Pavel Maurer poprvé ochutnal pizzu z okénka u Václavského náměstí. Jak to dopadlo?
Masna, pekárna, dvě okénka s pizzou – tak vypadá podchod na cestě od stanice metra k rozhlasové budově. Pavel Maurer tu u jednoho ze stánků ochutnal pizzu. Myslíte, že byl spokojený?
Je tomu už dva roky, co chodím úzkým průchodem od stanice metra Muzeum do budovy Českého rozhlasu číst své glosy. V poměrně malém podchodu mě vždy prudce udeří hned několik zcela rozličných vůní.
Tunýlkem projdete za necelou minutu. Na začátku voní masna, hned za ní je pekárna s předpečenými a stoprocentně rozmraženými šátečky, bochánky a různými dalšími sladkostmi nacpanými všelijakou rádoby ovocnou náplní. Voní docela příznivě, ale nevím, jak chutnají! Jsem si však téměř jist, že obsah bude plný předpřipravených ingrediencí a konzervantů.
Pak přichází pro mě nejméně pochopitelná část průchodu – jsou tu hned dvě okénka s pizzou, konkurenční podniky na několika čtverečních metrech. Pizzu tu prodávají po trojhráncích. Nikdy jsem tam ovšem neviděl frontu. Zato je jim dobře vidět do kuchyně. Je patrné, že pizzu připravují od těsta až po náplň přímo před vašima očima. Ale není vůbec jisté, odkud jsou jejich tajemné suroviny.
Prodavači i kuchaři hovoří česky se zvláštním, balkánským přízvukem. Jejich tenká pizza nevypadá na pohled špatně, ale stejně jsem se neodvážil ochutnat. Tiše se dívám, jak točí těstem ve vzduchu, a hovořím s prodavačkou, jak mohou v té konkurenci na pěti metrech obstát.
Včera jsem si konečně pizzu koupil. Trojhránek za 30 korun. Vsadil jsem na jistotu a dal si quattro formaggi, tedy pizzu ze čtyř druhů sýrů. „Jaký tam máte sýr?“ ptám se. „Třeba hermelín,“ pravil kuchař. Tak to jsem trochu zavrávoral.
Nedělám si iluze, že v průchodu z kuchyňky dva krát tři metry bude pizza jako v Neapoli, ani nepředpokládám, že mi tam nastrouhají parmiggiano reggiano, ale mohli by ji jen slušně připravit. Nejhorší zážitek ze všeho nebyla chuť, protože ta docela ušla. Až na hermelín.
Hrozné bylo, že jsem si od pizzy pořezal patro i jazyk. Jak ji uchovávají dlouho na sušáku a různě přihřívají, její okraje začnou být tvrdé a ostré jako břitva. A tak jsem nakonec chroupal krvavou pizzu s nějakými čtyřmi divnými sýry.
Po dvou letech jsem ochutnal, co nabízí na lukrativním místě poblíž Václavského náměstí. Poprvé a naposled. Je to promarněná šance a špatná pizza. Další příklad, jak se dá jednoduché a prosté jídlo snadno zkazit!
