Poslední válečné letadlo Dornier zachránilo britské nadšení a citrónová sprcha
„Teda to muselo dát příšernou práci… A přitom je to taková blbost.“ Právě slovy filmové maminky Simony Stašové z kultovních Pelíšků by možná někteří škarohlídi charakterizovali úsilí nadšenců z muzea britského Královského letectva. Ti ze dna kanálu La Manche vyzvedli jediný existující exemplář německého bombardéru Dornier 17. Vraku letounu z druhé světové války se teď věnují nejlepší světoví specialisté z konzervačního centra v britském Cosfordu.
„V záchranu dornieru jsem začala věřit až v okamžiku, kdy ho vytáhli na hladinu,“ vzpomíná mladá restaurátorka Ella.
Byla mezi dobrovolníky, kteří pomáhali na pontonu s trupem a křídly letadla. Čelili špatnému počasí i nedostatku peněz. Ella je živým důkazem toho, že tahle práce a současně posedlost není jen mužskou doménou.
Ostatně našly se i okamžiky, kdy byla ženská citlivost velmi na místě:
Byli to jen lidé a potřebovali pomoc.
„Jedna z nádobek s jodovou tinkturou byla rozbitá. Třeba ji těsně před nouzovým přistáním někdo použil? Když jsme lékárničku v trupu dornieru našli, bylo to hodně emotivní. Možná se po ní němečtí letci v poslední chvíli natahovali…“
„Našli jsme i ampulky s morfinem. Byli to jen lidé a potřebovali takovou pomoc. Je to opravdu smutné, když si to člověk uvědomí,“ přibližuje své pocity Ella.
Není díra jako díra
Zub času a koroze trup Dornieru zasáhly opravdu zle. Je poměrně těžké rozeznat, které otvory má na svědomí právě koroze a které střely nepřátelských letounů. Na křídlech je naopak jasně vidět, že hlavní poškození způsobili dornieru britští ostřelovači.
„Uprostřed trupu a na křídlech kolem motorů je jasně patrné poškození pocházející nejspíš od šrapnelů protiletecké palby ze země. Jsou to malé čtvercové nebo obdélníkové otvory, kde se kov ohnul dovnitř,“ ukazuje mi Darren Priday, ředitel konzervačního centra muzea RAF v Cosfordu.
Dornier podle něj nejprve poškodila palba ze země a pak ho dorazily britské letouny Defiant. Darren stojí v čele třináctičlenného expertního týmu, který nejen s Dornierem dokazuje pravé divy.
Skoro se nechce věřit, že z vraku cosfordští obětavci vysypali, vymetli a vyšťourali kolem osmi tun písku.
„Ještě než jsme vytáhli letadlo z vody, probíhal intenzivní výzkum, jak hliníkový trup letadla ošetřit. Vědci to s doporučením kropit letoun roztokem kyseliny citrónové trefili úplně přesně,“ pochvaluje si práci expertů.
Bylo ale na restaurátorech, aby rozhodli, kdy s kyselou lázní přestat. Kov by totiž mohl začít měknout. „Myslím, že jsme to vystihli, a vypadá to, že je teď stav letounu stabilizovaný,“ konstatuje s potěšením šéf restaurátorského týmu.
Sedmdesát tři let pod mořem
Dornier teď vůbec nepůsobí dojmem, že ležel 73 let pod hladinou moře. Třeba zrestaurovaná signální pistole vypadá jako zánovní. Skoro se nechce věřit, že z vraku cosfordští obětavci vysypali, vymetli a vyšťourali kolem osmi tun písku.
„Tady ty části letadla byly úplně obalené korýši a dalšími mořskými živočichy a rostlinami. Všude byla podivná hmota, směsice písku a soli,“ ukazuje mi jeden z cosfordských šikulů Michael.
Hliník není po letech strávených pod mořskou hladinou moc pevný, proto z něj nebylo možné písek jednoduše vyklepat. Na součástkách ho přes veškeré úsilí restaurátorů ještě docela dost zůstalo.
Třeba teď někde v Německu sedí rodiny, které jedí pokrmy příbory z dornierů…
Poslední mohykán
Až něžně opečovávaný Dornier 17 je jediným strojem tohoto typu, který se dochoval do dnešních dnů, i když svého času sjelo z montážních linek více než 1500 kusů. Darren Priday má pro to jednoduché vysvětlení:
„Za války se na výrobu zbraní používal veškerý dostupný kov – zahradní plot, vidličky, nože, lžíce… Po válce se potřeby úplně obrátily a lidé měli naopak nedostatek kovů pro každodenní život.“
Nebylo nic logičtějšího, než využít kov z nepotřebných letadel. A tak třeba teď někde v Německu sedí rodiny, které jedí pokrmy příbory z dornierů…
