New York se snaží postarat o stárnoucí gaye a lesbičky
New York je velmi svobodomyslné místo. Křeslo starosty sice ovládají už nějakou dobu republikáni, přesto jsou i na americké poměry úřady v celém státě velmi tolerantní k nejrůznějším menšinám. Týká se to i homosexuálů.
Stárneme všichni. Ale v některých případech může pokročilý věk lidem přinášet ještě větší problémy, něž jaké si s ním obvykle spojujeme. Tvrdí to aspoň Robert Vitelli z centra na pomoc gayům, lesbičkám, bisexuálům a transsexuálům, které má sídlo na jednom z newyorských předměstí na ostrově Long Island: "Senioři z této skupiny jsou takřka neviditelní. Veřejnost si většinou představuje gaye a lesbičky jako mladé lidi nebo někoho kolem 30 nebo 40."
Skutečnost je ale podle Roberta úplně jiná. Generace narozená v populační vlně po druhé světové válce se nyní dostává do důchodového věku. Nejvíc se o tom v tisku diskutuje v souvislosti s rostoucími náklady na zdravotnictví a sociální služby. Mnoho lidé této generace jsou navíc lesbičky a gayové a pro Robertovu organizaci je důležitá jedna skutečnost: "Jejich zvláštní problém je v tom, že mnoho z nich se ke své homosexualitě přiznává až teď. Vyrůstali v jiné době, kdy většina společnosti nebyla vůči homosexuálům zdaleka tak tolerantní jako dnes."
"Mnozí proto uzavřeli heterosexuální sňatek a měli děti, aby se nevystavovali riziku společenské izolace. Teď jsou ale často rozvedení, vdovci nebo vdovy. Společnost je navíc vůči lidem jejich sexuální orientace podstatně smířlivější, proto se k homosexualitě hlásí a potřebují pomoc," říká Robert.
Namítám, že je obecně mnoho seniorů, kteří potřebují z různých důvodů pomoc a proto existují sociální služby. Proč by měli dostávat zvláštní pomoc speciálně homosexuální senioři? Robert odpovídá, že když jejich organizace kontaktuje například domovy nebo jiné organizace pro seniory, dozvídá se od nich, že žádné gaye a lesbičky mezi svými klienty a členy nemají. Statisticky je to nemožné a navíc to podle Roberta vypovídá o tom, jak celý problém takové instituce podceňují. "Homosexuální senioři mají dvakrát až třikrát větší pravděpodobnost, že budou žít zcela osamoceni, že nebudou mít žádnou společenskou oporu ani rodinné příslušníky, kteří by jim pomohli v případě potřeby," vysvětlil Robert.
Mají navíc rozdílné zdravotní potřeby. Podstatněji častěji vyhledávají psychologickou pomoc, kvůli pocitu izolace a samoty jsou náchylnější ke zneužívání drog všeho druhu. Centrum na Long Islandu u New Yorku proto místní homosexuály - seniory organizuje, aby zůstali v kontaktu, nepropadali malomyslnosti a byli zdravější. Chodí třeba na společné večeře nebo procházky. Pořádají večírky. To vše za vydatné podpory úřadů. "Z největší části je naše činnost financovaná státem New York," říká Robert. Jde prý asi o 60 procent celkového rozpočtu Centra pro gaye, lesbičky, bisexuály a transsexuály na Long Islandu. Zbytek zajišťují dary sponzorů.
"Úřady prostě uznávají, že homosexuálové a jejich kvalita jejich života je problém, proto se tomu věnují. Ochota spolupracovat s podobnými nevládními organizacemi může být na úřadech v jiných částech Spojených států podstatně menší," upřesnil Robert Vitelli.
Amerika není na starém kontinentu považovaná v žádném případě za zemi vybudovanou na sociálním modelu tak, jak ho známe my. Tenhle příklad ze státu New York ale naznačuje, že jsou jeho úřady přinejmenším stejně citlivé k problémům menšin všeho druhu jako v některých evropských zemích, které jsou pověstné tolerancí a propracovaným systémem sociálních služeb. Třeba ve Švédsku nebo Nizozemsku.