Pomoc pro Vuhledar pod palbou. „Nepřipusťte, aby válka přišla k vám do Evropy,“ prosí místní

Tak a dnes druhý pokus proniknout přes to bahno, přes pole, do Vuhledaru. Včera se nám to nepodařilo, protože půda byla rozmrzlá. Ale teď je to tvrdé, pevné, tak doufám, že projedeme.

A už jsme na první nebo nulté linii. Dál už není kam se dostat. I tady mikrosídliště zvané Kvadrát, podle čtvercového tvaru, vypadá od poslední návštěvy daleko hůř. Daleko víc domů je vypálených. Ale pořád tady jsou lidé, kteří si přišli pro vodu.

Oleg, který vozí do Vuhledara jídlo a vodu, říká, že přijde horší doba, protože na jaře země kolem rozmrzne a pomoc nebude moci přijíždět tak často|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Největší problém je tady se starými lidmi, kteří jsou tvrdohlaví. Zkrátka si postavili hlavu, že tady zůstanou, a hotovo, a Oleg Tkačenko, který jim nabízí evakuaci už snad posté, zase nepochodil. Proto tady s nimi zůstávají jejich děti, nemůžou je přece opustit.

Ostřelování nepřestává

Jak je slyšet, Rusko stále Vuhledar ostřeluje. Střílí přímo do města, kde ještě zůstalo 200 až 300 lidí, civilistů. Ruské jednotky se ale nepohnuly směrem dál dovnitř. Všechno se to odehrává pár set metrů ode mě. Ukrajinská obrana je tak silná, že sem Rusy nepustí. To ale neznamená, že to město nebude nakonec úplně zpustošené a zničené.

Vidím tady pana Kolju. Hned, jak jsme přijeli sem, na toto sídliště, daleko víc rozbité, než posledně, vyběhl z domu, objímá se s Olegem. Vybíhají další lidé. Zůstala jich tady jenom hrstka, lidí a psů. A jdou si pro pomoc, kterou jsme přivezli.

,Je to čím dál horší‘

Čtěte také

Sny? Horká vana, pletení a záhon plný sněženek, svěřují se Ukrajinci po dvou letech života ve sklepě

Kolji se ptám: „A nepojedete s námi zpátky? Nechcete se evakuovat?“ A on říká: „Ne, ne, ne. Tohle je naše vlast.“ Přišlo asi patnáct až dvacet lidí. Staví se do řady, trošku se mezi sebou hádají, ale někteří se i smějí, což je v této situaci úplně neuvěřitelné.

A Kolja dodává: „Prosím vás, jenom nepřipusťte, aby válka přišla k nám do Evropy. Zdál se mi hrozný sen,“ povídá.

Oleg vydává poslední instrukce. Říká, že přijde horší doba, protože na jaře to všechno rozmrzne a my nebudeme moct tak často přijíždět s pomocí. Plynové bomby jsme rozdali, jídlo jsme rozdali, vodu, chléb. Vajíčka se nám bohužel trochu v tom zmatku rozbila, ale snad jich trocha zůstala celá.

Dvě ženy tady zůstávají, protože chtějí pomáhat starým a nemohoucím lidem. Teď si přišly pro kanystry s vodou a pro chleba. Tohle byla asi poslední zastávka a teď už se musíme nějak z města vymotat. Řekl bych, že na Kvadrátu, sídlišti, to byla opravdu taková mezní situace. A to už jsme jich tady zažili hodně. Je to čím dál tím horší.