Romská halgáta usilují o zápis na národní seznam kulturního dědictví

18. únor 2026

Táhlé a smutné romské písně, ve kterých se zpívá o ztrátách, chudobě i křivdách – takzvaná halgáta. Tato hudební tradice, která se u Romů předává z generace na generaci, by mohla získat oficiální uznání. Desítky lidí, mezi nimi badatelé i členové romské komunity, se totiž snaží o zápis halgato na národní seznam kulturního dědictví.

„Halgáto “Šel jsem večer z tábora” se v této rodině tradoval už od dob jejich babičky, která byla v koncentračním táboře,” popisuje etnomuzikolog Petr Nuska z Etnologického ústavu Akademie věd. Tento romský hudební žánr vznikl v 19. století v Maďarsku. Dodnes je ale živý také na Slovensku a v Česku. 

„Halgáta jsou táhlá a smutná. Většinou je zpívají ženy a jsou vlastně na hraně emocionálního vypětí, protože ten, kdo je zpívá, se většinou světu vyznává z nějakých příkoří. Může jít o smrt blízké osoby, o chudobu, hlad, nevěru, atd.

A právě tyto unikátní romské písně by se mohly dostat na Národní seznam nemateriálního kulturního dědictví. Více vysvětluje Terezie Řánková z regionálního pracoviště pro lidovou kulturu, které zapsání na seznam kulturního dědictví spravuje: „Stojíme na úplném startu našeho společného úsilí. Komunita projevila zájem o zviditelnění, o zhodnocení jejich projevu.” 

V Muzeu romské kultury v centru Brna se sešla skupina odborníků i nadšenců. Přišli také zástupci etnika.

„Halgáto jako romská hudební forma mne zajímá. Nikdy jsem je nezpíval, jen je poslouchám. Líbí se mi, proto se o to zajímám,”vysvětluje Miroslav Zima z Brna. 

Podle Terezie Řánkové je potřeba mj. dokázat, že je tradice pořád živá.

„Součást identity a důležitost pro komunitu nositelů je naprosto primární a základní prvek. A za druhé je potřeba, aby se daný projev předával z generaci na generaci, tzn. aby docházelo k nějaké mezigenerační transmisi. V součástí všech nominací, všech nominačních listin a protokolů, je také povinnost vyjmenovat nebo ukládat opatření, které právě budou ten prvek směřovat dál.”

Protože se tato tradice předává v romské komunitě napříč Českem, není potřeba ji zapisovat nejdřív na krajský seznam, ale rovnou se tradice nahlašuje na celorepublikový soupis. 

„Jelikož se v našem případě jedná o poměrně specifický projev, který není spjat s žádnou konkrétní lokalitou, ale spíš s konkrétními lidmi, je možné rovnou usilovat rovnou o zápis národní.”

Vše se pak konzultuje s Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici, což dále vysvětluje jeho ředitel Martin Šimša. Uvádí, že zajímavé jsou například i Pašijové hry v Hořicích:

„Mají několik set let starou tradici. Původně je zavedli cisterciáci z Vyššího Brodu, pak se ale staly majetkem německých obyvatel. Nakonec je Češi přes všechny peripetie komunistického režimu v 90. letech obnovili, nyní jsou na Národním seznamu a mají potenciál i na zápis do UNESCO.”

V současnosti jsou na Národním seznamu Ministerstva kultury čtyři desítky takových prvků. Romské zpěvy by se mohly na seznam nemateriálního kulturního dědictví v Česku dostat v příštím roce.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.