Po 20 letech se k německému emigrantovi vrátil jeho červený kufr

berlínská zeď

V těchto dnech si připomínáme 20. výročí pádu berlínské zdi. Média jsou doslova zaplavená příběhy, které tato nenáviděná stavba rozdělující nejen Berlín, ale taky demokratickou a totalitní Evropu, pomáhala psát. Máme pro vás příběh jednoho setkání po 20 letech. Setkání východoněmeckého uprchlíka s jeho červeným kufrem, který ho doprovázel na cestě ke svobodě. Zavazadlo si mimochodem můžete prohlédnout na výstavě pod širým nebem na berlínském Alexandrově náměstí.

Uwe Richter bydlel s manželkou a dvěma dětmi v průmyslovém městečku Suhl v bývalé NDR. Jak říká, minimálně dvě věci ho pojily s tehdejším Československem: přátelství s lidmi z prostějovského amatérského divadla a taky skutečnost, že bydlel v ulici Júlia Fučíka. Pšenka panu Richterovi příliš nekvetla, protože se koncem 70. let příliš nahlas ozval proti nucenému vystěhování písničkáře Wolfa Biermanna do Spolkové republiky.

"Když se 9. října 1989 situace dál zkomplikovala a vyostřila, protože šly zvěsti, že se v Lipsku bude střílet do demonstrantů, rozhodli jsme se definitivně NDR opustit. Potkal mě okresní kulturní tajemník a řekl mi: 'Podívej se, Richtře, úplně stejně, jako jsme v posledních letech dusili tebe, to dneska schytají lidé v Lipsku.' To jsem tedy dostal doopravdy strach. Měli jsme třídenní víza do Maďarska a věděli jsme, že je to naše poslední šance. Kdyby to dneska prasklo, tak zavřou všechny hranice," vzpomíná Uwe Richter.

Čtyřčlenná rodina Richterových tak nasedla do svého trabantu a vybavená jediným červeným kufříkem, vždyť měla být oficiálně pryč jen tři dny, vyrazila na krajně riskantní cestu. Do plyšového medvídka dcery Jessicy ukryla nejen rodné listy a další dokumenty, ale hlavně značnou částku v maďarských forintech, které se daly snáze vyměnit za západoněmecké marky.

"Dojeli jsme na hranici a museli jsme vyložit všechny věci a nechat si zkontrolovat kufr. Celníci prověřovali jestli mám na tři dny skutečně jen troje spodky. Důstojník na mě začal křičet, jak to že mám na tři dny s sebou čtyři knihy. Pak chtěl zkontrolovat i dceru, která usnula s medvídkem na klíně. Přišel k němu naštěstí jiný celník a řekl, ať to dítě nechá spát. V opačném případě by náš bývali zatkli a odsoudili na dva roky za pokus o opuštění republiky. Dcera se synem by skončili v dětském domově anebo by byli určeni pro adopci," popisuje katastrofický scénář Uwe Richter.

Psychický balvan z rodiny spadl až v Maďarsku, kdy šla manželka vyměnit zbylé východoněmecké marky za forinty. "Paní ve směnárně ženě popřála vše dobré v dalším životě. Manželka se pak vrátila do auta v slzách. Když se děti ptaly, proč maminka pláče, vysvětlili jsme jim, že se už nevrátí domů a že dědečka a babičku aspoň deset let neuvidí. Tím pádem začaly plakat napřed děti a pak i já. Buleli jsme kolektivně celých 50 kilometrů na rakouskou hranici," vzpomíná pan Richter, který s rodinou zakotvil v bavorském okrese Allgäu.

I když Berlínská zeď padla hned za měsíc, o návratu do Suhlu prý vážně neuvažovali. Uwe Richter se před pár lety s manželkou rozvedl a přestěhoval se za novou partnerkou do Berlína. Tady začal organizovat výstavu pod otevřeným nebem, která by pád komunismu a zánik NDR připomněla. A stalo se něco neuvěřitelného...

"Coby zaměstnanci Společnosti Roberta Havemanna jsme se začali shánět po autentických předmětech z doby NDR, které bychom vystavili. Hledali jsme taky na serveru eBay a kolega tam našel červený kufr, který byl pro 80. léta typický. Když dorazil ke mně do archivu, tak jsem si hned pomyslel: 'Ježíši, vždyť to je přece můj kufr!' Začal jsem ho pečlivě zkoumat a zjistil jsem, že to musí být opravdu on. Nechali jsme totiž na kufr našít bytelný kovový zip, protože ten původní, plastový, se okamžitě rozbil," dodává Uwe Richter.

Doufá, že mu památný kufr z vitrínky na Alexandrově náměstí nikdo neukradne. Ale i kdyby, svůj historický a citový úkol už tohle zavazadlo bohatě splnilo.

mapa
Zvětšit mapu: Alexandrovo náměstí v Berlíně