Ne každou cenu vrcholový sportovec ocení. Vyrovná se Simona Baumrtová s nejistotou?

Simona Baumortová

Na svých prvních olympijských hrách překvapila plavkyně Simona Baumrtová 10. místem nejen odborníky ale i sama sebe. Od té doby začala sbírat medaile z vrcholných akcí jako na běžícím pásu. Útlum přišel v nejméně vhodnou dobu, tedy v přípravě na blížící se olympijské hry v Riu de Janeiru. Chomutovská znakařka se tak během tohoto období musela poprvé vyrovnávat s neúspěchy a s tím související nervozitou.

Největší vetešník je interní ocenění od vedení české plavecké reprezentace za nepříliš vydařený výkon. Předává se na vrcholných akcích typu ME a MS každý den a Simona byla o společnost tohoto Vetešníka až do loňského světového šampionátu v Kazani naprosto ochuzena.

Už evropský šampionát 2014 nevyšel Simoně podle představ, světový šampionát v Kazani tam to bylo stejné a navíc ani na přelomu roku v Izraeli se česká rekordmanka nedočkala návratu ke kdysi slavným časům a z toho vyplívajícím medailím. Po prvním rozčarování tak přišel strach, pak pochyby a nejistota. Byly všude.

Plavci z reprezentace stáli dál za Simonou, stejně jako její otec a trenér v jedné osobě Tomáš. Jenže to hlavní se děje vždy jen a pouze v hlavě samotného sportovce.

A tak v návaznosti na slova Tomáše Baumrta začalo docházet k celé řadě změn. Tréninky v Dánsku skončily, došlo k výměně sportovního psychologa, od roku 2016 se nastolil režim méně domácích a více ostrých zahraničních startů.

Ale tlak předchozích medailových úspěchů svíral Simonu v předolympijských kleštích dál a automatická vítězství v české anketě Plavec roku se stala minulostí.