Pětinásobný paraolympijský medailista Roman Musil

Host (Roman Musil): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Roman Musil se narodil poslední květnový den roku 1971 s postižením s dětskou mozkovou obrnou. Od dětství sportuje, ale vrcholově se začal sportu věnovat před osmi lety. Má nespočet zlatých, stříbrných i bronzových medailí z nejrůznějších mistrovství světa a dalších závodů. Předloni ozdobil své vystoupení na paraolympiádě v Austrálii pěti medailemi a ještě dvěma světovými rekordy, v hodu oštěpem a vrhu koulí. Ve skutečnosti překonal i světový rekord v hodu diskem, ale protože se tak stalo v rozhazování, nebyl pokus změřen. Roman Musil je svobodný a žije v Nymburku. Vezměme to po pořádku, asi jenom málo lidí si dokáže pod pojmem spastik něco představit. O co vlastně jde?

Host (Roman Musil): Spastik nebo obrnář jako takový je člověk, který má postiženou centrálně nervovou soustavu, to znamená, že to je poškození mozku, centra pohybu, může tam být i postižení mentální, vlastně je tam postižení buď jenom třeba rukou, nohou nebo kombinace. Levostranný postižení, levá ruka, levá noha, no a u mě je to vlastně relativně prakticky to nejhorší postižení, mám postižený všechny čtyři končetiny plus to, že neudržím rovnováhu, musím chodit o berličkách nebo jezdit na vozíku, ale díky tomu sportování a nebo vůbec tomu svýmu stylu života jsem na tom až docela dobře, protože existujou spastici a nebo vůbec velice těžce postižení lidé, kteří s dopomocí druhých se ani nenají a ani neoblečou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to mimořádně těžký životní hendykep. Jak dlouho Vám trvalo, než jste se s tím vyrovnal, protože Vy jste s ním vyrovnal.

Host (Roman Musil): Já bych se přiznal, o tom nerad každý mluví, ale každej ten postiženej, ať je to ten spastik, ten obrnář nebo ať je to někdo na vozíku po nehodě nebo někdo bez nohy, bez ruky, může se to stát vlastně i jako díky cukrovce. Teď jde o to, že vlastně tu depku, jak se říká nebo tu depresi dostane zdravý člověk úplně normálně a u toho postiženýho člověka je to ještě horší, takže já si myslím, že já jsem se s tím svým postižením relativně nevyrovnal do dneška, protože je to občas složitý, protože díky tomu, že jsem po tý obrně, tak já nevím, co mě kdy bude bolet, takže tam jde o to, jak člověk ráno vstane a jak je dobře naladěnej hned od rána.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale na druhou stranu určitě Vám pomáhá, Vy jste to sám řekl, ten sport a ty sportovní úspěchy, my jsme vyjmenovali jenom tak letmo, zdá se, že stát tak zvaně na bedně, že už je pro Vás skoro rutina, to Vám asi pomáhá v životě, ne?

Host (Roman Musil): Já se vrátím, jak to začalo. Já jsem vlastně od svých tří, čtyř let začal jezdit do Nových lázní v Teplicích v Čechách, kde nás vedli ke sportu, byly tam sportovní dny, vyzkoušel jsem si lukostřelbu, stolní tenis, tenkrát jsem ještě chodil bez berliček, takže to docela šlo, teďka se momentálně zakotvil u atletiky, to jsem si tenkrát taky vyzkoušel, shodou okolností jsem si tam vyzkoušel i jízdu na kole, takže jako tam se nám věnovali po této stránce velice moc a musím být vděčný a vlastně díky tomu v návaznosti na to tam vzniknul svaz a můj oddíl, takže vlastně TJ Nova Teplice, to je můj mateřský oddíl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Počítáte své úspěchy? Kolik medailí Vaše sbírka vlastně čítá a jsou medaile z paraolympiády v Sydney pro Vás tím nejcennějším?

Host (Roman Musil): Já,shodou okolností, těch světových rekordů a vlastně z mistrovství světa a z mistrovství Evropy těch medailí už je docela hodně, takže já už je nepočítám, aby si posluchači nemysleli, že to je nabubřelost, ono toho je opravdu hodně. Vemte si, že za rok jenom u nás díky tomu, že se o nás trošku ví, o těch sportovcích a o těch postižených a je tomu dobře a děkuju všem, tak my máme, dejme tomu, tři, čtyři závody u nás v republice, pak se třeba jezdilo, když jsem ještě jezdil na tricyklu, tak se jezdilo na Slovensko, do Německa, na ty národní takový závody a vždycky ta perlička na dortu nebo ta třešnička na dortu bylo buď mistrovství světa nebo mistrovství Evropy a jednou za čtyři roky paraolympiáda, u mě byla ta první vlastně a zatím poslední ta Sidney před dvěma lety a tam se mi tak dařilo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste paraolympijský vítěz nejenom v atletice, ale i v cyklistice, ale na letošním mistrovství světa v cyklistice jste chyběl, proč?

Host (Roman Musil): Je to kvůli tomu, že vlastně, asi hodně málo lidí to o mně ví, já jsem si musel vybrat, ona atletika a cyklistika díky těm atletickým kilům nejdou do sebe a ten zápřah těhle dvou sportů do sebe časově a nebo i fyzické vyčerpání z těhle dvou sportů, já jsem si musel prostě vybrat, no a po paraolympiádě v Sydney, kdy jsem ještě zvládl tyhle dva sporty, tak vlastně tu cyklistiku jsem už pověsil na hřebík, lidi mě můžou ještě vidět na ty tříkolce, protože..

Moderátor (Naděžda Hávová): Na trase Poděbrady - Nymburk jste docela známá postava, protože jezdíte do práce. Jak dlouho Vám ta cesta trvá?

Host (Roman Musil): Když jsem byl opravdu v tréninku, teď už to jezdím jenom tak pro zábavu, jenom pro své srdíčko a pro tu vytrvalost, protože i pro tu atletiku je to potřeba, tak jsem to jezdi, nejlepší čas, co si pamatuju, tak asi třináct čtyřicet dva.

Moderátor (Naděžda Hávová): To je pomalu jak jízda autem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Věnujete se ještě nějakým dalším sportům jako záliby?

Host (Roman Musil): Záliby mám, samozřejmě, ale dalším sportovním činnostem nebo aktivitám, už jenom takový ten strečink, co k tý atletice patří. Plavání, aby člověk relaxoval, ale plavu teda shodou okolností jako zednická lžíce. Jde o to, že člověk nesmí být vlastně jednostranný, já nevím, tou atletikou zatěžovat jenom třeba, protože jsem pravák, tak vlastně tu pravou ruku, která hází, tak ty tréninky, on si to asi nikdo nedokáže představit u nás u postižených, třeba v mým případě, když vlastně házím ze sedu, tak mi to zabírá tak dvě a půl až tři hodiny, když jsem tam sám, protože to nářadí odhodíte, ta stolička je přikurtovaná k zemi a musíte si pro to dojít a zase si to přinést k té stoličce a těch hodů je v tréninku kolem pět a čtyřicet, šedesáti za trénink a to není všecko, protože pak se musí relaxovat, vystrečovat, aby nebyly ty svaly úplně zkrácený a většinou já trénuju dvoufázově, takže ještě třeba navečer, když jdu dopoledne na speciální trénink s nářadím, tak ještě navečer v pět hodin chodím do posilovny, to mi zabere další dvě hodiny.

Moderátor (Naděžda Hávová): Za Vašimi úspěchy musí být určitou spousta dřiny. Na to jsem se chtěla zeptat, jestli trénujete denně?

Host (Roman Musil): Denně úplně ne, je to pětkrát do týdne. Tam se to právě odvíjí podle rozvrhu těch závodu, takže ono se jinak trénuje na mistrovství světa a jinak se trénuje na naše republikový závody nebo, jak říkáme my sportovci, na ty pouťáky,ale jsem tomu strašně rád, že vůbec to takhle funguje a že můžeme takhle sportovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Romane, ono je to možná překvapivá otázka, ale chci se zeptat, jak je to u postižených sportovců s dopingem?

Host (Roman Musil): To je otázka sama pro sebe, protože já jsem se s tím setkal, já osobně v Sydney po prvé. V mým případě je to tak, že já ty léky, který bych měl brát na tu obrnu, abych ty spazmy v rukou, ty křeče, který mám, tak aby byly vlastně o menší intenzitě, tak neberu nic už jenom z toho důvodu, že ten doktor je má nahlášený. Ty léky, který berete, tak sportovní doktor je má nahlášený, to znamená, že si to projde, zjistí, co je na indexu, co je povolený, co není povolený a když by se tam objevil nějaký lék, který mi teda extrémně pomůže třeba od těch křečí nebo vůbec k výkonu, no tak oni i ten lék, který mám na obrnu, tak oni dva dny před závodem úplně vyškrtnou, takže byl bych relativně v nevýhodě, pro mě je jednodušší se s tím trošku poprat a silově to zvládat.

Moderátor (Naděžda Hávová): A jsou známé ve světě nějaké případy dopingu u postižených sportovců?

Host (Roman Musil): Je to daný politikou, ten sport, který funguje vlastně jako u zdravých, tak my jsme převzali stejná měřítka v tomhletom, takže když ten stát potřebuje zvítězit, jak se říká, na sto dvacet procent nebo sto deset procent, tak se pak šahá po nějakých nedovolených lécích nebo věcech, které podpoří ten výkon a když to tomu státu stojí za to, tak vlastně, aniž by to ten sportovec třeba věděl, tak vlastně dopuje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste prý v dětství byl pěkný průšvihář a Vaše maminka lituje, že si neschovala Vaše žákovské knížky, které se skvěly samými poznámkami. Tak jak to s Vámi bylo v dětství?

Host (Roman Musil): Tak, jak jste to řekla, protože je pravda, že poznámky mi psal i školník a družinářka. Opravdu jsem byl takový jako...

Moderátor (Vladimír Kroc): Vzpomenete si na nějakou kuriózní?

Host (Roman Musil): Prý jsem úmyslně způsobil hromadný pád na schodech.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ale o tom Vy samozřejmě nic nevíte.

Host (Roman Musil): Já teda určitě ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste v létě opravil domeček po babičce, byla to součást tréninku?

Host (Roman Musil): No určitě to součást tréninku nebyla, protože shodou okolností jsem ho podědil po babičce, babička už bohužel není, ale já jsem se to rozhodl pojmout, že si to udělám svýma rukama a vzal jsem si na to jednoho zedníka, takže opravdu to byla docela velká dřina, ale už to jádro toho domečku je hotový, můžu bydlet, vnitřní úpravy, který jsou bezbariérový, který mi vyhovujou, jsou udělaný, takže už bydlím a je to docela fajn.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dá se říci, že postižený atlet asi se sportováním nemůže uživit. Vy sám jste řekl, že jezdíte do práce. Co Vás vlastně živí jako světového šampióna?

Host (Roman Musil): Já bych to spíš trošičku otočil, ono ještě přece jenom u toho sportu postižených to není tak, jako že dostáváme nějaké odměny, prostě nějaké velké odměny za nějakou medaili a není to tak, že máme nasmlouvaný nějaký bohatý sponzory, že máme manažery, který se nám starají o peníze. Je to o tom, že u nás ten sport funguje jako druhá část rehabilitace a musíte ten sport mít rád a je fakt, že vždycky po paraolympiádě nebo po nějakým opravdu velkým úspěchu, buď ty svazy, to je u mě Svaz obrnářů, pak je tady Svaz tělesně postižených, pak jsou tady mentálně postižený, sluchově postižený a vlastně zrakáči, takže ty svazy si určitě vypisují třeba pro ty svoje borce nějaký odměny, ale samozřejmě nepohybuje se to v řádech milionů jako je to u fotbalu, tenisu a u hokeje, takže neuživil bych se, jezdím do Poděbrad do jedné sportovní prodejny k paní Ulrový, která mě zaměstnala a snažím se tam prodávat to sportovní zboží, protože k tomu mám vztah.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě by zajímalo, jestli Vás třeba zákazníci poznají, Vy už jste dost známá osoba, objevujete se často v televizi. Poznávají Vás třeba lidé na ulici?

Host (Roman Musil): Já si myslím, že ano a ono to není od věci, protože sport mi hodně, hodně dal. Je fakt, že na druhou stranu mi opravdu hodně bere jako třeba z fyzickýho fondu, když člověk musí pak opravdu toho hodně relaxovat, ale ty lidi z mýho regionu mě opravdu znají a drží mi palce, už nejenom z mýho regionu, ale vůbec mě znají tady lidi z celý republiky už teď a doufám, že nejenom mě, ale i těm mým kamarádům, kamarádkám i z jiných sportovních odvětví, že nám drží palce.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže v Poděbradech třeba si za Vámi chodí do prodejny popovídat někdy.

Host (Roman Musil): Je to pravda a chodí si pro podpisy. Člověka to hřeje u toho srdíčka, je to fajn.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čeští paraolympionici dosahují na paraolympiádách značných úspěchů. Jak a čím si to vysvětlujete, že jsou Češi tak dobří?

Host (Roman Musil): No je to tím, že jakoby neznají svůj hendykep, prostě dřou a i když jsme malá země a nemáme třeba tak velký sponzory, musíme jich shánět třeba pět, šest, abychom se dostali na nějakou výši jako třeba Američani a ty mají třeba jenom jednoho, dva sponzory, takže jako prostě my makáme, my dřeme a je to taky o tom, že tady byla nějaká taková ta bariéra předtím za doby komunismu, že prostě jsme nesměli být vůbec vidět, že jsme byli zavřeni v těch ústavech, buď v sociální péči nebo v těch lázních a jde o to, že prostě jsme nikam nesměli, takže jsme se museli trošku s tím hendykepem prát, byli tady schody všude, teď už, zaplať pánbůh, to funguje, metro už začíná být bezbariérový. Budovy nový se musejí podle zákony stavět bezbariérový, záchody už jsou širší pro ty vozíčkáře.

Moderátor (Vladimír Kroc): To jsem se právě chtěl zeptat, když to porovnáte, jestli třeba máte pocit, že ty bariéry v těch nových budovách, třeba i v nové budově Českého rozhlasu, už nejsou, ale ubývají i ve vztahu té většinové populace k postiženým? Máte pocit, že se mění za poslední léta přístup lidí k Vám?

Host (Roman Musil): Já bych to nesoudil, já bych nechtěl hovořit za všechny tělesně postižených nebo vůbec za ty všechny svazy, protože já nevím, jaký specifika jsou třeba u těch zrakáčů, hluchých a podobně, takže budu mluvit jenom za sebe a za svůj svaz za spastiky, změnilo se hodně, je fakt, že za tou Evropou nebo za tím světem ještě malinko pokulháváme samozřejmě, ale lidi už o nás vědí a zaplať pánbůh, už nemusíme být zavřeni doma nebo prostě někde v nějakým ústavu a můžeme na ulici mezi normální lidi. Já jsem si našel práci, pro nás je to opravdu hodně důležitý začlenit se do téhle společnosti a je vidět, že jsme potřební a že dokážeme tý společnosti něco dát.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mezi paraolympijskými sportovci je prý oblíbený černý humor. Provádíte si nějaká překvapení?

Host (Roman Musil): No určitě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Prozraďte něco.

Host (Roman Musil): Bude to ne jako z minulé éry, ale bude to z mý cyklistický minulosti. Když já jsem si uvědomil, že vlastně mám dvě nohy, tak mě z tohohle omylu vyvedl Míša Starků, kterej teda má nadkolení amputaci, tak jako jsem si říkal, že v tom kopci jako nemůže stačit a ten si se mnou hrál jako kočka s myší, já jsem na ten kopec dorazil asi s pětiminutovým zpožděním a úplně mrtvej a Míša, ten nahoře čekal a prostě tak nějak se usmíval. Je to opravdu o tréninku a o té vůli, vyloženě o vůli a o tom chtění. Ten člověk, kterej má nějaký hendykep a kdo ho dneska nemá, že jo. Tak když něco chcete, tak to dokážete a já bych chtěl říct, že jsem strašně rád, že znám třeba tolik známých, mám teď tolik kamarádů známých, ale každý umí něco my umíme třeba dobře sportovat, umíme třeba dřít a Vy zase v tom svým oboru, ve svý práci vynikáte v něčem jiným, takže zase na druhou stránku Vám držím palečky, ať to všechno funguje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nápodobně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Děkujeme. Zítra je Štědrý den, jsou u Musilů doma nějaké tradice nebo rituály, které žádný rok nevynecháte?

Host (Roman Musil): Tak každopádně jako začnu asi tak zprofanovaně, protože jsem chlap a nerad uklízím, tak jako je to takovým tím velkým úklidem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Víte, že se blíží Vánoce, když se doma začne šůrovat.

Host (Roman Musil): My začínáme, protože teďka už žiju sám, ale mám už jenom svoji mamku, tak jde o to, že mamka začíná uklízet a my to stíháme těsně před těma Vánocema dva dny do Štědrýho dne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže dneska už je naklizeno a zítra už to může naostro začít.

Host (Roman Musil): Já si myslím, že tak to nějak funguje a jinak jsem rád, že nemusím jít na trénink, že opravdu ty tři, čtyři dny opravdu absolutně vysadím a pak je to znát na váze, protože si dáme ten salát, toho kapra, nějakou tu klobásku a nějaký ten řízek a jako opravdu mám rád ty starý pohádky, který fungujou ještě do dneška a jsem za ně hrozně rád, takže jsem u televize.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže si užijte i letošních Vánoc, krásně dárky a pohodu a klid. Hostem pořadu Dva na jednoho byl rekordman a sportovec světového formátu Roman Musil, děkujeme za rozhovor. Na shledanou.

Host (Roman Musil): Já děkuju a všem bych chtěl popřát opravdu hezký Vánoce a hlavně dobrý vykročení do Novýho roku a hodně štěstí a zdraví.

Moderátor (Naděžda Hávová): Spolu s Romanem Musilem Vám krásné vánoční svátky přejí také Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.