Před 70 lety povstala Varšava proti nacistům. Poláci dodnes nejsou zajedno v tom, zda to bylo dobře
Před sedmdesáti lety bojovala celá Varšava proti německé okupaci. Varšavské povstání, které trvalo 63 dní, ale skončilo tragicky. Zahynulo během něj přes 200 tisíc lidí a polské hlavní město bylo doslova srovnáno se zemí. Dodnes se nemůžou Poláci shodnout, jestli bylo povstání katastrofou, nebo národním hrdinským činem.
92letý Witold Kiežun bydlí v centru Varšavy. Patří mezi zastánce povstání, které podle něj bylo nutností. „Němci v nás probudili hroznou nenávist. Totálně nám zničili mládí. Ve Varšavě se nedalo svobodně dýchat. Čekali jsme na moment, kdy jim to budeme moci vrátit,“ vzpomíná uznávaný profesor ekonomie. Fotografie, která ho zachytila během bojů o Varšavu, se teď dostala na polskou poštovní známku.
Zcela opačný názor má Stanislaw Likiernik, který dnes žije ve Francii. „Pro mě nebylo povstání životním cílem jako pro řadu jiných mladých mužů, kteří se roky chystali na podobnou akci. Byla v nich velká nenávist, kterou potřebovali ukojit,“ říká 91letý elegán.
Varšavské povstání bylo ozbrojené povstání zorganizované Zemskou armádou v Němci okupované Varšavě. Propuklo 1. srpna 1944 a jeho účelem bylo osvobodit Varšavu pokud možno ještě před příchodem Rudé armády. „Češi se na Rudou armád těšili jako na osvoboditelku. Poláci s ní měli jinou historickou zkušenost, například s vyvražděním polských důstojníků v Katyni,“ vysvětluje historik Eduard Stehlík.
Jen půlka polských vojáků měla zbraň
Oba veteráni se dnes shodnou v jednom. Polská podzemní armáda ve Varšavě nebyla vůbec vyzbrojená.
„Moc jsme toho neměli. Zhruba jen padesát procent vojáků mělo nějakou zbraň. Rozdíl mezi námi a Němci byl obrovský. V mé skupině měl každý jen pistoli a dva až tři granáty. Spoléhali jsme na to, že zbraně ukořistíme Němcům,“ říká pan Kiežun.
Šedovlasý spolubojovník ho doplňuje: „Proti tankům jsme měli jen láhve s benzínem. Nic víc.“
Na strach nebyl čas
V jediný den v roce se celá Varšava doslova zastaví. Doprava, lidé na ulici, shon v obchodech. Na minutu se rozezní sirény a lidé si vzpomenou na oběti varšavského povstání.
„Jsem dojatý, když slyším sirény, protože myslím na své kamarády, kteří zemřeli. V povstání jsem ztratil nejbližší přátele,“ říká Stanislav Likiernik. Přiznává, že se během těžkých bojů v ulicích Varšavy nebál. I přesto, že byl třikrát raněn po zásahu granátem.
„Zvláštní strach jsem necítil, protože mám slabou fantazii. Nedokázal jsem si představit, jaké to je být zraněný. Proto jsem se nebál,“ vzpomíná.
A svírající strach nepoznal ani Witold Kiežun. „Byli jsme v takovém transu, že na strach nebyl čas. Přemýšleli jsme nad tím, kde ještě zaútočíme, kde můžeme Němce překvapit,“ vzpomíná několikrát vyznamenaný veterán. Myšlenkami se do času povstání vrací hlavně během hraní na klavír, který stojí u něj doma.
Morální vítězství, nebo katastrofa?
Dnes víme, že následky povstání byly zničující. Statisíce civilních obětí a zbořené město. Dodnes můžete ve Varšavě najít jizvy po těžkých bojích. Profesor Kiežun ale rozhodnutí postavit se Němcům nelituje.
Povstalci kapitulovali 3. října. Důsledky porážky povstání byly pro Polsko strašlivé. Byla při něm zdecimována elita polského národa, resp. to, co z ní zbývalo po pěti letech teroru. Celkem zemřelo 120 až 225 tisíc civilistů, přes 700 tisíc jich bylo vyhnáno z města a město samo bylo srovnáno se zemí.
„V žádném případě. Podle mého to byla nutnost. Němci by nás všechny pozabíjeli a Varšavu srovnali se zemí i tak. Lidé, kteří tvrdí, že povstání bylo nerozumné, jsou hlupáci,“ soudí.
Naopak pan Likiernik nevěří ve válečný romantismus. Varšavské povstání pro něj bylo katastrofou.
„Dnes někteří tvrdí, že to bylo morální vítězství. Já ale nevím, co to znamená. Povstání začalo kvůli nedostatku zdravého rozumu několika lidí, kteří měli ambici bojovat a nedomysleli následky. To by mělo být poučením pro další generace Poláků,“ vzkazuje Stanislav Likiernik.
