Ostrov, kde se skoro každý jmenuje Dionysios

Při cestování po ostrově mě zaskočila na Řecko velmi netypická městečka a vesnice. Připadal jsem si spíš jako někde v Benátkách. Takřka všechny kostely, byť jsou pravoslavné, mají typické benátské věžičky a zvonice.

Důvod je prostý. Během křižáckých výprav se tu usídlili Benátčané a ve středověku byly Jónské ostrovy součástí Benátské republiky. Její vliv je dodnes na ostrově patrný nejen v architektuře, ale i v místních názvech či příjmeních obyvatel.

Příjmení mají domorodci možná italská, ale křestní jména jsou už typicky řecká. Mám pocit, že každý druhý muž se tu jmenuje Dionysios. Zeptal jsem se svého průvodce, který se tak také jmenuje, proč tomu tak je?

"Svatý Dionysios, který žil v 16. století, je naším hlavním patronem. Narodil se tu v jedné bohaté rodině a přes úspěšnou církevní kariéru se k nám vrátil, žil tu jako chudý mnich a zemřel tu. Byl to velmi zbožný muž. Dokázal dokonce odpustit nájemnému vrahovi svého bratra, kterého ukrýval před pronásledovateli. Po smrti se zjevil jednomu z mnichů ve snu a řekl mu, že chce ven. Jeho tělo bylo exhumováno a ukázalo se, že je nedotčené hnilobou. Dnes jsou jeho ostatky v kostele Sv. Dionysia a ukazují se při bohoslužbách nebo zvláštních svátcích," vysvětlil.

Další nositel tohoto jména a místní rodák Dionysios Solomos se stal řeckým národním básníkem poté, co v roce 1823 během protitureckého povstání složil revoluční Ódu svobodě, která se později stala řeckou národní hymnou.

Ostrov Zakynthos hrál v celém povstání velmi důležitou roli. Ve středověku se ubránil osmanské invazi, která pohltila většinu kontinentálního Řecka. A protože po napoleonských válkách se Spojené státy Jónských ostrovů staly britským protektorátem s relativní svobodou, scházeli se tu ve 20. letech 19. století řečtí vlastenci a plánovali povstání proti Turkům.

Bohužel z této slavné historie se toho na ostrově moc nezachovalo. Prakticky celý ostrov v roce 1953 zničilo silné zemětřesení. Za oběť mu padlo skoro devadesát procent budov a v hlavním městě Zakynthosu zůstaly stát jen tři - hlavní kostel svatého Dionysia, kostelík svatého Mikuláše a budova národní banky.

"Zbytek města byl v troskách. Po krátkém hledání přeživších a obětí úřady nařídili ve strachu z nakažlivých nemocí všechno zapálit. Co zůstalo, se shrnulo do moře. Takže dnešní nábřeží v přístavu je asi o tři až pět metrů dál než bývalo," popsal mi následky zemětřesení můj průvodce Dionysios.

Od té doby se nové budovy projektují tak, aby veškerá zemětřesení přežily. Ta jsou totiž na Zakynthosu velmi častá. Ostrov leží na severním konci Hellénského příkopu, který ohraničuje egejskou zemskou desku. Ta leží uprostřed mezi evropskou, africkou a arabskou deskou.

Celá oblast je tak velmi seismicky aktivní. Podle místních obyvatel mají asi tři silnější zemětřesení do roka. Jaké to je žít s pohyblivou půdou pod nohama, mi popsala Holanďanka Hanny, která se na Zakynthos vyvdala před 12 lety.

"Poprvé to bylo strašné. Ale také vlastně vzrušující. Ten hluk a to, jak se kýve země, se nedá popsat, to se musí zažít. Časem jsem si ale zvykla. Dnes si většinou v klidu sednu do křesla, protože stát se nedá, hraji si s dětmi a čekám, až to přejde. Starší lidé, kteří si pamatují to ničivé zemětřesení z 53., hodně panikaří, vybíhají skoro pokaždé na ulici a strašně křičí," uvedla.

Zemětřesení tu má i vlastní muzeum. V něm můžete najít maketu města před zničením, fotky ze záchranných akcí a vše, co se podařilo zachránit z trosek. Od zrekonstruovaných zdí jednoho kostela včetně nápisů vyškrabaných do zdí a milostných vzkazů překrývajících náboženské fresky až po nádherné, byť místy trochu ohořelé ikony. Během mého pobytu na ostrově se ale země nepohnula.