Nezletilé děti vraždí. Vzpomínka na teroristický útok na New York. Kdo určuje pravidla Světového poháru v ledním hokeji?

Přehled příspěvků

Hana Hikelová: Nezletilé děti jsou obviněny už ze dvou vražd. Opět se diskutuje o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. V Duelu Týdne v tahu uslyšíte argumenty pro a proti.

Dnes si připomínáme třetí výročí teroristického útoku na New York. O postojích Spojených států a Ruska k terorismu budeme mluvit s Janem Petránkem.

Čeští hokejisté postoupili do semifinále Světového poháru. Kdo a jak určuje jeho pravidla, to zjišťoval reportér Filip Šedivý.

Jana Bobošíková opustila řady Nezávislých Vladimíra Železného. Téma pro Jana Pokorného a jeho fejeton.

Je tu letošní 37. pokračování pořadu Týden v tahu. Příjemný poslech Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu vám přeje Hana Hikelová.

Duel

Hana Hikelová: V posledních dnech českou veřejností otřásly dva případy vražd, ze kterých jsou obviněny nezletilé děti. Chovanci výchovného ústavu ubodali jednaosmdesátiletou paní nůžkami a včera se zjistilo, že vrahem třináctileté dívky z Kmětiněvsi na Kladensku je nezletilý chlapec. Opět se začalo diskutovat o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14, či dokonce 13 let. Dva různé názory na toto téma si můžete poslechnout v následujících minutách. Ve studiu vítám poslankyni za ČSSD Annu Čurdovou, hezký den.

Host (Anna Čurdová): Hezký den.

Hana Hikelová: A právničku Dagmar Raupachovou. I vám hezký den.

Host (Dagmar Raupachová): Dobrý den.

Hana Hikelová: Na úvod zdánlivě jednoduchá otázka. Jste pro snížení hranice trestní odpovědnosti, paní poslankyně?

Host (Anna Čurdová): Já vám musím říct, že pro snížení věkové hranice odpovědnosti, byť po ní se v současné době velice volá a je takovou řekněme reakcí na ty události, které v poslední době zveřejnila média, tak pro to snížení hranice zodpovědnosti nejsem. Z jednoho jediného důvodu, protože si myslím, že hloubka toho problému je veliká a bylo by dobře, abychom se také ptali po příčinách, proč k těmto věcech dochází, ale takovéto zrychlení nebo takovéto snížení hranice zodpovědnosti tak si myslím, že v podstatě ten problém nevyřeší v tuto chvíli, protože je potřeba hledat příčiny, proč k těmto věcem dochází.

Hana Hikelová: Paní Raupachová.

Host (Dagmar Raupachová): Já jsem přesvědčená o tom, o tom jistě také nikdo nediskutuje, že ta kriminalita mládeže je obrovským problémem, obrovským a já se domnívám, že ta situace už je skutečně neúnosná a ta praxe mi dává za pravdu. Ten problém se diskutuje roky, zrovna tak dlouho se diskutuje o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Ale ono se nedá diskutovat donekonečna. My už konečně musíme najít tu odvahu a rozhodnout se pro řešení. Já nejsem rozhodně příznivcem nějakých takových těch jednoduchých výkřiků vždycky po nějaké tragické události, ať už jsou radikální nebo naopak rádoby plné citů. Oni zase rychle utichnou, prostě faktem zůstává, že jednoduchý a ideální recept tady neexistuje. Ale základní princip, který tady je, je, že společnost se musí před takovou brutalitou ochránit a já vždycky říkám, podívejme se jinam, kde už ty zkušenosti jsou, kde už se přesunuli od té nekonečné diskuse k nějakým také činům. Podívejme se, jak to řeší Německo, tam mají věkovou hranici 14 let, podívejme se na Rakousko, 14 let, pojďme dál, Francie 13 let. Podívejme se do Anglie, tam je dokonce ta věková hranice trestní odpovědnosti na deseti letech, Skotsko, Itálie, Irsko, Nizozemí, Řecko, ty všechny země mají prostě nižší věkovou hranici trestní odpovědnosti než my. No nevypovídá to o něčem? No samozřejmě, že ano a v těchto zemích mají zároveň ty výchovné programy, terapeutické programy. To všechno tam je, proboha o čem tady diskutujeme? To se navzájem nevylučuje.

Hana Hikelová: Paní poslankyně, jsme tu říkali, že řada zemí z vyspělé Evropy má tu hranici nižší, paní Raupachová už tady jmenovala ty země, Nizozemsko má například 12 let, jenom pro doplnění. Proč my trváme stále na tom, že to je 15 let, liší se snad nějak ty naše děti nebo ti mladiství od těch ostatních z Evropy?

Host (Anna Čurdová): Víte, já si vůbec nemyslím, že se nějakým způsobem liší, já ve spoustě argumentů s paní doktorkou tady souhlasím, protože ta obrovská kriminalita, která tady je, paní doktorka má v těchto věcech pravdu, ale my se bavíme o tom, jak něco řešit ex post a my nejdeme po příčině. Přece tady demokracie není anarchie, demokracie je nejenom o právech, ale je i o povinnostech, vždyť přece za každé to dítě nese zodpovědnost rodič. Proč nevoláme k zodpovědnosti rodiče za děti a já prostě si myslím, že my bychom měli jít také po příčině těchto problémů. Proč nám třináctileté děti vraždí, proč je taková velká kriminalita, z jakého důvodu? Tam já vidím ten obrovský problém. Samozřejmě výchovné programy, terapeutické programy, ale tady je přece jádro pudla také trošičku v něčem jiném.

Host (Dagmar Raupachová): Ale to přece je naprosto lichý argument, to se vůbec nevylučuje. Odpovědnost rodičů za děti, samozřejmě. Já budu ta první, která se bude hlásit vehementně k názoru, že především ten cit, láska rodičů k dětem, to je to, co dává ten dobrý životní prostor tomu dítěti v tom pravém slova smyslu. Já jsem máma, já vím, že ten cit já považuji osobně za tu největší hodnotu ve výchově, o tom vůbec není diskuse, ale co dělat, když tam ten cit není, to prostě cit není vakcína, kterou bychom mohli do rodiny naočkovat, kterou bychom mohli naočkovat do těch dětských domovů, to za prvé a za druhé, vždyť se to vůbec nevylučuje se snížení té věkové hranice trestní odpovědnosti. Podívejme se do té Anglie. Ta má naprosto exaktně vypracované ty výchovné programy, ona má tu prevenci na rodinu. V Anglii jsou, je statisticky nejkratší doba pobytu dětí v těch dětských domovech. Tam, když ta rodina nefunguje přes tu jejich prevenci a orientaci na tu rodinu, ty děti jsou odebrány a jsou umísťovány do těch dětských domovů, ale jenom na tu nejkratší možnou dobu, protože v té Anglii zřídili profesionální pěstouny a oni i ty děti hnedka předávají do těch náhradních rodin, ale zároveň ta Anglie má tady tu věkovou hranici trestní odpovědnosti na těch 10 letech. A za další ještě bych tady zdůraznila, nepodceňujme ten účinek hrozby trestu a za další, to vědomí odpovědnosti a včetně té samozřejmě té trestní odpovědnosti je také nezanedbatelný výchovný prvek a já vlastně vůbec nevím, čeho se tady obáváme při snížení té věkové hranice, protože už dneska tady máme obrovský právní prostor pro to, u těch méně závažných trestných činů, že ten soudce může zvážit ty okolnosti. Jestliže to dítě je nezralé, jestliže tam byly příčiny ty a ty, okolnosti ty a ty, tak může už dneska v tom právním systému prostě od toho trestu naprosto upustit, pokud se domnívá, že ten trest by to dítě nějakým způsobem poškodil a podobně, takže já vůbec netuším, čeho se obáváme a rozhodně říkám v kombinaci s tím citem, láskou, s těmi výchovnými programy, snažme se o to, ale my nemůžeme říkat po 15 letech, ano budeme se snažit. No, co jsme dělali těch 15 let? Ne, já říkám, ta situace je neúnosná, ta společnost musí být od té brutality ochráněna a kombinujme to, snižme věkovou hranici trestní odpovědnosti, já bych se toho vůbec neobávala a orientujme se a dávejme cit, lásku a všechno tohle to ostatní. To se nevylučuje.

Hana Hikelová: Vy jste tu teď naznačila jedno z témat, které určitě souvisí právě i s kriminalitou dětí, a to je ta hrozba trestu. Já jsem se dívala na statistiky, které mluví o tom, že děti, kterým ještě nebylo 15 let, se dlouhodobě podílejí na kriminalitě 2 až 3 procenty ze všech spáchaných trestných činů, no a konkrétně násilných trestných činů se děti dopouštějí zhruba v tisíci případech ročně. Vraždy jsou u nás ojedinělé, loni a předloni se sice nestaly, v předchozích letech ale děti spáchaly jednu až čtyři vraždy ročně a nejpřísnějším trestem pro dítě vraha je ochranná výchova, to právě kritizují i kriminalisté. Vy si, paní poslankyně, myslíte, že ta ochranná výchova je dostačujícím řešením? Protože psychologové třeba tvrdí, že ty děti v podstatě, které třeba mohou utéci z těch ochranných ústavů, tak právě se nejvíce podílejí na té kriminalitě, protože vědí, že jim nic horšího nehrozí, než už to, co v podstatě mají.

Host (Anna Čurdová): Tady se nám stýkají dvě věci, které jdou proti sobě. To znamená práva dítěte a z druhé strany jakým způsobem tedy potrestat. Já nevěřím skutečně v tuhletu chvíli při stavu kriminality, že snížení hranice z 15 na 14 let povede k tomu, že se ty děti začnou bát. Ten problém je skutečně také ještě někde jinde. Je v tom, jakým způsobem společnost tady převrací určité hodnoty, jak se s nimi nakládá. Paní doktorka tady zároveň říkala, že už v téhle té chvíli je prostor k tomu nebo že je právnický prostor k tomu, jakým způsobem s tím dítětem, které tedy je kriminálník, v uvozovkách, se může nakládat a pokud my v téhle té chvíli nemáme jinou možnost, nežli jsou dětské výchovné nebo diagnostické ústavy, tak pojďme těm ústavům vytvářet podmínky a pojďme jim dělat dejme tomu i takové, teďka to řeknu třeba možná špatně, ale dejme tomu určité mediální prostředí, které bude říkat, ale je to špatně, že ty jdeš do diagnostického ústavu, protože ten diagnostický ústav je v uvozovkách taková polepšovna, kam chodí ti nejhorší, ale to jsme zase v tom začarovaném kruhu, který tady je. Protože někde začíná výchova toho dítěte, ať už je to sociální prostředí, které mu dává cit. Paní doktorka tady sama říkala, že ne všecky ty rodiny takto tímto způsobem fungují, ale jsou to rodiny, když budu hodně ošklivá, v téhle té chvíli, tak jsou to rodiny napříč, jsou to rodiny, které jsou velice dobře materiálně zabezpečené, ale jsou to i ty rodiny, které třeba žijí úplně na hranici bídy. Pojďme řešit i tenhle ten problém, co ty děti dostávají jako vzory, ptejme se i po tomhle tom. Teď se pojďme podívat, to je celý komplex opatření, ve kterým, já si myslím, že dejme tomu snížení hranice trestní odpovědnosti může být pouze tou jednou kapkou, ale já si pořád nemyslím, že to vyřeší...

Hana Hikelová: Určitě je to celý komplex, já myslím si, že všechny ty aspekty určitě dnes nevyřešíme, ale já se vrátím ještě k tomu tématu, které jsem říkala. Jestliže to dítě je v tom výchovném nebo diagnostickém ústavu a v postatě kdykoliv z toho ústavu může utéci, páchá pak další činnost, tak přece ta společnost musí být nějak chráněna.

Host (Anna Čurdová): No ale pojďme tedy vytvořit podmínky, aby to dítě z toho diagnostického ústavu nemohlo utéct. Pojďme...

Host (Dagmar Raupachová): Já se omlouvám, že vám skáču do řeči, ale o čem to tady hovoříme? Ve chvíli, kdy zřídíme ústavy, ze kterých to dítě nemůže utéct, no tak je to vězení, jestli tomu budete říkat ústav nebo něco jiného, tak je to prostě vězení a...

Host (Anna Čurdová): Já s vámi v tomto směru souhlasím...

Host (Dagmar Raupachová): Ale tady já říkám, že ten základní princip je ochrana té společnosti před tou brutalitou a snížení věkové hranice trestní odpovědnosti je určitým řešením a já říkám, to se nevylučuje s tím, vždyť snažme se o to, aby tady byl ten cit, ta pozornost na tu rodinu, ale znova opakuji, ten cit bohužel není vakcínou, kterou bychom mohli naočkovat. To tam prostě nedáte.

Host (Anna Čurdová): Já s vámi v tomhle tom plně souhlasím, že cit není vakcína, která se může naočkovat, ale znova říkám, tady společnost musí vytvářet podmínky pro to, že pokud bude diagnostický ústav pro děti, tak zapomeňme na nějaká lidská práva a skutečně z toho udělejme diagnostický ústav, který bude o ty děti pečovat, ale ze kterého ony nebudou moci utéct. Že prostě ony budou vědět, že pokud tam jsou, tak jsou tam zavření a tady si myslím, že v tomhle tom můžeme takto postupovat a znovu říkám, to snížení té hranice, víte, co tady budeme říkat za rok, když to snížíme a najednou se nám ta kriminalita zvýší ještě více...

Host (Dagmar Raupachová): Ale já jsem říkala, zřiďme ty diagnostické ústavy...

Host (Anna Čurdová): Ne zřiďme, nastavme jim ...

Host (Dagmar Raupachová): Dobře, ale tak se ptám, co jsme dělali 15 let. My pořád hovoříme o tom, uděláme, uvažujeme, nastavme, tady ta situace a posluchači mi určitě dají za pravdu, je prostě už neúnosná a ta společnost, ta slušná společnost musí být chráněna, tady musí jít jasný a zřetelný signál, že tohle to společnost prostě trpět nebude. Tady musí být to, že trest, a musí si toho být každý vědom, že trestný čin zůstává trestným činem a za trestný čin následuje trest. A to prostě takhle musí fungovat, to vědomí vychovává také a to si musíme uvědomit a nemůžeme to jako výchovný prvek také, a já říkám, já říkám, dělejme to, dělejme to, jestliže je možné ty výchovné programy prosazovat a tak dále, já se pouze ptám, jak to, že o tom jenom diskutujeme, jak to, že už se to nedělalo dávno?

Host (Anna Čurdová): Já s vámi v tomhle tom můžu jenom, jenom souhlasit, protože ty vaše argumenty bych používala víceméně i já, protože jsou naprosto pravdivé, ale co se týká toho proč jsme to už neudělali, tak tady myslím si, že trošičku v tuhle tu chvíli se asi by měla padat otázka na někoho jiného ano, nežli zrovna v tuhle tu chvíli na mě. Protože já jsem v Poslanecké sněmovně dva roky, tyhle ty...

Hana Hikelová: Nicméně ani za ty dva roky kromě nového zákona o,...se nic nestalo.

Host (Anna Čurdová): Samozřejmě, ale zase se vracíme zpátky k tomu problému, ve kterým jsme byli na začátku, to je vždycky, když se tady něco stane, tak najednou začne velká, velká reakce veřejnosti, která je vyvolána médii, ale potom najednou tento zájem jakoby zase spadnul pod stůl a prostě zase probíhá zpátky ta diskuse. Já si pamatuju na diskuse, která byla v roce 96 v podstatě o tom samém, jestli snížit nebo nesnížit, před volbami poté byla v roce 98 opět před volbami, já mám to stanovisko kontinuální, takže jako já jsem v 96 tvrdila, že ne, v 98 že ne, teďka tvrdím, že ne. Protože já skutečně ten problém je někde jinde. Ten problém je v systému hodnot, který vyznává tahle ta společnost, podívejte se na to, jaké ty děti dostávají vzory, komplet. Včera jsem se o tom...

Hana Hikelová: Ale systém hodnot nezměníme během půl roku v naší společnosti.

Host (Anna Čurdová): Samozřejmě, že ne, samozřejmě, že ne.

Host (Dagmar Raupachová): Já bych řekla jednu věc. Já se domnívám, že ten výčet zemí na západ od nás hovoří naprosto jasně. Já neočekávám, že by tyto země byly hloupější, než jsme my a proč se to nemění tady, proč se to dosud nestalo, já se domnívám, že tady jde právě o tu politickou vůli. My neustále diskutujeme, my neřešíme. Já se tím problémem zabývám a nemám to v popisu práce. Mě to prostě zajímá, já jsem Češka, já žiju tady a jde mi o to, abychom se tady, abychom tu situaci posunuli, aby se ta situace řešila, aby nám tady prostě bylo líp. A očekávala bych od lidí, kteří to právě v popisu práce mají, kteří jsou za to placeni, že k tomu budou přistupovat se stejným zájmem, se stejným personálním angažmá, se stejnou angažovaností osobní a se stejnou pracovitostí.

Host (Anna Čurdová): Já bych tohle to teďka vzala trošičku jako ránu pod pás, protože já se poměrně dost zabývám věcmi, které se týkají lidských práv, které se týkají dětských práv a jsem také máma dvou dětí a v podstatě tyhle ty věci mě nesmírně trápí a mám zájem na tom, aby se řešily. Ale vnímám ten problém v tom celém komplexu, prostě mě tohle to připadá opět jako výkřik do tmy, my sice uděláme vězení pro děti, snížíme hranici zodpovědnosti, ale my tady klidně můžeme sedět za rok nebo tady můžeme sedět za půl roku a budeme se zase bavit o tom, jestli tu hranici snižovat ze 14 na 13, ze 13 na 12, protože najednou se nám projeví, že se tady objevují...

Hana Hikelová: Dobře a co se tady, paní poslankyně, dá za ten rok udělat, abychom tu za rok neseděli a nemluvili o znovu o snížení té trestné odpovědnosti, co se dá za rok udělat v této situaci?

Host (Anna Čurdová): Já se znova k tomu vrátím zpátky, prostě tady je potřeba, sice to je běh na dlouhou trať, ale měnit klima celé té společnosti, to je systém, který tady musí fungovat. To je systém, který na sebe musí navazovat, ať už jsou to zájmové kroužky pro děti, ať je to přístup do těch kroužků, protože je spousta rodin, které na ně nedosáhnou, podpora...

Host (Dagmar Raupachová): Já se omlouvám, ale já do toho musím, musím vstoupit, protože argumentovat tady v případu, kdy hovoříme o brutální vraždě, tak argumentovat s tím, že naše děti nemají přístup k zájmovým kroužkům mi přijde neadekvátní. Já tedy říkám, že musíme mít, tak jak to je například v té Anglii, tak, jak je to v Německu, tak, jak je to v Rakousku, kde to všude funguje a ta brutalita těch závažných trestných činů prostě klesá, my musíme mít tu koncepci, ten systém, a to spočívá v těch výchovných programech, v těch koncepcích léčebných a tak dále a zároveň snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Jinak tu množinu, tu skupinu těch pachatelů závažných trestných činů v tom dětském věku, prostě jinak nesnížíme. Nebojme se snížit tu věkovou hranici. Já neříkám 10 let, ale snižme ji, snižme ji a já bych se nebála ani 13 let. Tady není čeho se obávat, jestli tady se argumentuje s tím, že ty děti, pro ty děti není ten trest vhodným výchovným prostředkem a tak dále, já říkám tady máme prostor, my se nemáme čeho obávat. Žádná křehká duše nepůjde do vězení, ten soudce zváží ty okolnosti a jestliže se dospěje k tomu, že to dítě, že to bylo jenom takovým nějakým zkratem nebo ty okolnosti nasvědčují tomu, že ten trest by mu více poškodit, nepůjde nikam do vězení, nedostane žádný trest, ale my tady mluvíme o závažných trestných činech, o té brutalitě, kdy to dítě prostě jde, plánuje tu vraždu, zabije tu ženu a je si vědomo tak, jak to v tom konkrétním případě, o kterém vy jste tady mluvila, paní redaktorko, tak ten psycholog potvrdil, že to dítě argumentovalo právě tím, že ví, že není trestně odpovědné a to je nebezpečné.

Hana Hikelová: To je pravda, argumentovalo tím, že se stejně vrátí do toho zařízení, odkud uteklo.

Host (Dagmar Raupachová): Ano, ano.

Hana Hikelová: Je vidět, že během takto krátké doby samozřejmě nevyřešíme celé téma snížení věkové hranice trestní odpovědnosti a zejména kriminality mládeže, nicméně já vám oběma děkuji a doufám, že se opět někdy nad tímto tématem uvidíme a uslyšíme, protože ta debata v naší společnosti se rozproudila skutečně velmi živě. Já ještě jednou děkuji Anně Čurdové, poslankyni za ČSSD a právničce Dagmar Raupachové. Těším se opět někdy na slyšenou.

Host (Dagmar Raupachová): Já děkuji za pozvání a ráda přijdu.

Host (Anna Čurdová): Děkuji.

Sobotní fejeton Jana Pokorného

Hana Hikelová: Jan Pokorný patřil k těm, kdož v uplynulých dnech s napětím sledovali, kterak Jana Bobošíková, zvolená do Evropského parlamentu za Nezávislé a Vladimír Železný, zvolen za tytéž, už na sobě nejsou závislí. Téma příhodné i pro fejeton.

Jan Pokorný: "Jímavá telenovela o lásce a zradě začala v médiích koncem tohoto týdne. Dva europoslanci, moderátorka Jana Bobošíková a bývalý ředitel Novy Vladimír Železný se už nemají rádi. Zejména diváci TV Nova jsou doslova šokováni. Pořád tomu nemůžu věřit, vždyť jim to spolu tolik slušelo, řekla našemu rozhlasu pokladní v supermarketu. Měl jsem je oba moc rád, pan Železný mi občas nabízel i koláče, sdělil nám člen bezpečnostní agentury, která hlídá sídlo televize Nova.

Z toho, co z Novy vzešlí europoslanci na sebe dosud v médiích řekli víme, že hlavními postavami příběhu jsou Jana Bobošíková a její manžel, podnikatel Pavel na jedné straně. Vladimír Železný, kdysi silný a Konstancie Železná, řečená Kony, na straně druhé. V prvním díle seriálu z tohoto týdne diváci s napětím sledovali souboj mezi týmiž pohlavími.

Jana Bobošíková viní Kony, že ji chtěla před volbami do Europarlamentu odvolat z kandidátky Nezávislých, protože zbytečně fárala na Ostravsku, místo toho, aby vedla kampaň na večírku v Praze. Vladimír Železný se zase pouští do podnikatele Pavla Bobošíka a posmívá se mu, že dělá své manželce asistenta a mluví o něm, jako o hlupákovi.

Příběh má odpovídající sledovanost, nejenom, že se mu věnují přední česká média, ale i ve Štrasburku, sídle Evropského parlamentu, ho sleduje zbylých 730 poslanců s otevřenými ústy a nevěří svým očím. Všichni napjatě čekají, co bude dál. Přepere Vladimír Pavla, stanou se z Jany a Kony nejlepší kamarádky? Vstoupí v příštím díle na scénu Viktor Kožený? Uvidíte za týden."

Hana Hikelová: Co se děje dnes, to uslyšíte ve zprávách od Věry Štechrové. V Týdnu v tahu budeme za malou chvíli mluvit s publicistou Janem Petránkem o postojích Spojených států a Ruska k boji s terorismem. S reportérem Filipem Šedivým pak probereme některé stinné stránky Světového poháru hokejistů.

Teroristické útoky v Americe a v Rusku

Hana Hikelová: Přesně před třemi lety došlo k útoku na Spojené státy. Letadla unesena teroristy narazila do věží Světového obchodního střediska v New Yorku a do budovy Pentagonu. Podobným traumatem, jako Amerika v roce 2001 prošlo v minulém týdnu Rusko při tragédii ve škole v severoosetském Beslanu. Vít Pohanka ze zahraniční redakce srovnával způsob, jakým na teroristické útoky reagovali americký a ruský prezident.

Vít Pohanka: Už na první pohled je zřejmé, že útok, který před třemi lety vedli teroristé z Al-Kajdy na Spojené státy a ten, který podnikli teroristé ve škole v Beslanu, jsou jiného charakteru. Nejde jen o to, že v New Yorku a ve Washingtonu zemřelo mnohonásobně víc lidí. Na Ameriku zaútočili lidé zvenčí, s cílem zabíjet. Žádné požadavky nebyly vzneseny, nebylo o čem jednat. Teroristé v Beslanu požadovali odchod Rusů z Čečenska a propuštění druhů ve zbrani. V Severní Osetii tak šlo o problém, který i samo Rusko dlouhodobě označuje za vnitřní. Radek Khol z Ústavu mezinárodních vztahů k tomu říká.

Host (Radek Khol): Ta akce vypadá, že opravdu je primárně čečensko ruským problémem, hlavním organizátorem byli opravdu sami Čečenci.

Vít Pohanka: Co mají obě teroristické akce naopak společné je to, že je jak prezident Bush, tak Putin označili za útok na celou zemi.

Host (Vladimír Putin): Tohle není výzva prezidentovi, Parlamentu nebo vládě, je to výzva celému Rusku, celému našemu národu. Je to útok na naši zemi.

Vít Pohanka: Řekl prezident Putin. George Bush mluvil v podobném duchu.

Host (George Bush): Dnes byl veden útok na naše spoluobčany, na životní styl a naši samou svobodu. Zaútočili na nás sérií teroristických útoků.

Vít Pohanka: Z tohoto pohledu je zajímavé, jak oba prezidenti v takové situaci reagovali. George Bush vystoupil v televizi hned, jak to bylo možné, v prvních hodinách po útoku s krátkými prohlášeními, nejprve na základní škole, kterou právě podle dřívějšího programu procházel a potom z letecké základny v Luisianě. Večer už předstoupil před národ s několikaminutovým projevem. Ruský prezident se sice nechal natočit televizními štáby při bleskové návštěvě v Beslanu, ale trvalo mu to celý den, než vystoupil v televizi. Z toho je vidět, že americký prezident považuje za samozřejmé, že bude reagovat okamžitě a ujistí lid své země. Ano, došlo k hroznému útoku a mnoho lidí zemřelo. Já mám ale věci pod kontrolou, situace se řeší. Jeho ruský protějšek něco takového za samozřejmé nepovažuje. Buď jeho aparátu trvá nepoměrně déle, než mu projev připraví nebo se tím prostě nezabývá. A to nevypovídá o velké úctě k spoluobčanům. Co mají naopak následné kroky obou prezidentů společného je, že se rozhodli změnit strukturu bezpečnostních složek, které v obou případech selhaly. George Bush po nějaké době dokonce zřídil nové ministerstvo pro vnitřní bezpečnost. Prezident Putin oznámil

Host (Vladimír Putin): Považuji za nezbytné vytvořit nový systém koordinace bezpečnostních sil, které budou kontrolovat situaci na severním Kavkaze.

Vít Pohanka: Kreml ovšem reformuje zpravodajské a bezpečnostní služby často, ale s nevalnými výsledky. Jak konec konců ukázal i chaos při akci v Beslanu a samotná skutečnost, že si ji teroristé mohli v klidu a pečlivě připravit pravděpodobně podplacením právě těch lidí, kteří měli něčemu podobnému zabránit. Vše tak zatím napovídá tomu, že americký prezident reagoval pohotově, pružně a dá se říct, že i úspěšně, vzhledem k tomu, že v Americe od 11. září 2001 k žádnému teroristickému útoku nedošlo. Pokud pomineme několik záhadných případů s dopisy, ujícími antrax. Je zatím příliš brzy hodnotit úspěšnost Putinových kroků, ale protože zatím nic nenaznačuje, že by nějak změnil celkový přístup k čečenskému problému, dá se předpokládat, že k nějakým dalším teroristickým akcím na půdě Ruska opět dojde. Avizovaná reforma silového aparátu na tom nezmění nic nebo jen málo.

Hana Hikelová: Konstatuje kolega Vít Pohanka. Ve studiu teď vítám komentátora Jana Petránka, hezký den.

Host (Jan Petránek): Hezký večer.

Hana Hikelová: Vítek Pohanka v příspěvku citoval slova George Bushe, situaci mám pod kontrolou, Vladimír Putin taková slova zatím nepoužil. Souhlasil byste s tím, že se v Rusku dají očekávat další teroristické útoky právě kvůli situaci v Čečensku?

Host (Jan Petránek): Nejen kvůli situaci v Čečensku, ale řekl bych, že když se srovnává to, jak postupuje Putin a to, jak postupuje Bush, že se zapomíná na jednu věc. Putin je první prezident, který vlastně nezažil druhou světovou válku, patří k té nové generaci, často se připomíná, že je to člověk ze struktur KGB, ale on řekl jednu větu, která je mimořádně důležitá. Řekl, že rozpad Sovětského svazu byl naprosto nevyhnutelný, protože Sovětský svaz byl neživotaschopný útvar. A že je potřeba se vydat cestou demokracie a cestou rozvoje svobodného tržního hospodářství. Když se podíváte na to, co všecko před ním chtěl udělat Jelcin, který říkal, že je demokrat, ale nevěděl, co je to demokracie, tak teďka Putin je ten, který by chtěl jít tou cestou demokratickou, protikomunistickou, ale pořád na to nemá recept. Rusko prostě několik krátkých let po rozpadu Sovětského svazu má k dispozici v bezpečnostních útvarech jen staré sovětské struktury. Tam, za Jelcina, to bylo 7 nebo 8 velkých reorganizací KGB, přičemž řvali demokrati, podívejte se, co se to děje, ale nejvíc řvali, odpusťte ten ostrý výraz, ti, kteří byli v těch strukturách a chápali, že všechny ty horečné škatule, škatule, hejhejte se, dělal Jelcin proto, aby ty nejhorší struktury, nejhorší lidi, odtamtud vytřás. To bylo důležité. Putin by velice rád udělal ze sebe demokrata, velice rád se přátelí s Chiracem, Kholem, Blairem a taky ho to zastihlo v Soči, ty nejhorší věci, ale sám, kromě toho, že chce vystupovat sympaticky, že si třese rukou s mládeží, že hladí dětský hlavičky, že ukazuje, že je pro sport, je to člověk, který je v podstatě, kromě heslovitě vyjadřovaného programu, bezmocný, co se dá dělat s celkovou ruskou situací a s Čečenskem zvlášť.

Hana Hikelová: Vy jste tady podobně skeptický k oznámené reformě ruských bezpečnostních sil, tak jak o tom mluvil i Vítek Pohanka.

Host (Jan Petránek): No tak podívejte, ne úplně. Nezapomeňte, že Osetie se stala součástí ruské carské říše dva roky před tím, než vznikly Spojené státy, čili 1774 a ty Osetíni jsou pravoslavní. Oni měli 150 let šarvátek na všech možných horských cestách proti Vainakům, což je souhrnné označení pro Čečence i Inguše. A když se blížila hitlerovská vojska na Kavkaz, tak Stalin rychle vysídlil Vainaky, Čečence, Inguše do střední Asie, nacpal je v té strašné zimě do vagonů železničních hytláků a polovička jich zemřela, než se to dostalo na místo. A mezi tím byli tedy čečenské, ingušské vesnice ve velké části takříkajíc opuštěné, přišli tam mnozí pravoslavní, mezi nimi mnoho Osetínů a když pak Chruščev udělal reformu, rehabilitaci, tak ti tam přišli, počkali, až byla noc a vraždili Osetíny, kteří jim zabrali jejich domovy. To byl ten poslední obrovský princip, já tě budu nenávidět ještě mnoho generací, který do dneska se tam protíná. A teďka to vypadá, že aby nebyla občanská válka na severním Kavkazu, tak Putin nařídil a vzniklo 13 struktur. V podstatě tedy Kabardino, Balkárie, Severní Osetie, Ingušsko budou nějakým způsobem od sebe odděleny. On je ještě malinký teritoriální kousek přímo na severu Severní Osetie, kde se to stýká přímo s Čečenskem, tam už máte Stavropolský kraj, tak až po Rostov na Donu, tam jsou teďka posílené oddíly, které mají monitorovat. Dokonce se říká, to je velice zajímavá informace, která jde z Izraele a Izrael to samozřejmě, kde je terorismus, tam to hlídá, že Rusko má jednu družici, která může velice často snímkovat celou situaci, s jakou rozlišovací schopností, za jakého počasí, to nevím, ale dělá Putin všecko možné pro to, aby nedošlo k té občanské válce na severním Kavkazu, čehož se strašně bojí pro situaci kavkazskou samotnou a proto, že by to znamenalo destabilizaci v Rusku samotném.

Hana Hikelová: Tolik k Rusku, vraťme se ale ještě závěrem k Americe tři roky po teroristických útocích s odstupem, myslíte si, že Amerika je tři roky po útocích z 11.září opravdu bezpečnějším místem, jak o tom mluví prezident Bush?

Host (Jan Petránek): No, myslím si, že když za ty tři roky Bin-Ládin by dal za to nevím co, aby znovu někde v Americe udeřil, tak se nepodařilo najít skulinku, kudy by pro velkou teroristickou akci jeho lidi pronikli, ale nepodceňoval bych to, protože skutečně v době, kdy třeba na Floridu přijde velký uragán a smete to a Amerika se zrovna v těchto hodinách dívá především na to, že tam hurikán Ivan přichází, tak může odněkud odjinud přes Kanadu, přes Mexiko, se dostat do země několik komand, které si udělají svoji hroznou práci.

Hana Hikelová: Říká komentátor Jan Petránek. Já vám děkuji a opět někdy na slyšenou.

Host (Jan Petránek): Díky za pozvání, na shledanou.

Světový pohár v hokeji

Hana Hikelová: Světový pohár v ledním hokeji má v noci na programu druhé semifinále Kanada Česká republika. Prvním finalistou se pro někoho možná překvapivě stalo Finsko, když vyřadilo Spojené státy. V Torontu je reportér Radiožurnálu Filip Šedivý. Hezký den.

Filip Šedivý: Hezký den.

Hana Hikelová: Filipe, mluví se o tom, že Světový pohár je velkým byznysem, celý turnaj má jiná pravidla než například každoroční mistrovství světa. V čem je to jiné?

Filip Šedivý: Tak, je to jiné především v tom, že se ta hokejová stránka celého turnaje odehrává podle pravidel NHL, to znamená, že se hraje na menších kluzištích, hraje se podle pravidel zámořské soutěže, to znamená, že třeba zakázané uvolnění je odpískáno až ve chvíli, kdy hráč bránícího mužstva se dotkne puku nebo platí přihrávka přes dvě čáry, která u nás už byla nebo v Evropě byla zrušena před několika sezonami. Další zvláštností je, že týmy byly pozvány na turnaj a neměly možnost zasáhnout do toho, jak budou vypadat skupiny, jak bude vypadat pořadí zápasů, které sehrají, to znamená, skupiny se nelosovaly, ty prostě NHL určila, podle toho to také vypadalo. Kanada odehrála všechny zápasy doma a také ještě odehraje minimálně ten dnešní, semifinálový proti Česku. Naopak třeba Rusko a Slovensko byly převeleny do americké skupiny a před svými fanoušky se nepředstavily ani jedinkrát. Všechno je prostě podřízeno obchodu a finančnímu zisku.

Hana Hikelová: Bývalý trenér české reprezentace Luděk Bukač si v televizi posteskl, že to nemají jednoduché ani trenéři, kteří jsou i při výběru mužstva svázáni jasnými pravidly. Víte i něco o těchto pravidlech?

Filip Šedivý: Je to přesně tak, trenéři museli nominaci a naprosto závaznou oznámit už tři měsíce předem a jedinou možnost, jak nahradit nějakého hráče měli pouze v případě jeho zranění, takže trenéři museli už tedy tu 26 hokejistů, které využívají v průběhu turnaje nominovat tři měsíce předem na konci května, také příprava byla jasně dána. Musel se absolvovat desetidenní přípravný kemp, který měl přesně stanovený začátek, měl přesně dáno, že mužstvo může v jeho průběhu absolvovat pouze tři přípravné zápasy, ne víc, ne míň. Také bylo jasně dáno kde a s kým, no a trenéři třeba byli omezeni i tím, že v průběhu toho desetidenního přípravného kempu mohli jeho každý den využívat hráče k tréninku k tomu fyzickému zatížení pouze tři hodiny.

Hana Hikelová: Teď snad jen pro zajímavost. Prý to i v šatnách hráčů před utkáním vypadá jinak, než při ostatních mezinárodních zápasech?

Filip Šedivý: Tak, vypadá to jinak trošku z toho pohledu, že je přesně popsáno, co v šatně může být, co v ní nemá být, co tam tedy musí hráči najít a to třeba od počtu sad a barvy ručníků, od toho kolik tam musí mít hokejisté k dispozici holících souprav a končí to třeba počtem pomerančů, které musí být přesně nakrájeny na čtvrtky, takže to jsou takové trošku...

Hana Hikelová: Tak Filip Šedivý . . tak už se opět slyšíme. Filipe, teď už k té sportovní části turnaje. Američané už z turnaje vypadli, dnes budou naši reprezentanti bojovat s Kanadou, která je doma určitě brána za favorita. Hypotetická otázka, pokud by ve finále byly dva evropské celky, mělo by to nějaký vliv na, řekněme, prestiž toho Světového poháru v Severní Americe?

Filip Šedivý: Tak samozřejmě nejdřív musí čeští hokejisté dnes vlastně večer, tady místního torontského času Kanadu porazit, ale těžko říci, jak velký dopad by to mělo. Každopádně asi se dá předpokládat, že televizní přenos by měl nižší sledovanost, ovšem opravdu o tom, kolik by třeba přišlo diváků do Kanada Centres v Torontu na finále Česko Finsko, o tom lze jen spekulovat, takže možná se o tom budeme moci bavit konkrétněji, až naši hokejisté, doufejme večer porazí domácí Kanadu.

Hana Hikelová: Našeho času tedy až v noci. Poslední aktuální otázka, Kanaďané už mají po rozbruslení, na ledě jsou teď naši reprezentanti. Z toho, co jste viděl na ledě, dá se v noci očekávat nějaká změna v sestavách obou mužstev?

Filip Šedivý: Tak možná se dá očekávat v sestavě kanadského týmu, protože na rozbruslení nebyl brankář Martin Broder, který ve čtvrtfinále se Slovenskem dostal ránu do nepříliš krytého místa lapačky, takže jeho levé zápěstí je trošku pošramoceno, Broder tedy nebyl na rozbruslení, ale všichni a počínaje českými trenéry a hráči až také kanadskými třeba novináři, se kterými jsem mluvili, tak jsou přesvědčeni, že Broder nastoupí. Ta česká sestava bude naprosto stejná, která vybojovala, která tedy zvítězila ve Švédsku.

Hana Hikelová: Z Toronta Filip Šedivý. Díky a na slyšenou.

Filip Šedivý: Na slyšenou.

Hana Hikelová: Takové byly alespoň některé události, které nás zaujaly v tomto týdnu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.