Pražské šunce z ČR stojí v cestě za ochrannou známkou 4 evropské státy

28. květen 2013

Pražská šunka je v kulinářských kruzích tak známým pojmem, že kvůli tomu možná nezíská ochrannou známku. Čtyři evropské státy totiž tvrdí, že pravá Pražská šunka se vyrábí u nich a že uzenáři z České republiky nemohou pro své zboží získat značku ‚Zaručeně tradiční specialita‘.

Námitky vznesly konkrétně Itálie, Německo, Rakousko a Slovensko. Situaci českým uzenářům komplikuje i to, že žádají o značku ‚Zaručeně tradiční specialita‘, což je označení, které není spojené s určitou zeměpisnou oblastí.

Pokud zákazník koupí takto označený produkt, měl by mít záruku, že výrobek je tradičním způsobem a podle schválené receptury vyráběn nejméně 30 let.

Tento aspekt přitom Pražská šunka splňuje. Podle různých zdrojů se vyrábí od 2. poloviny 19. století a jejím nejznámějším výrobcem býval Antonín Chmel, který měl firmu v Praze nad Nuselskými schody. Nejoblíbenějším vývozním zbožím byla hlavně v meziválečném období.

Problém je ale v tom, že i zmíněné čtyři další evropské země vyrábí šunku, pro kterou používají proslulé označení ‚pražská‘. Například italští uzenáři jí říkají Prosciutto di Praga, ale připravují ji podle jiné receptury.

V České republice se označení Pražská šunka používá pro šunku nejvyšší jakosti vyrobenou z vepřové kýty, kde je původní tradiční oválný tvar masa zachován použitím takzvaného pražského řezu. V ostatních zmíněných zemích většinou řezníci tento postup nepoužívají. Například na Slovensku šunku naráží do polyamidového obalu.

Potíž s názvem

Hlavní potíž spočívá ale v názvu - ten je už dlouho velice známý a tak uznávaný, že se z něj stalo označení pro určitý typ výrobku, podobně jako třeba ‚pivo plzeňského typu‘. To také použily jako argumentaci Slovensko, Rakousko a Německo. Tvrdí, že pražská šunka je název obecně známý a používá se dlouhodobě pro výrobky, které vyrábějí uzenáři v Evropské unii podle jiné receptury.

V celé věci se angažuje české ministerstvo zemědělství. Podle něj má Česká republika čtvrt roku na dohodu s nesouhlasícími státy. O výsledku jednání musí potom informovat Evropskou komisi a ta název zapíše do seznamu Zaručeně tradičních specialit.

V případě komplikací je možné dobu o další tři měsíce prodloužit. Pokud nedojde k dohodě, rozhodne o výsledku hlasování jednotlivých států na jednání Výboru pro politiku jakosti zemědělských produktů.

Značky kvality
autoři: jhn , lvb , tej
Spustit audio