Nosili je kancléři i prezidenti. Dnes míří do muzea
Stetson, borsalino, cylindr nebo tyroláček. Řeč je samozřejmě o kloboucích. Není to tak dávno, kdy bylo nepředstavitelné vyjít na ulici bez pokrývky hlavy. Podle klobouku se poznalo, ke které stavovské třídě nebo politické straně patříte, a dokonce i to, na jakou slavnostní událost právě míříte.
Bad Homburg je luxusní lázeňské město. K jeho celoevropskému věhlasu přispělo, že tu měl letní sídlo císař Vilém II. Vyjít v jeho době na lázeňskou kolonádu bez klobouku se rovnalo společenské sebevraždě. Dnes byste tu naopak v klobouku mezi ruskojazyčnými rekreanty v teplácích působili jako z jiné planety. Právě toto město dalo název jednomu z nejoblíbenějších klobouků – homburgu.
„Tak jako v každých módních lázních tady fungovaly krejčovské a kloboučnické salóny. V roce 1806 tu byla založena kloboučnická fabrika. Pozdější císař Vilém II., který tu často pobýval, si v ní nechal ke své lovecké uniformě vyrobit speciální klobouk. Když ho v něm uviděl jeho strýc, anglický král Edward VII., objednal si také takový, jen místo zeleného šedivý,“ dozvídám se od Petera Lingense, jak se zrodil slavný homburg.
„Protože Edward udával módní trendy a všichni chtěli nosit to, co nosil král, stal se homburg módním kloboukem, který se nosil více než kterýkoli jiný. Až do 60. let 20. století měl tento ležérní vycházkový klobouk v šatníku každý vévoda, kníže i významný politik,“ doplňuje.
Klobouky i baseballové a vojenské čepice
Doktor Lingens dokáže o kloboucích vyprávět s nadšením, které je u člověka zaměstnaného v muzeu klobouků naprosto pochopitelné. Pyšně mi ukazuje homburg někdejšího německého kancléře Konráda Adenauera.
„Ve vitríně vidíte černý kancléřův klobouk. Kromě toho tu máme klobouk amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona. Jeho klobouk nám věnoval jeho osobní kloboučník,“ chlubí se.
Muzeum klobouků se nachází v takzvaném Gotickém domě asi dva kilometry od centra Bad Homburgu. Nápad zřídit tu muzeum klobouků se zrodil koncem 50. let. První ředitel městského muzea vyzval veřejnost, aby pomohla vybudovat sbírku klobouků. Dnes jich tu vystavují kolem tří set a další tři tisíce mají v depozitáři.
„Máme tu pokrývky hlavy z Afriky i Asie, teď sbíráme i baseballové čepice. Také máme velkou sbírku vojenských čepic,“ říká Peter Lingens. „Pak je tu třeba klobouk, kterému v Německu říkáme meloun. V Česku ho znáte například díky panu Tauovi.“ A jsme doma, známá buřinka.
Zůstanou klobouky už jen v muzeu?
„Máme tu i celou řadu dámských klobouků typických pro svou dobu, ale nemáme bohužel žádný klobouk, který patřil nějaké slavné ženě,“ lituje doktor Peter Lingens.
Návštěvnicím muzea to evidentně příliš nevadí. Prohrabují se v koši mezi klobouky a zkoušejí si, který by jim padl nejlépe. Některé jsou skutečně šikézní.
I když se Bad Homburg tak významně zapsal do dějin klobouků, dnes se tu žádný dostih podobný Ascotu nebo jiná významná společenská událost, kvůli které by člověk originální klobouček nasadil, nekoná. „Možná na nějakou svatbu,“ tipuje pan Lingens.
O pár minut později je prodavač místního monistického salónu optimističtější. „Stále více lidí nosí pokrývku hlavy. Stále častěji to jsou mladí lidé, kteří jsou nadšení. Proto jsem přesvědčen, že se klobouky do módy zase vrátí,“ uvažuje.
Při procházce po nádherném lázeňském městečku Bad Homburgu vidím lidi pouze v pletených čapkách nebo podivných hučkách. Homburg asi už navždy zůstane jen muzejním exponátem.
