Pavel Maurer přiznává: Ve slabé chvilce spořádám čtvrt kila kešu
Máte nějaké gastronomické tajemství? Pavel Maurer jich má hned několik. Svůj gastronomický život se rozhodl rozdělit na tři části. Na restauratéry je přísný, ale jak a co vaří doma?
Můj oblíbený kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquéz, nositel Nobelovy ceny za literaturu a autor knih jako třeba Láska za časů cholery nebo slavného románu Sto roků samoty, řekl mnoho krásných bonmotů.
V jednom z nich praví, že každý z nás má celkem tři životy: veřejný, osobní a tajný. Tento citát mě tak okouzlil, že vám dnes na rovinu odhalím, jak je to s mými třemi gastronomickými životy.
Můj veřejný život se odehrává většinou ve vybraných restaurantech. Dopředu zvažuji, kam půjdu, studuji podrobně jídelní a nápojový lístek po obsahové i designové stránce.
Projdu si i webové stránky podniku, které mi leccos napoví. Dělám si rezervaci přímo, ale někdy také na falešné jméno. Zajímají mě ubrusy, záclony, toalety, vůně a interiér restaurace.
Kriticky sleduji chování personálu. Hodnotím, zda jsou použity čerstvé a sezónní suroviny, zda je kuchař kreativní, nebo tradicionalista. Věnuji pozornost hudbě a celkové zvukové atmosféře podniku.
Je to můj veřejný život a práce, takže se asi občas tvářím soustředěně, někdy možná i důležitě, ale doufám, že ne připitoměle, případně nabubřele. K obsluze se pokouším být milý. V dražších podnicích však neodpustím ani malou chybičku.
Osobní život je gastronomicky jiný. Vařím spolu se svými dětmi, zpívám si při něm, křičím, nadávám neslušně, když se mi něco připálí, jsem benevolentní k různým kulinářským pokleskům. Experimentuji s pokrmy, které jsem nikdy nezkoušel.
Nejsem přísný ani při výběru správných sklenic na víno a miluji dceřiny sklony k recyklaci surovin, jejichž expirační doba je už na krajíčku. Často jím a piji to, co se k sobě ani trochu nehodí. Porušuji ustálená pravidla. A jsem šťastný, i když občas nesnesitelný.
Můj třetí život je podle Márqueze tajný. Bůh ví, co to všechno znamená. A nejsem si jist, jestli se vám chci podrobně svěřovat. Něco však přece jen přiznám. Mám slabost na extrémně hořkou čokoládu a v jednom velkoobchodě si kupuji 500gramové pytlíky solených oříšků kešu.
Když mám slabou chvilku, spořádám jich čtvrt kila. Jsem jako narkoman – k nezastavení! Navíc k nim rád piji těžké červené víno nebo slivovici. Pak mě samozřejmě celou noc ukrutně bolí břicho.
Tohle je moje malé gurmánské tajemství v rámci rozdělení člověka na tři životy. Snad mi Bůh dobrého jídla odpustí.
