost a, a až příliš velkou stádnost, kdy vlastně nezáleží na tom, jakého máte souseda a snažila se vlastně je takovou velmi příjemnou intervencí seznámit a v desítkách, možná dokonce stovkách případech se jí to opravdu podařilo a ty lidi k sobě mají teď najednou mnohem blíž, to je podle mě takové opravdu úžasný, když se to nějakému výtvarníkovi povede.

Petr DUDEK, redaktor:
Posluchači Radiofóra si možná vzpomenou na rozhovor s Kateřinou Šedou, který proběhl v našem programu svého času, bylo to v létě a Kateřina Šedá vysvětlovala svůj projekt, takže díky za doplnění. Já se teď velmi rychle přesunu do závěru roku k události, která zároveň přesahuje do roku následujícího. Václav Havel 7. listopadu představil knižní verzi své nejnovější hry Odcházení a divadelní premiéra by se měla uskutečnit v příštím roce, nebudu říkat kdy, ani nebudu říkat kde pro jistotu, ale zeptám se Jiřího Peňáse. Četl jste Havlovu hru a líbila se vám a pokud bude inscenovaná už příští rok, budete se těšit?

Jiří PEŇÁS, redaktor časopisu Týden:
Já jsem ji četl, četl jsem ji se sympatiemi a četl jsem ji snad s určitým pocitem, že tomu rozumím tomu pocitu, v němž to, při němž to Václav Havel psal, ale nemůžu říct jako, jak naopak tvrdili jiní kritici nebo recenzenti, že to je vrcholné Havlovo dílo, já myslím, že úplně není, že to je spíš obraz jeho duše, která je samozřejmě zajímavá a jaksi výjimečná a má za sebou výjimečné věci, ale myslím si, že to, co by, to co je v Havlových hrech, hrách, jako je jednak z těch hraných ze šedesátých let, ale potom i ta třeba v Largu desolatu nebo, nebo i v těch drobnějších hrách jako v Audienci, čili takový ten groteskní přesah do, přesah do grotesky a zároveň teda do nějaké metafyziky, řekněme, nebo do filozofie, tak si nejsem úplně jistý, jestli toto v té hře je také, jaksi se to podařilo, myslím si, že spíš je to prostě hra psychologická, určitého psychologického stavu. A ty aktuální věci, které tam jsou, tak mě spíš tedy jakési narážky na českou politickou scénu nebo postavy nebo tak, tak ty mně připadají spíš skutečně dobové a myslím, že je odvane čas a budou tam spíš prostě, až pokud se to bude inscenovat třeba za deset let, tak myslím, že buď budou, plně by je měl režisér pominout, nebo by tam, nebo by prostě něco s nimi udělat jiného. No, samozřejmě je tam několik vynikajících momentů, člověk pochopí při tom čtení, proč Václav Havel tak trval na tom, že roli té jaksi přítelkyně toho odcházejícího mocnáře musí hrát Dagmar Veškrnová, Havlová, která tam je, ne ona, ale prostě ta postava má své velké kouzlo, je tam prostě, je to plno Havlismu a Havlovských věcí, ale myslím si, že tam je zároveň trochu cítit únava.

Petr DUDEK, redaktor:
Alespoň krátce, pane Vitvare, vy jste mluvil o tom, s jakým nejistým očekáváním jste se chystali na, myslím u vás v redakci, na premiéru Toma Stopparda. Díváte se na inscenaci nové Havlovy hry, která se chystá, s podobným podezíravým pocitem?

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
No, to ne, tak hlavně tady se dostávám tak trochu do střetu zájmů, protože my jsme vlastně v Respektu tu hru teď vydali, takže ..., a zároveň jsme ji teda i celkem, myslím, pochválili v takovém, v takovém textu, ale já nevím, já jsem ji, já jsem ji četl a já myslím, že to, souhlasím s kolegou Peňásem, s těmi některými výhradami, ale myslím si, že ta hra je, je prostě opravdu nadprůměrná a že vlastně moc nechápu ty, ty neustálý dohady kolem jejího uvedení.

Petr DUDEK, redaktor:
Poslední slovo bude mít Petr Fischer. Těšíte se na inscenaci Odcházení?

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
No, jistě, samozřejmě, já se na to těším velmi, a to zejména z toho důvodu, že jsem strašně zvědavý na to, co režisér udělá s tím textem, protože, jak už tady říkal Jiří Peňás, asi, asi se s ním bude muset trochu pracovat a mně ta hra připadala rozhodně minimálně zajímavá, nějak se asi nevymyká vůbec z toho Havlova psaní, ale myslím si, že třeba to, jakým způsobem on tam inscenuje tu politiku a některé mechanismy, které jsou v ní jaksi obecné, tak vlastně už ani neodpovídá tomu, co jako v současné době žijeme, to si myslím, že tam je velká šance pro režiséra, že si s tímto může pohrát, protože jako by Václav Havel popisoval politiku, ona ta hra má své kořeny už v osmdesátých letech, jako by popisoval politiku osmdesátých až třeba, dejme tomu, poloviny devadesátých let, ale mezi tím se došlo k poměrně významnému pohybu, bych řekl, a to je možná docela šance pro režiséra, todle tam vlastně ještě nějakým způsobem dostat, ale těším se hodně.

Petr DUDEK, redaktor:
Uvidíme. To byli Jiří Peňás, Petr Fischer a Jan Vitvar. Já vám děkuju za návštěvu a na slyšenou v novém roce.

Petr FISCHER, vedoucí kulturní rubriky z Hospodářských novin:
Na slyšenou.

Jan VITVAR, redaktor týdeníku Respekt:
Na slyšenou.

Jiří PEŇÁS, redaktor časopisu Týden:
Na slyšenou.

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
O významných událostech v kultuře mluvil se svými hosty kolega Petr Dudek.

Rozloučení s Radiofórem

Jan ROZKOŠNÝ, moderátor:
Radiofórum končí. Vysílání Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu ale pokračuje. Co vám nabídneme dnes večer? Uslyšíte, jak se slaví konec roku u nás i ve světě. Silvestrovský speciál Radiožurnálu startuje ve dvacet dva hodin. Jen to nejlepší v novém roce, dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 přeje a někdy na slyšenou se těší Jan Rozkošný.