Zdravotní sestra Šárka vzpomíná na stav nouze: Nikdo nám neřekl, jak to bude bolet...

Deník ve stavu nouze

„Jsme asi míň kontaktní než normálně, víc dbáme na všechny hygienické pokyny. Spotřebovávám hektolitry dezinfekce, mám řádně nasazenou ústenku. Samozřejmě, že se o mě bojí moje rodina, já to chápu. Ten strach je přirozený. Vy do toho rizika jdete a  doufáte, že se vám nic nestane, a když se stane, tak je to to riziko, se kterým jste počítali, když jste do toho šli. Naše profese je těžká, ale krásná,“ řekla nám v březnu 42letá Šárka. 

Čtěte také

Zdravotní sestra Šárka: Člověk neví, kdy to skončí, jak dlouho to takto půjde

Má dvě děti, jedno je na prvním stupni základní školy, druhé chodí do školky. Jako zdravotní sestra se na nemocničním oddělení břišní chirurgie stará během směny asi o 10 pacientů. Na začátku dubna do výbavy dostala i respirátor.

„Nikdo nám neřekl, že to bude tak bolet. Vyfasovali jsme respirátory, které jsou na první pohled šité horkou jehlou. Hrozně nás bolí nos a lícní kosti. Teď vidím tu rýhu a je to, jak když tam mám modřinu. Hrozně to bolí. Dnes jsem šla po chodbě a kolegyně byla opřená hlavou o zeď. Říkala, že už nemůže, že v tom celý den nevydrží. Tak to byl můj dnešní den, teď si jdu zaledovat nos a lícní kosti a asi trochu i pobrečet.“

Deník po ukončení stavu nouze

 „V nemocnici trochu došlo k rozvolnění opatření, je tam návrat do normálu. Fakt je ten, že spousta lékařů varovala před tím, že lidi v důsledku pandemie začali zanedbávat prevenci a odkládat návštěvu lékaře, projevilo se to v tom, že pacienti přicházejí hodně, hodně nemocní.“  

Je květen. Na nemocničním oddělení, kde sestřička Šárka pracuje, leží i onkologičtí pacienti.

Čtěte také

Deníky ve stavu nouze

„Někde visí otazníček – kdyby bývali přišli dřív, jestli by to bylo bývalo lepší. Je to asi pro ty pacienty hrozné. Já jsem těchto pacientů měla v posledních pár týdnech dost. Těch, kteří jsou ve fázi onemocnění, kdy nejde už moc udělat. Tam jen mlčíte, protože už nemůžete nic.“

Deník po rušení nejtvrdších opatření

 „Konečně se náš život trošku vrátil do normálu. Aspoň na té rodinné frontě. Už jsem se sama konečně trochu nadechla tím, že děti začaly chodit do školských zařízení. Dcera je nadšená. Byla jsem si už poprvé zaplavat, což bylo luxusní.“

Čtěte také

Pandemie koronaviru znamená šanci, ve vztazích můžeme jít hlouběji, věří salesiánský kněz Heryán

Na přelomu května a června jsou u Šárky na oddělení v nemocnici zatím povolené návštěvy jen v krajních případech. Sestřička tak například popisuje, jak pozorovala pozdrav na dálku mezi synem a jeho onkologicky nemocným otcem.

„V naprosto bezpečné vzdálenosti, oni se navzájem ani nedotkli, jen na sebe zamávali. Minimálně pro toho tatínka bylo příjemné syna vidět. Pro syna bylo asi náročnější vidět tátu, který ztratil nějakou váhu. Ve finále jsme měli slzy v očích úplně všichni.“ 

Pro Šárku byly poslední měsíce maraton. Střídaly se jí denní, ranní a noční služby a doma se učila s dětmi. „Když se podívám zpět, tak si myslím, že jsme to s manželem všechno nějak zvládli. A trošku jsme se uklidnili. Ty dva měsíce pro nás pro všechny měly lidský význam. Takže uvidíme, co teď bude dál.“