Neviditelní přistěhovalci

To takhle třeba jdete v iráckém Kurdistánu po tržišti a najednou na vás někdo vykřikne, jestli náhodou neumíte italsky. Zastavíte se a přiznáte, že nikoli. Odpovědí vám je stejně příval italštiny a nakonec triumf v podobě italského pasu.

Příště si myslíte, že už jste chytřejší, a na další takový pokřik reagujete suverénním: „Vy asi budete mít italský pas!“ Ale chyba lávky – tento chlapík má pas švýcarský, a na vysvětlenou dodá, že žil 15 let v italské části alpské země.

Podobně je tu možné narazit na angličtinu, francouzštinu, němčinu, ale také třeba holandštinu nebo švédštinu. A před očima se vám mihne dokonce pas až z Austrálie.

Za deset dní jsem jenom tady v Erbílu narazil dobře na padesát takových lidí. A to jsem je nijak nevyhledával, sami se mi chtěli jako Evropanovi pochlubit. Společné měli jedno: k nelibosti mnoha lidí na Západě prožili kus života v bohatých státech, pak se ale zase vrátili do své vlasti.

Minulostí imigranta v Kanadě se mi pochlubil obchodník s počítači. V Torontu prý získal azyl, když uprchl před Saddámem. Časem dostal kanadské občanství, vydělal dost peněz a po změně režimu v Iráku se je rozhodl investovat ve své vlasti.

Jindy mi pětatřicetiletý Kurd vyprávěl, kolik rasistických poznámek si vyslechl nejprve v Rakousku a potom v Německu. I on se rozhodl, že jeho příští zastávkou bude už jenom Kurdistán. Hodně mladých se vrací, aby byli nablízku svým chřadnoucím rodičům.

Od několika lidí jsem zase slyšel, že na ně byly společenské poměry v našem západním světě prostě moc – údajně nevázané chování, vzájemná neúcta, všudypřítomný alkohol, a navíc prý výsměch komukoli, kdo tyto hodnoty nesdílí.

Jeden úředník mi tu pak řekl, že podobných lidí jsou jenom na severu Iráku určitě desítky tisíc. Tak jen přemýšlím, proč jsem o nich ještě nikdy neslyšel od odborníků, kteří nás varují před přílivem imigrantů do staré dobré Evropy.

Břetislav Tureček, Český rozhlas, Blízký východ