Od počítačových her k armádě
Život vojáků na misi v Afghánistánu není jednoduchý – jsou daleko od svých rodin a celý den se v těžké výstroji pohybují někdy až v padesátistupňovém vedru. Jejich primárním cílem je chránit civilisty, kteří v zemi budují základní infrastrukturu, přesto je místní neradi vidí. Vzácné volno tráví v posilovně, sledováním filmů a hraním her s válečnou tematikou.
Michal Černý, který slouží u 43. výsadkového praporu v Chrudimi, má za sebou už tři půlroční mise v Afghánistánu. Podle něj hrají vojáci na svých počítačích takzvané střílečky, protože je nic jiného nebaví. „Ve hře jim nejde o život, je to relax, kdy se člověk nemusí bát o život,“ domnívá se.
Ve hrách nemusí nosit těžkou výzbroj
Zabíjením virtuálních nepřátel tráví podle Michala čas až 90 procent vojáků. Líbí se jim totiž, že podmínky ve hře jsou oproti těm reálným podstatně snazší – nemusí například nosit těžkou výstroj a čelit rozmarům počasí.
„Přes noc je v Afghánistánu okolo 30 stupňů, v zimě mrzne. Jsem kulomeťák, a tak s sebou musím nosit ještě desetikilovou zbraň a také 600 nábojů, které něco váží. Navíc neprůstřelná vesta,“ vypočítává vybavení. „To se pronese. Proto hraji hry a odpočívám u nich,“ vysvětluje.
Podle vojenského psychologa Daniela Štrobla je tento způsob odpočinku u vojáků normální. Naprostá většina z nich se totiž do opravdové bojové situace prakticky nedostane. „Když už se do té přestřelky voják dostane, konflikt vypadá docela jinak než v bojovém filmu. Je veden na velkou vzdálenost a protivníka málokdy vidíte,“ popisuje.
„Málokdy vidíte strategie a techniky, které jste se ve výcviku naučili. Sice je použijete, ale mnohdy jen podvědomě,“ říká Daniel Štrobl. Mnoho vojáků proto prý může zažívat určitý pocit frustrace. „V bojových hrách si můžou alespoň virtuálně vyzkoušet to, k čemu léta cvičili,“ uvažuje.
Od počítače k armádě
Michala Černého hry s vojenskou tematikou k armádě přivedly a mezi svými kolegy rozhodně není jediný. Počítal však, že realita bude jiná. S rozkazy, s nimiž nesouhlasí, se prý srovnává špatně. „V misích jde úplně o něco jiného, totiž o lidské životy. Člověk se nikdy nerozhoduje sám, poslouchá rozkazy, které se ne vždy musí líbit,“ přiznává.
Podle psychologa Daniela Štrobla je logické, že simulátory války mohou mladé muže dovést až k povolání vojáka. Nemyslí si však, že by to bylo kvůli často zmiňované agresivitě videoher. „Patřím k těm psychologům, kteří nevidí v bojových hrách závadnou věc pro mládež. Vždy jde především o východu a rodiče,“ zdůrazňuje.
„Pravdou ovšem je, že do armády jde člověk, kterého armáda a vše, co s ní souvisí, zajímá. A virtuální svět her je jedna z věcí, kde se k tomuto prostředí může dostat už dřív, takže by bylo spíš divné, kdyby do armády šel člověk, který by si v životě nezahrál žádnou klasickou střílečku na počítači,“ uvažuje.
Veřejnost často netuší, co přesně čeští vojáci v Afghánistánu dělají. Michal vysvětluje, že působí jako ozbrojený doprovod civilistů, inženýrů a lékařů, kteří v zemi pomáhají budovat základní infrastrukturu.
Jak se vojáci vypořádávají s názory veřejnosti?
„Talibánu se nelíbí, že chceme budovat a že Afghánci budou mít kde se schovat, léčit nebo se učit. Papírově se daří stavět, ale věřím, že až odtamtud vojáci odjedou, vrátí se země do situace, ve které byla před deseti lety,“ myslí si.
Do Afghánistánu se vracet nechce. „Pohřbil jsem v Afghánistánu dva kamarády, a když člověk vidí, že i kamarádi umírají, není to nic hezkého. My jsme těm lidem nic neudělali, jsme tam úplně kvůli nějakému jinému důvodu, než si 90 procent lidí v Čechách myslí,“ pokračuje.
S tím souhlasí i Daniel Štrobl. Podle něj vojáci těžce nesou, jak na ně většinová společnost nahlíží. „Česká armáda tam dělá mimořádnou službu nejenom tamní, ale i naší veřejnosti. Reprezentují vynikajícím způsobem naši republiku, pokládají životy za to, aby lidé mohli žít v míru,“ doplňuje.
Také Michal by si nejradši přál, aby byl na světě mír a vojáci jako on zabíjeli jen ve hře, naivní ale není. „Mír nebude. Zbrojní průmysl je velký a válku potřebuje,“ uzavírá.
