Nejhorší byl pocit, že jste vydáni napospas, vzpomíná bývalý vězeň východoněmecké Stasi na svůj pobyt v Hohenschönhausenu
S páskou na očích a také klidně i mnoho kilometrů navíc křížem krážem Berlínem vozila auta východodoněmecká tajná policie Stasi své oběti, které zrovna zatkla. Jejich vězni nesměli vědět, kde jsou a kam jedou. Cílem byla vyšetřovací věznice ve čtvrti Hohenschönhausen, jeden ze symbolů komunistické moci. Někdejší vězni se tam dnes vracejí jako průvodci, protože z věznice se stal po převratu památník.
Zvuk přímo z podzemí. Tlusté železné dveře, se závorou a kukátkem. Kdo byl na druhé straně, nevěděl kde je. Věděl jenom, že je ztracený.
„Izolace, to bylo nejhorší. Nikdo mě nemlátil, nikdo na mě neřval. Byl jsem prostě sám, sám na cele, k tomu hodinové výslechy. V noci nešlo spát, protože mě pořád kontrolovali. Nešlo vypnout,“ vzpomíná dnes téměř šedesátiletý Jorge Vazquéz, jak ho v roce 1987 zatkla Stasi a uvěznila v Hohenschönhausenu.
„Ten pocit, že jste vydaní napospas, byla jejich taktika. Násilí ne. Oni měli čas,“ dodává, Jorge Vazquéz provází skupinu návštěvníků komplexem věznice. Mluví o sobě a o Stasi.
Vězení mezi paneláky
Jeho příběh není typický. Narodil se na Kubě, ve východním Německu pracoval pro kubánskou ambasádu jako překladatel. Chtěl utéct na západ a několikrát zavolal na americké velvyslanectví.
Tyto kontakty s Američany odposlouchávala Stasi, která ho pak sebrala v kavárně, kam Jorgého vylákal jeho známý.
„Pili jsme kávu a on se najednou zvedl a odešel. Pak přišla Stasi. Vše to proběhlo velmi rychle,“ vypráví. Pak ho vezli wartburgem nebo ladou s páskou na očích.
„Věděl jsem, že jsem v Berlíně, ale nevěděl jsem, kde přesně. Zjistil jsem to až později, když jsem se podíval do svazku, který na mě Stasi vedla,“ vzpomíná, na svoji cestu do Hohenschöhnhausenu, věznice uprostřed městské zástavby.
Setkání v supermarketu
V okolních panelácích bydleli jenom prověření soudruzi, často i zaměstnanci věznice. Bydlí tam vlastně dodnes, říká Beatrice Berthelová, která v památníku pracuje.
„Někdejší ředitel věznice Rataizcik tu poblíž bydlí. Už se stalo, že na něj v supermarketu narazili bývalí političtí vězni,“ dodává.
Přinejmenším pro vězně to byl traumatický zážitek. Bývalí vězni do památníku chodí, aby vyprávěli. Zapomenout na komunistickou diktaturu se nesmí. A lidé chodí, ročně památník navštíví kolem 450 tisíc návštěvníků, upřesňuje Beatrice.
Čas jizvy na duši nikdy úplně nezahojí
Jorge Vazqués první návštěvu v památníku dlouho odkládal. Bál se vyvolávat ošklivé vzpomínky, provádět nechtěl.
„Trvalo mi to hodně let. Až v roce 2010 jsem se rozhodl, že tu budu průvodcem. Je důležité o tom mluvit,“ uzavírá.
A o to se také pokusil i tento můj zápisník.
