Polsko vzpomínalo na dobu před dvaceti lety

"Dámy a pánové, 4. června skončil v Polsku komunismus," tak přesně zazněla legendární věta 4. června 1989 ve zprávách Polské televize. Polští voliči totiž ve volbách zcela jednoznačně podpořili kandidáty hnutí Solidarita a o pár měsíců později vznikla vláda prvního nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého.

Jak si pamatuje dvacet let staré události? "Jako den velké radosti, která ale byla bohužel zastíněna tragickými událostmi v Číně na náměstí Tchien-an-Men. O těch jsme se ale dozvěděli až den poté. Jinak jsme měli obrovskou radost z našeho úspěchu," říká mi Tadeusz Mazowiecki.

Opozice totiž získala ve volbách všechny takzvaně svobodné mandáty v sejmu a 99 ze 100 senátorských křesel. Pro komunistický režim šlo o fatální úder, s něčím takovým nepočítal.

Jedním z tehdejších šéfů volebního štábu Solidarity byl Rafal Dudkiewicz, dnes primátor Vratislavi. Jak prožíval euforii z vítězství ve volbách? "Byla to taková obrovská exploze občanských emocí. Nadšení mezi lidmi bylo velmi upřímné, čisté. Všichni jsme věděli, že si přejeme změnu, že chceme něco nového, ale přesně jsme ještě netušili, co by to mělo být. Na tom se shodovali všichni politici, dnes je něco takového nemyslitelné," srovnává politickou realitu dneška s tou před dvaceti lety primátor.

Také předvolební kampaň byla tehdy úplně prostá a hlavně levná. Kandidátům prostě stačila společná fotografie s Lechem Walesou a měli otevřenou cestu do polského Sejmu. Jak ale připomněl tento týden právě Walesa, k položení komunismu na lopatky nikdo z evropských politiků nevěřil.

Důležitou úlohu při demontáži komunismu v bývalém sovětském bloku sehrálo také propojení disidentských hnutí. Legendární byly tajné schůzky polsko-československé Solidarity na zelené hranici, v Krkonoších nebo Tatrách. Jak na ně vzpomíná jeden z nejaktivnějších polských disidentů Zbigniew Janas? "Byla to prostě velká radost. Samozřejmě, že nás mohli každou chvíli zatknout, ale těžko vám mohu popsat i po dvaceti letech tu šílenou euforii ze setkání lidí, kteří byli absolutně odizolovaní a pod neustálou kontrolou a kteří si nikdy nemysleli, že k takovému setkání dojde. A ono se podařilo," vzpomíná Zbigniew Janas.

Pouze několik tajných schůzek mělo manifestační politický charakter. Vznikala při nich veřejná prohlášení, známé skupinové fotografie disidentů u hraničních kamenů. "Tehdy jsem potkal poprvé vašeho pozdějšího prezidenta. Ale v té době to byl stejný "kriminálník" jako já. Oba jsme totiž ve svých zemích kvůli práci v disentu skončili za mřížemi. Ale tehdy jsme neměli moc času na nějaké dlouhé rozhovory. Báli jsme se, že nás státní policie vypátrá a pozatýká," vybavuje si nejistou atmosféru někdejší disident, později poslanec zvolený do polského sejmu právě ve volbách před dvaceti lety.

A jak si na setkání na zelené hranici pamatuje exprezident Václav Havel? "Schůzky byly ohromně zajímavé, spojené se spoustou dobrodružství a vzniklo z toho hodně věcí. Tak jsme se mohli vzájemně inspirovat, řadu věcí jsme dělali společně. A vznikla tak československo-polská Solidarita," říká mi Václav Havel.

Většina setkání ale byla velmi rychlá. Šlo jen o výměnu informací. Právě Zbigniew Janas byl hlavním šéfem takzvaných kurýrů, kteří pašovali přes hranice z Polska do Československa v batozích zakázanou literaturu a letáky. "Musel jsem všechno zorganizovat, najít spolehlivé lidi. Já jsem rozhodoval, kdo a kdy půjde přes hranici a kam, co ponese a komu to předá. Všechny kurýry jsem měl na starosti já," připomíná své zásluhy pan Janas. Sám se raději přechodům přes hranici vyhýbal, protože byl velmi sledovanou osobou.

"Stávalo se, že neměl kdo jít, ale s českou stranou už bylo domluvené tajné setkání. Pamatuji si, jak jsem jednou musel přenést přes Vysoké Tatry několik desítek výtisků jedné knihy. Bylo to šíleně těžké a myslel jsem, že nepřežiji, došel jsem na místo srazu jen silou vůle," vybavuje si těžké momenty bývalý polský disident a dodává, že polská mládež tento netradiční druh turistiky nemůže nikdy pochopit.