Paměť Romů: Michal Čonka

6. srpen 2018

O svůj životní příběh, který byl kompletně zaznamenán v rámci projektu Paměť Romů, se s námi podělil 83 letý rodák z východního Slovenska. O tom, jak se žilo během války, o strachu o holý život, ale i o naději v lepší budoucnost vypráví Michal Čonka:

„Za války nás potkalo veliké neštěstí. Partyzáni k nám chodili kovat koně a asi 150 metrů byl takový potok. My jsme měli z pekla štěstí. Když (partyzán) koval koně, přijelo najednou nákladní auto plné Němců. Postavili se do příkopu a chtěli zahájit palbu, ale najednou, jakoby ho snad Bůh osvítil, partyzán skočil bokem na koně a rychle do lesa. A Němci dostali strach, že jel pro posily, tak nasedli do auta a jeli zpátky,“

začíná své vyprávění Michal Čonka. Přestože se útoku na vesnici její obyvatelé na pár hodin vyhnuli, věděli, že se Němci znovu vrátí:

„Přijeli odpoledne, několik aut. Jednoho partyzána chytili, ostatní utekli. A začala mela. Zapálili pár chalup, postříleli pár lidí, … Jenže lidi s tím už počítali, tak se jich hodně schovalo po lese.“

Ukryti v lesích

To, že celé rodině hrozí zabití v koncentračním táboře, si Čonkovi uvědomovali. Ve strachu opustili své domovy a přežívali v lesích.

„Už se vědělo, že seberou otce i s celou rodinou a že nás povraždí. Táta totiž koval partyzánům koně. Ale on koval koně i Němcům, když přijeli. Musel. Než prošla ta dukelská operace v roce 1944, už jsme žili jen po lesích. Každou chvíli docházelo ke střetům mezi Němci a partyzány. Hrozilo velké nebezpečí, proto jsme se schovávali. Blízko partyzánů. A když se pak přiblížila fronta, museli jsme všichni z naší i z řady okolních vesnic jít pryč. Němci nás hnali před sebou. Pak nás připravovali na odjezd do Osvětimi. Od nás až do Giraltovců jsme šli pěšky – odtamtud totiž teprve jezdil vlak. Dali nás všechny do jedné školy. Bylo to malé městečko, měli tam i elektřinu, což jsme od nás neznali.“

Jejich další a poslední zastávkou měla být Osvětim.

„Ráno jsme měli nasednout na vlak. Jenže mezi Němci byli lidé, většinou Ukrajinci nebo Rusíni, se kterými se dalo normálně domluvit. A ti nám řekli: „My teď budeme hlídat tady a vy se posbírejte a utíkejte do lesů, nebo vás čeká v Osvětimi mýdlo (plynová komora).“ A to už se proslýchalo, že tam jsou koncentrační tábory, ve kterých se likvidujou lidi. A tak všichni, co byli v té škole – několik rodin – se rozutekli do lesů. Díky tomu jsme přežili. Pak jsme cestovali co nejdál od fronty, až jsme dorazili do jedné vesnice, kde nás osvobodili Rusové.“

Rodina pana Čonky měla štěstí v neštěstí. Přestože stále žili ve strachu o svůj život, válku přežili. Michal Čonka ale svůj domov ztratil i později. V roce 1975 byl z politických důvodů nucen emigrovat do Německa, kde zůstal 21 let.

autor: Rena Horvátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?