Sny? Horká vana, pletení a záhon plný sněženek, svěřují se Ukrajinci po dvou letech života ve sklepě
Ve východoukrajinském Vuhledaru stále v podzemí domů žije nebo spíš přežívá asi 150 lidí z původních 15 tisíc obyvatel. Živoří tam už téměř dva roky a druhá zima ve sklepích je pro ně ještě těžší než ta první. Z normálního života jim zůstaly jen sny.
Je šest ráno a my nakládáme další humanitární pomoc pro obyvatele Vuhledaru na válečné linii. Tentokrát vezeme více ovoce a zeleniny, lidem chybí vitamíny. Vezeme také balíčky, které jim posílají příbuzní, vodu, chléb a nějaké léky.
Čtěte také
„Musíme přijmout vyvážené rozhodnutí,“ říká Oleg Tkačenko a myslí tím, že musíme správně naložit auto a velký vozík. Balíme dokonce i pizzu, než tam dojedeme, bude ale mražená.
Cestou necestou
„Sláva Bohu,“ říká Oleg, protože je mlha, což je pro nás ideální počasí. Rusové začali v daleko větší míře nasazovat FPV drony, které všechno vidí, takže počasí je na naší straně. Doufejme.
Teplota je kolem nuly, v noci mírně přimrzlo, ale nevíme, jestli to bude stačit, abychom projeli i s velice těžkým posvařovaným vozíkem. Auto si nakonec s hrozným terénem skvěle poradilo – projeli jsme i přes pole.
Je to nebezpečné místo, čtyři vojáci zde zahynuli po přímém zásahu. Musíme jet rychle. Ale jak, když máme plně naložený vozík a auto?
Pohoštění v chodbě
Tentokrát nás ve Vuhledaru nikdo nečeká. Spojení s městem není, takže se místní nemohli dozvědět, že přijedeme. Oleg už měl přijet před delší dobou, ale nemohl kvůli počasí a rozbitému autu.
Některé domy zůstaly jakžtakž celé, a právě z jednoho z nich se k nám už řítí Nikolaj, Viktor a Světka.
Sedíme v úzké chodbičce v přízemí jednoho z paneláků za několika stěnami. Je to tu bezpečnější. Občas se ozvou nějaké výbuchy, občas se celý dům otřese. Ale neotřese to ani ženami, ani muži.
Dál připravují chlebíčky z čerstvého chleba, který jsme s Olegem přivezli. Na něj položí nakrájený salám, k tomu nějaké sladké pečivo, čaj a kávu.
Sny? Skromné, ale nesplnitelné
Ptám se jich, jaké mají sny a touhy, co by si přáli po dvou letech na bojišti.
„Sním o dobré tělocvičně s kolovými trenažéry a relaxu. Sním o horké vaně, bačkorách a teplém froté županu po koupeli. To prostě zbožňuju,“ usmívá se Světka. „A potom bych si v televizi pustila dobrý seriál a dala se do pletení. Na druhý den bych odjela za město na chatu podvázat rajčata a okopat celou zahrádku.“
„A já toužím po tom, aby válka co nejdřív skončila a já se mohl na chatě zabývat milovanými včelami, pěstovat krásné květiny… Objednal bych si asi víc krokusů a sněženek, které bych mi přivezli ze západní Ukrajiny. Oni tam totiž pěstují krymské sněženky s květy jako deštníky,“ zasní se Nikolaj.
„Měl jsem jenom tři, ale teď už tam asi ani ty nejsou. Podle mě tam všechno srovnali se zemí, protože kolem chaty se vedly těžké boje. I kdyby tam něco zbylo, nedostanu se tam tak brzy ani po válce, protože tam bude spousta nevybuchlé munice a všechno je zaminované,“ dodává realisticky.
Nikolaj a Viktor mají prý ještě jeden společný velký sen: vyrobit samohonku burjačichu a pozvat všechny kamarády. „Je to jen žert,“ smějí se.
Související
-
Pomoc pro Avdijivku. Češi z Team4Ukraine riskují životy, aby pomohli obyvatelům přežít
Cestu do míst nejtěžších bojů s českou humanitární pomocí absolvoval i zpravodaj Martin Dorazín.
-
Pátrání po kocourovi mezi sutinami. Ve Vuhledaru žijí ve sklepích stovky lidí i zvířat
Bachmut, Avdijivka a Vuhledar – to jsou hornická města v Donbasu, která ruská invaze proměnila v haldy sutin. A ačkoli se to zdá neuvěřitelné, i v nich pořád žijí lidé.
