Nevadskou pouští vás bude doprovázet slovo Boží

Nevada, poušť a silnice rovná jak pravítko kam oko dohlédne za mnou i přede mnou. Společníka mi dělá jediná rozhlasová stanice, která se dá slušně naladit. A někdo mě z ní už celé hodiny přesvědčuje, abych uctíval Boha, protože na mě ulpí Duch svatý a já budu moci žít životem, kterého jinak nejsem schopný dosáhnout.

Příklad z pouště v Nevadě, která patří mezi ty nejméně zalidněné americké státy, je možná trochu extrémní. Ale věřte, že když zapátráte v éteru skoro kdekoli ve Spojených státech, narazíte určitě hned na několik místních křesťanských stanic. Údaje se různí, ale celkem je jich přes tisíc, možná dokonce dva tisíce. Některé jsou komerční, jiné neziskové.

Někdy šíří boží slovo prostřednictvím hudby, která přitahuje mladé. Jindy vysílají dlouhá, předlouhá kázání v černošské jižanské tradici. V Americe mají v každém případě obrovský počet posluchačů. Generálním manažerem a moderátorem jedné z nich Chris Kinsel z Richmondu ve Virgínii.

Provádí mne hrdě po stanici se dvěma studii v malém domku na předměstích. Týdně si vysílání naladí asi 28 tisíc lidí. Chrisova malá stanice zaměstnává čtyři lidi a patří do celostátní sítě asi 200 jiných stanic zvaných Americké rodinné rádio. Název vypovídá o jejich hlavní misi.

„Upřímně věřím, že Satan upevňuje svou pozici nejvíc tím, že ničí rodiny,“ vysvětluje Chris Kinsel. Proto je přesvědčený, že jeho stanice plní nezastupitelnou a hlavně pozitivní roli.

Opačného názoru je Americká humanistická společnost. Ta se snaží přesvědčovat, že nevěřit v Boha je normální a agnostici i ateisté mohou být také dobrými a svědomitými občany. Ředitelem je Roy Speckhardt. Celkově hrají podle něj křesťanské stanice mezi Američany negativní roli. Hlásají většinou agresivní formu protestantství, politicky a společensky bývají velmi konzervativní. Takových lidí je v Americe přitom menšina, tak 20 procent, odhaduje Roy.

Jenže křesťanské rozhlasové stanice jsou tak běžné, že působí dojmem, jakoby silně nábožensky založených lidí bylo ve Spojených státech daleko víc, a to je vzájemně posiluje. Humanisté se s nimi raději nepouštějí moc do křížku, protože lidé, kteří v Boha nevěří, jsou v takových stanicích označovaní skoro za nositele zla.

„Říkají třeba, že jsme se spolčili s ďáblem, a čelit takovým útokům není nic příjemného,“ směje se Roy Speckhardt z Americké humanistické asociace.

Z osobní zkušenosti můžu dodat jediné: křesťanské stanice možná opravdu nehlásají převažující životní krédo dnešní Ameriky. Ale na některých místech - třeba v Nevadské poušti - můžete po několika hodinách poslechu nabýt přesvědčení, že Amerika vlastně o ničem jiném není.