Pavel Maurer: Jíst zdravě neznamená jen konzumovat kvalitní potraviny
Naši prapředkové se často báli, soudí Pavel Maurer, podle kterého nám strach v životě chybí. A tak vyhledáváme extrémní činnosti. Patří přejídání mezi jednu z nich? A kolikrát v tomto týdnu jste si přidali ne z hladu, ale proto, že vám jednoduše chutnalo?
Jedna z věcí, které v našem životě často chybí, je velká bolest a velký strach. Proto dnes tolik lidí vyhledává extrémní sporty.
Obchází mě hrůza, když vidím, jak někdo skáče bungee jumping z 50metrového mostu, když se extrémní cyklisté řítí samospádem po smrtící stezce plné kamenů a když amatéři na raftu sjíždějí nejdivočejší vodopády řeky Zambezi. Jsou mi proti srsti panenské sjezdy ledovců nebo potápění pod antarktickým ledem bez dýchacích přístrojů.
Myslím, že extrémy vznikají hlavně z toho, že nám chybí opravdový strach. Naši „pračlověčí“ předkové museli každé ráno vyběhnout z jeskyně s nějakým směšným kopím a neohroženě vstoupit do divočiny, aby ulovili mamuta. Jenže v té chvíli byli i oni sami lovnou kořistí. Všichni se museli mít setsakramentsky na pozoru.
Ať mi nikdo netvrdí, že pračlověk neměl strach. Určitě měl. Měl strach ze zvířat i z jiných kmenů. Měl strach, že nic neuloví a zemře hladem. Musel mít strach, že si zlomí nohu a bude mrzák, kterého sežerou hyeny.
Strach je v našich genech doposud. Jenže už je méně důvodů se bát. Máme pořád něco k jídlu v lednici, nemusíme lovit. Když dostaneme angínu, spolykáme antibiotika, v autě máme deset airbagů. A když nám nefunguje nějaký orgán, většinou transplantují náhradní. Nicméně naše potřeba umělého adrenalinu stoupá.
Proto vyhledáváme nepřirozená nebezpečí – lezeme bez přípravy na Mount Everest, řítíme se na motorce a necháváme si odsávat přebytečné tuky z těla. Máme pocit, že jsme pány tvorstva a můžeme všechno.
Když se přecpáváme jídlem, je to vlastně v jistém slova smyslu extrémní sport. Většina hrdinů této trapné gastronomické disciplíny však nejsou šlachovití a opálení surfaři a kaskadéři, ale spíše tvarohovití a zpocení tlouštíci. Naše civilizační pohodlí bohužel produkuje zástupy nešťastníků bojujících s obezitou, která vznikla ze zbytečného přežírání a nedostatku pohybu.
Jen si sami upřímně položme ruku na srdce a pak na břicho. Kolikrát si přidáme na talíř ne z hladu, ale proto, že nám chutná? Kolikrát nám číšník v restauraci vnutí dezert, aby udělal kšeft, a my neodoláme? Kolikrát chroupáme nějaké nesmyslné, nepotřebné a nezdravé křupky, rozvaleni u televizní obrazovky, namísto večerní procházky?
Jíst zdravě totiž neznamená jen konzumovat kvalitní potraviny, ale jíst hlavně s mírou. Moje babička, prostá moravská žena, mi vždy říkala: „Jez do polosyta a pij do polopita.“ Věřte mi, že dělám, co můžu, ale sami uznejte, že dozlatova propečené husičce s červeným a bílým zelím se dá někdy těžko odolat.
