Nejdřív dítě, věda počká? Česko má málo vědkyň, jde o strukturální problém, varuje socioložka

Co je příčinou téhle situace?

V České republice máme poměrně silný genderový kontrakt, který přenáší odpovědnost za péči o děti na ženy. Máme tu také dlouhou rodičovskou dovolenou, což je velký rozdíl oproti mnoha zemím EU, kde se ženy do vědy vracejí třeba po půl roce. Druhá věc je, že tu nepanuje přesvědčení o tom, že nějaký velký problém existuje. A když už se o něm bavíme, není uznáváno, že by s tím měly něco dělat samotné vědecké instituce, že by měly vytvářet prostředí, které bude podmínky mezi muži a ženami vyrovnávat.

To jsou dva velké rozdíly oproti zemím na Západě. Problémy, se kterými se potýkáme, jsou ale strukturálního rázu a nemůžou je vyřešit samotné vědkyně tím, že si „to nějak zařídí“.

Co na to říkají české vědkyně?

Hodně se to váže na to, v jaké fázi vědecké dráhy jsou. Ty, které se snaží kombinovat práci a rodičovské povinnosti, si velmi často uvědomují bariéry, které v systému existují, například v grantových soutěžích.

Vědkyně totiž dostávají posudky na své granty, které neberou v potaz, že měly kariérní přestávku, a tudíž mají určitý publikační výpadek. Hodnotitelské posudky se tváří, že jejich dráha by měla vypadat stejně jako dráha toho, kdo pauzu na péči o děti neměl. Některé grantové soutěže také měly jako podmínku mobilitu do zahraničí, což může být velmi obtížné, když máte malé děti.

Toto je třeba upravit. Naše instituce nepřemýšlejí dopředu o tom, že podobné situace mohou nastat a že by systém neměl být nastaven tak, aby diskriminoval pečující rodiče. Dnes se to řeší až ex post, třeba když si začnou vědkyně stěžovat.