„Dokud byl Pavel v Rusku, byl film naprosto tajný.“ Šlo o pomoc člověku, který se nebál mluvit, říkají tvůrci oscarového Pan Nikdo proti Putinovi

18. březen 2026

Prestižní filmové ocenění Oscar získal dánsko-český dokumentární snímek Pan Nikdo proti Putinovi. Učitel z Ruska jím podává svědectví plíživého působení válečné propagandy po invazi na Ukrajinu. „Strašně důležitá zpráva pro každého člověka je, že se nemá bát postavit se věcem, které se dějí kolem něj, se kterými nesouhlasí,“ přeje si producent Radovan Síbrt. Spolu s kolegyní Alžbětou Karáskovou přibližují podmínky, za jakých film vznikal, i zákulisí filmových Oscarů.

Jaká je atmosféra v Dolby Theatre? Když se všechno blíží, jsou všichni kamarádi, usmívají se, plácají se po zádech a ti známější se seznamují s neznámými, nebo je to rozděleno na partičky?

Alžběta Karásková: Nejen atmosféra v Dolby Theatre, ale obecně, když jsme s filmem dost cestovali a potkávali se i se spolunominovanými čtyřmi filmy – cestu jsme započali na loňském Sundance a od té doby se všude možně potkávali i s dalšími nominovanými v jiných kategoriích – musím říct, že atmosféra je pořád neskutečně přátelská a přející.

Radovan Síbrt: Přející, to přesné slovo. Je vidět, že vám to všichni přejí. Přejí vám nominaci a pak vám přejí Oscara. Přeje vám to největší hvězda, člen ochranky nebo asistent, který tam někde po straně stojí, usmívá se a má radost s vámi. A je to hrozně příjemné. Opravdu se tam rozdíly toho, jestli jste hvězda, nebo člen ochranky, úplně smažou. V tom je to hezké, že lidi se tam stanou stejnými a nijak se to nerozlišuje.

Čtěte také

Karásková: Ten večer jako takový mě překvapilo, že měl hrozně příjemnou atmosféru. Musím se přiznat, neměla jsem nějaká očekávání, nepřemýšlela jsem o večeru samotném dopředu. Do doby, než nás vyhlásili, tak mě strašně bavil. Do té doby si ho taky pamatuji. Pak už to mám v mlze a zas to bylo jinak skvělé, ale za mě to byl moc příjemný večer.

Síbrt: A hlavně byl zábavný. Měli jsme pocit, že každá věc, která se tam odehrává, tak má pointu a je skvěle připravená. Skvěle zazněla a často to byla docela důležitá sdělení, která ale byla podávaná takovým humorným způsobem a nadsázkou.

Karásková: I v tom zvláštním stavu, ve kterém jsme předtím i potom byli, jsme si měli možnost to užít.

Pan Nikdo

Ono je to s rodným listem filmu Pan Nikdo proti Putinovi složitější. V hlavní roli ruský učitel Pavel „Pasha“ Talankin coby hlavní představitel, režisér i kameraman. K tomu americký režisér žijící v Dánsku David Borenstein, čeští producenti Radovan Síbrt a Alžběta Karásková. V jakém stádiu byl film, když jste se k němu dostali vy?

Síbrt: Postupně, jak se zjišťovalo, jestli z toho film bude, tak se připojovali další a další lidi. Na začátku byl opravdu Pavel s Davidem, ta cesta je popsaná ve filmu. Byla to celá řada náhod, souhra osudu. Ve chvíli, kdy si David Borenstein uvědomil, že by z toho mohl být film, tak oslovil dánskou producentku Helle Faber a ta velmi záhy oslovila nás, protože zjistila, že nejzásadnější na filmu bude dostat Pašu Talankina ven z Ruska. Pokud by Pasha z Ruska neodešel a nedostal by politický azyl někde jinde, tak by žádný film nevznikl.

V ten moment zjistila, že v Dánsku není schopná najít skuliny v systému, aby Paša nemusel strávit roky v uprchlickém táboře, takže se obrátila na nás.

Čtěte také

Pak se tady dělaly různé další filmové věci, postprodukce, nahrávaly se sbory, Michal Rataj skládal hudbu. Ale není to úplně tak, že by Pasha něco natočil a vyvezl to ven. Je to tak, že Paša začal točit realitu před sebou, ale pak více jak dva roky v každodenním kontaktu s Davidem na dálku pracovali na tom, jak film má vypadat a režírovali to spolu.

Musím také dodat, že písně do toho nazpíval také náš dětský rozhlasový pěvecký sbor. Jsme na to náležitě hrdí a děkujeme, že jsme u toho také mohli být.

Když se podíváme na příběh, ono to mnohdy vypadá až bizarně, ale je potřeba si uvědomit souvislosti. Pavel byl poměrně ve velkém nebezpečí, i když na začátku v dokumentu je patrné, že určitý liberalismus v ruské společnosti a v jeho školním kabinetu přece jenom byl. Ale pak najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, všichni začali mluvit o válce. Když film vznikal, nevyhrožoval nikdo vám, tvůrcům nebo případně Pavlovi, když věděl, co se kolem filmu děje a co z něj vznikne?

Síbrt: On nikdo hlavně moc nevěděl, že ten film děláme.

Utajili jste to?

Síbrt: Dokud byl Pavel v Rusku, tak nikdo nic netušil. Ten film byl naprosto tajný. My jsme nepoužívali ničí jména, neříkali jsme, kde se to točí. Všechny fondy a televize, které do toho vstupovaly v tomto období, hrozně riskovaly v tom, že nám musely důvěřovat, že víme, co děláme, ale my jsme jim nesměli v podstatě nic říct.

Karásková: I ke státnímu fondu audiovize od nás šla žádost, která byla dost zahalená tajemstvím. O Pavlovi jsme mluvili jako o panu P. A musíme opravdu moc poděkovat Státnímu fondu audiovize, že nás už na začátku podpořila. I zástupci fondu prokázali statečnost a přišlo jim důležité podpořit film, u kterého jsme nikdo moc nevěděli, jak dopadne. BAFTA a Oscar je opravdu třešnička na dortu, ale na počátku jsme všichni, kdo jsme do postupně vstupovali, viděli, že jde spíš o to pomoct člověku, který předvedl hrdinský čin.

Síbrt: Spíš se nebál mluvit. Člověku, který se nebál mluvit. Opravdu to není proti-ruský film, je to proti-putinovský film a proti-válečný film. Paša to místo, kde žil, miloval a miluje a nechtěl ho opustit. Kdyby se Paša na poslední chvíli rozhodl, že neodjede z Ruska, tak by žádný film nebyl a všechny peníze by přišly vniveč. Takže to byl odvážný krok ze strany spousty lidí. Tak jim moc děkujeme.

On musel v podstatě opustit všechno, co měl hodně rád. On byl učitel, přistupoval ke svým žákům hodně kamarádsky. Bylo z dokumentu patrné, že i oni ho mají rádi. Když teď s vámi přebíral sošku, byla to pro něj dostatečná satisfakce za všechno, co musel opustit a co si musel prožít?

Karásková: Já doufám, že jo. Já jsem se ho potom ptala v zákulisí, jak se cítí, jak se má – a odpověděl mi: „good“.

Síbrt: Já si myslím, že to musí být opravdu zadostiučinění, protože on nejenom, že se všeho musel vzdát, ale riskoval svůj život a najednou vidí, že to dává smysl, že svět mu naslouchá; že to, co říká, je pro svět důležité. Myslím si, že toto je strašně důležitá zpráva pro každého člověka na této zemi, že se nemají bát postavit se věcem, které se dějí kolem nich, se kterými nesouhlasí.

Čtěte také

Zajímalo by mě, zdali máte nějaké zprávy z ruského disentu, jestli ten film tam už opravdu je. Máte nějaké ohlasy přímo tam odtud?

Karásková: K nám dostala zpráva, že v Rusku vyšla informace o tom, že vyhrál film o panu prezidentu Putinovi.

Svým způsobem tam také je.

Síbrt: Informace, když se správně zformuluje, může mít různé významy. Takže je to úspěch Putina, že vyhrál. Ale my víme, že někdo ten film ukradl z portálu Sundance a okamžitě putoval k oficiálním kruhům města Karabaš. Pak jsme viděli digitální stopu filmu, cestoval po Karabaši. Spousta lidí na něj reaguje velmi dobře: Pashovi píšou podpůrné SMS, ale samozřejmě, dostává také spoustu výhrůžek smrtí.

Jak je to třeba s trestním právem v Rusku? Známe procesy od nás z 50. let. V nepřítomnosti byli emigrující lidé odsouzeni k nejrůznějším trestům. Unikl na dálku Pasha ruské justici?

Síbrt: Pasha, kdyby zůstal v Rusku, tak mu hrozilo dvacet a více let vězení. A to v lepším případě.

A byl souzen v nepřítomnosti, nebo ne?

V nepřítomnosti nebyl odsouzen a nebyl souzen pořád. Pasha byl doteď Pan Nikdo, že nikoho tak zásadně nezajímal. Pasha není člověk s obrovským egem, který chce vládnout Rusku. Pasha chce žít normální život a jenom nesouhlasil s tím, co se tam děje a chtěl se tomu postavit. Takže on nebyl doteď žádnou velkou hrozbou režimu.

Co dokumentarosté prozdradili o zákulisí filmového průmyslu? A došlo i na družení s hvězdným Leonardem DiCapriem v Praze? Poslechněte si celý rozhovor s hosty Radiožurnálu.

autoři: Petr Král , jkh
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.