Podobu jihoafrické osady utvářeli moravští bratři
Doškové střechy, domky se štíty ve stylu selského baroka, vodní mlýn i všudypřítomné vinice. Takovou máme představu o klasické vesnici na jižní Moravě. Stejně malebnou obec dnes najdete i na druhém konci světa, konkrétně u nejjižnějšího cípu Afriky. Právě tam totiž před 200 lety našli zemi zaslíbenou moravští bratři.
Nechávám za sebou prašnou cestu a vjíždím na asfaltku. Krátce nato se přede mnou vyloupne malebná obec vypadající spíše jako nějaká vesnice z jihu Čech nebo Moravy. Navíc je obklopena vinicemi. Nacházím se jen malý kousek od nejjižnějšího cípu Afriky, mysu Agulhas.
„Naše církev vznikla v roce 1447 na území českého státu. Odtamtud její členové odešli do německého Herrnhutu, což je v překladu ‚místo, které střeží Bůh‘. V 18. století se pak někteří z nich vypravili na jih Afriky,“ vypráví správkyně muzea v Elimu.
Samozřejmě jí prominu malou chybičku. Jednotu bratrskou totiž založil bratr Řehoř v Kunvaldě v roce 1457, ale to na skutečnosti, že zemi zaslíbenou našli moravští bratři, tedy členové evangelické církve, která je součástí jednoty bratrské, až na druhém konci světa, nic nemění.
„Pokračovali tady ve způsobu života, na který byli zvyklí v Německu i v Českém království. Jako první do Jižní Afriky dorazil Georg Schmidt, tedy Jiří Šmíd. Začal mezi místními obyvateli šířit křesťanskou víru a díky tomu získal přezdívku ‚apoštol Hotentotů‘. Pak byly zakládány i samotné osady moravských bratří. Nejprve Genadendal a v roce 1824 byl vybudován i Elim,“ pokračuje má průvodkyně, zatímco mi ukazuje vystavené předměty.
V Elimu na svou historii pamatují
Dobové fotografie, oblečení, vybavení domácnosti, porcelán pocházející ještě z Čech i zemědělské náčiní. To vše za doprovodu tradiční hudby.
„Usadili se právě tady, protože všude jinde už bylo dost přelidněno. Rozhodující byla i přítomnost vody, kterou našli díky rostoucím palmám. Zakladatelem osady Elim nazvané podle Bible pak byl Hans Peter Halbeck,“ doplňuje.
To už zase stojím venku. Kochám se zděnými, většinou podlouhlými přízemními domky s doškovými střechami, až najednou zaslechnu šplouchání vody. Otočím se a o kus dál spatřím náhon ženoucí vodu na mlýnské kolo.
„Je vůbec největším dřevěným kolem v celé JAR. Funguje už téměř sto let. Samozřejmě bylo restaurováno. Protože zápasíme s nedostatkem vody, hlavně v období sucha, chceme ho v budoucnu recyklovat,“ ukazuje mi jeden z mužských obyvatel Elimu, ve kterém dnes žije na 1300 lidí živících se hlavně zemědělstvím, farmařením a pěstováním unikátních rostlin využívaných pro jejich léčivé účinky.
Usměvaví a upřímní, takoví jsou místní lidé
Mluví se tu převážně afrikánsky. Jazyk svých předků tu tedy už nikdo neovládá. Původní zvyky, jako jsou například ty svatební, si však udržují stále, stejně jako kontakty s Moravou. A zcela typické je v Elimu dodnes i to naše „koukání sousedovi až do talíře“.
„Když někdo z místních ještě před zavedením elektřiny chodil po vesnici, ostatní hned věděli, o koho jde. Prostě ho rozeznali podle chůze. Stejně tak neexistovalo žádné tajemství. Už ráno ti každý dokázal říci, kde jsi uplynulou noc byl a cos tam dělal,“ dozvídám se.
V každém případě v neděli směřovaly kroky všech pouze na jediné místo, a to do kostela. „Jak můžeš vidět, není tu žádný krucifix, na stěnách nevisí obrazy a ani na oknech se nenacházejí žádná vyobrazení. Moravští bratři věří, že kříž je pouze v tvém srdci,“ vysvětluje mi průvodce.
Samotný kostel je zvenku i zevnitř celý bílý, což symbolizuje čistotu. Ostatně i takoví, tedy upřímní, otevření a usměvaví jsou i zdejší obyvatelé.
