Pouť do Meronu
Komunity chasidských Židů, které programově žijí úplně stejně jako jejich předkové před nějakými dvěma sty lety kdesi v Haliči, nelibě nesou jakýkoli zájem zvenčí. Žijí si po svém, oblečeni jak z filmů pro pamětníky, většinou bez televizorů a dalších moderních vymožeností. Středobodem světa jejich početných rodin je víra v Boha. Právě ta je přivádí i na unikátní náboženskou pouť do Meronu na severu Izraele.
Sekta Bratslavských je na rozdíl od jiných chasidů známá tím, že vyznává veselí, uvolněnou náladu. Ta teď ovládla atmosféru jindy ospalého Meronu. Kolem dunících reproduktorů a tančících Židů s pejzy totiž musejí do vesnice projít úplně všichni poutníci, i ti, kteří míří rovnou k hrobce. Jako pan Efraim.
"Jezdíme sem ke hrobu Šimona Bar Jochaje. Pro Židy je to svatý muž. Po zničení chrámu před 2000 lety, kdy Římané dobyli Jeruzalém, se ho snažili zabít. On se ale ukryl a pak napsal mystickou knihu Zohar, která je pro nás posvátná. I já v ní našel zázrak, i když jsem v mládí vůbec nebyl věřící."
Velící policejní důstojník mi řekl, že tu dnes v noci očekávají na 400 000 lidí. Například z ultraortodoxních čtvrtí Jeruzaléma, vzdálených nějakých 250 kilometrů, sem neustále pendlují autobusy. Kdo přijede svým autem, musí ho nechat na některém ze záchytných parkovišť, kde se snaží chaosu zabránit tisíce policistů a pořadatelů.
Do Meronu jsem tedy musel jet kyvadlovým autobusem plným chasidů, kteří mnohdy přiletěli na pouť až ze Spojených států V Meronu se tedy dnes mísí nejen hudební styly, ale i jazyky. Chasidé většinou stále používají jidiš, neboli jazyk východoevropských Židů založený na němčině. Je tu slyšet i hebrejština a také angličtina zahraničních návštěvníků. Do tohoto Babylonu neustále vykřikují své nabídky prodejci všelijakých náboženských předmětů a cetek.
Jsou tu i vývařovny a desítky stánků židovských charit - většinou jsou jasně označené, komu slouží, jako například různé spolky podporující léčbu kriticky nemocných dětí. Trocha náboženské piety přichází až se sedmou hodinou večerní - pro desítky tisíc přítomných začíná modlitba a vzpomínání na velikého Šimona Bar Jochaje.
Chudoba, v níž ultraortodoxní Židé často žijí, jde v Meronu stranou. Tady jsou všichni s jediným cílem - být nablízku velkému starověkému učenci a pouť si náležitě užít. Své o tom ví i dvaašedesátiletý Jair: "Přijíždíme sem každý rok už čtyřicet let a zůstáváme tu jeden měsíc. S celou rodinou a přáteli - tři týdny před dnešní nocí a týden po ní. Mám tu stan, v něm je všechno - je to jako dům. Pojď se podívat! Tady je záchod, kuchyně, ložnice, tamhle obývák pro návštěvy a přátele," ukazuje mi.
Po noci strávené u obrovských ohňů přichází nad ránem snad nejzajímavější rituál - první stříhání tříletých chlapců. Po takzvaném upšerinu jim na hlavičkách zůstanou jen příznačné pejzy. Mohou si vzít jarmulku a vyrazit s tátou do mužské sekce poutníků. "Rabi Šimon v knize Zohar říká, že až do věku tří let není mezi chlapci a děvčaty žádný rozdíl. Když jsou chlapci tři, mají začít nosit pejzy. A to stříhání nastane právě dnes, do této doby jsme naše kluky nestříhali, jen jsme je česali. Šimon Bar Jochaj je totiž rabínem naší rodiny."
Je čas odjet z Meronu zpět do reality. Po nádherných zážitcích si zase budu muset v Jeruzalémě zvyknout na zadumané a zamračené chasidy. Tady jsem byl i díky své jarmulce stejně jako oni jedním z poutníků, v Jeruzalémě zas budu gójem, který se drze snaží proniknout do unikátního chasidského světa.
