Pohanské svátky Marijců
Jen málo regionů v Evropě by se dnes mohlo pochlubit tím, že si jejich obyvatelé uchovali pradávné pohanské tradice. Jedno takové místo, kde se paganismus ještě z předkřesťanských dob zachoval, se na mapě našeho kontinentu ale přece jen najde. A to paradoxně v zemi, která po většinu 20. století jakoukoli víru tvrdě potlačovala - v Rusku. Národ Marijců žijící v Povolží má dodnes vlastní náboženství, k němuž se pojí i specifické tradice a obřady.
V borovém háji na okraji dvousettisícové Joškar-Oly tiše naslouchá modlitbě marijského duchovního asi padesát lidí. Někteří oblečeni do tradičních pestrých krojů, jiní si jen tak v civilu přišli připomenout tradiční svátek Agavarem.
To, že se obřad koná po širým nebem, není žádná náhoda. Jak mi po jeho skončení vysvětluje duchovní Albert Rukověšnikov, marijská víra je založena na propojení člověka s přírodou, která má nad lidmi magickou moc a je pro ně zdrojem absolutního dobra, pokud jí lidé neškodí.
"Agavarem je pro nás Marijce jeden z největších svátků. Modlíme se, přinášíme oběti našim bohům, děkujeme jim a prosíme je o pomoc. Po skončení obřadu se pak navzájem hostíme tradičním jídlem, které každý přineseme - lívanci, vejci, kaší. Mladí pohromadě se starými pak hrajeme různé hry. Je to svátek radosti a vidíte - bohu se to líbí, ještě ráno pršelo a teď nám poslal pěkné počasí," usmívá se Albert Rukověšnikov.
Souhlasně přikyvuje i žena, která se představuje jako Zinajda. Celou modlitbu doprovázela hrou na tradiční marijský strunný nástroj - gusle, který tak trochu připomíná harfu v menším vydání. "Dnešek je dnem, kdy se klaníme sílám přírody a společně se scházíme, radujeme a veselíme. A to všechno vychází z naší duše, vidíte, nikdo nám nepřikazuje, abychom přišli. Jsem moc ráda, že jsme my Marijci naši tradici zachovali, že jsme schopní se sejít a i v těžkých časech společně hledat sílu překonávat problémy, které nás trápí," říká viditelně dojatá žena.
Časy, kdy se příslušníci ugro-finského národa scházet nemohli, respektive mohli pouze za nekompromisního dohledu sovětských úřadů, přitom nejsou tak daleko. Koneckonců je připomínají i desítky ozdobných stříbrných mincí našité na slavnostní Zinajdin kroj ještě její babičkou ve 30. letech. Na všech je jasně vyraženo "SSSR". Doby perzekuce si velmi dobře pamatuje i Albert Rukověšnikov.
"Za komunistů nám modlitby zakazovali. Jako dítě jsem chodil s babičkou na tajné noční obřady, kde jsme se modlili do pěti, šesti do rána. Milice i partajní výbory za to tehdy lidi pronásledovaly, situace se zlepšila až za Gorbačova po perestrojce. Jediná výjimka byla za války. V roce 1943 byla situace tak špatná, že i Stalin věděl, že se bez naší silné víry neobejde a dovolil lidem se modlit," vzpomíná marijský duchovní.
Echo nepřetržité úřední kontroly se mírně rozeznívá ale i dnes. U obětního ohniště znuděně postává skupinka policistů. Údajně tu jsou kvůli bezpečnosti oslavujících - byť to, jak by si zcela střízliví lidé, jimž víra zakazuje pít i kouřit, mohli ublížit při modlení nebo poměrně neškodných dětských hrách, jako je třeba přehazování stromu uvařeným vajíčkem, mi není úplně jasné.
Po pár kolech soutěží spěje svátek ke konci. Hájem se ještě chvíli nese marijština, než se pro tentokrát snad jen dočasně rozplyne na okraji převážně rusky hovořící místní metropole. Jak dodává jeden z duchovních, nezbývá než se snažit, aby stejný osud nepotkal i celou marijskou kulturu.
