Dělali jsme, že tu nejsou a vysílali úplně normální neděli, vzpomíná rozhlasový reportér Tejkal

Další z hlasů, které promlouvaly ve dnech po 21. srpnu 1968 na vlnách legálního Československého rozhlasu, byl hlas Karla Tejkala. Už jako malý kluk chtěl být sportovním reportérem, což se mu podařilo až po osmi letech působení ve zpravodajské směně. Shodou okolností to bylo v roce 1968, kdy už ale pro něj měl reportérský osud připravené i jiné situace než fauly a přihrávky na hřišti.

Čtěte také„Začali jsme naplno žít.“ Rozhlasová legenda Karel Tejkal vzpomíná na 1. máj 1968

Karel Tejkal se jako jediný „sporťák“ podílel i na politickém zpravodajství. Vedení rozhlasu chtělo, aby například přílet a odlet tehdy spřízněného Nicolae Ceaușescu byl v rádiu barvitý a to Tejkal uměl. Zároveň se vyznal v aktuálním dění. „Nastala chvíle, která byla nekonečná. Všichni nastoupili do letadla, zaklapla dvířka, odjely schody a nic. Šel jsem za Dubčekem a zeptal se ho, co tomu říká a jaké to bylo,“ vzpomíná reportér.

Alexander Dubček však už 18. srpna neměl na reportéra Tejkala náladu. Odlétal v zápětí na schůzku, kde se měl dozvědět o plánované invazi vojsk Varšavské smlouvy. Když přijely tanky, Tejkal neváhal a šel do práce. „Dělal jsem to, co všichni ostatní. Sbírali jsme ohlasy a z druhého patra jsme při otevřených oknech vysílali,“ vzpomíná.

Šéf sportovní redakce Malý byl vynikající organizátor, zašel za námi a zeptal se, jestli se chceme zapojit dále, že z budovy nás brzy vyhodí, že jsou připravena náhradní pracoviště.

reportér Karel Tejkal

V zakonspirovaných dnech vysílal z televizního studia Skaut na Karlově náměstí společně s Věrou Šťovíčkovou nebo Karlem Malinou. Byly to dny takzvané štafety, kdy si jednotlivá studia předávala slovo. V neděli 25. srpna dostal Tejkal nápad, který dodnes považuje za jeden z nejlepších, co u mikrofonu měl. „Teď budeme dělat, že tu nejsou a budeme vysílat, jako kdyby byla úplně normální obyčejná neděle,“ vzpomíná.

Po návratu začala plíživá normalizace. Slovo do vlastních řad, pochopení opatrných, že oni vyhráli, oni měli pravdu. Na počátku 70. let mohl Tejkal v rozhlase zůstat, ale musel přijmout roli nikoli sportovního, ale politického reportéra a stát se hlasem normalizačního ohýbání skutečnosti. Nabídku odmítl, později od roku 1993 vedl redakci Dobrého jitra z Prahy.